Tak jsem se rozhodl, že sem dám i něco z mýho psaní, tak si to přečtěte a budu rád za nějaký hodnocení, jestli se to líbí nebo ne a čtěte to od začátku hezky, žádný spoilerování od konce. Hezký počtení.
2121: Sto let od začátku konce
I. Kapitola - Probuzení
Prostorem se line uklidňující hudba, kterou už dobře zná a kolem centrální koule levituje padesát těl, stejně jako o kus dál, kolem další koule, která je stejná, jako mnoho dalších, kam jen oko dohlédne. Stejně jako každý den, leží mezi nimi, pluje prostorem, jehož hustota připomíná mlhu a kolem fluoreskují barvy a on neví, jestli ty odrazy barev jsou jen lom světla či odrazy od nějaké hmatatelné zdi. Je mu to jedno, vznáší se a je tak klidný, usmívá se, jako všichni okolo a pomalu se otáčí kolem koule a cítí, jak jeho tělo nabírá energii. Píseň zní všude kolem a přece se mu zdá, že jí slyší přímo ve své hlavě. Po chvíli se ozval známý ženský hlas, který jemným tónem promlouval:
"Jsi silný! Jsi zdráv! Jsi připraven! Jsi pracovitý! ...." a tak stále dokola, ty samé fráze, znal je, slyšel je každý den, celý svůj život. Nevadilo mu to, měl ten hlas rád a tak se zavřenýma očima naslouchal.
"Jsi loajální! Jsi svědomitý! Jsi....", nastalo ticho.
Chvíli se nic nedělo a pak uslyšel divné praskání. Otevřel oči a obraz kolem něj se začínal měnit. Lidé zmizeli, píseň přestala hrát, prostor se rozšiřoval, v záblescích se zvětšoval, až se změnil úplně a on zjistil, že stojí u dveří v nějakém domě. Ten dům neznal a přece mu přišel povědomý, jako by tu už někdy byl, jako by tuhle situaci zažil a dokonce se mu zdálo, že přesně ví, kde co je, ale zdál se mu tak prastarý. Najednou někdo zaklepal na dveře. Otočil se a otevřel. Venku stál člověk ve vojenské uniformě. Popošel ze dveří a rozhlédl se, byl pěkný den a přesto nikde nikdo nebyl. Voják zasalutoval a předal mu malý balíček, ale ještě než se otočil a odešel, tak prohodil: "Všichni vás očekáváme, Henry."
Rozbušilo se mu srdce, věděl, že se něco děje, ale nevěděl co. Zašel do domu, zabouchl a opřel se o dveře. Z horního patra se rozezněla jakási stará pomalá píseň, líbila se mu a přesto mu v tuhle chvíli přišla jak zlověstné znamení. Poslouchal a zprudka dýchal, snažil se přemýšlet, ale jako by svůj mozek neovládal.
Přišel záblesk a opět bylo ticho. Stál na pevné zemi, před sebou neviděl nic, jen písek zvířený prudkým větrem, který ho šlehal do tváře a částečky písku se mu zarývali pod kůži, alespoň to tak cítil. Pohlédl na své ruce, které měl celé od krve, vlastně byl celý rozedřený a oblečení na tom nebylo o mnoho lépe. Najednou ticho zmizelo a jako když uhodí hrom, ozvali se všechny zvuky okolí najednou ve své plné síle, až si musel zakrýt uši. Slyšel výbuchy, střelbu a křik. Ztěžka popošel a z písečné bouře se vynořil dům, teď už věděl, že ho zná. V tom zaslechl dívčí pláč. Otočil se a spatřil nedaleko malou holčičku, jak klečí u jámy a drží se za břicho. Prosebně na něho koukala a pak natáhla ruku. "Tati... tati, pomoz mi..."
Aniž by tušil proč, z jeho úst se drali slova. "Terez..." a z očí mu vyhrkly slzy.
Snažil se jít, ale nemohl, jako by měl něco s nohama, ale přece jen popošel kousek blíž ve snaze pomoci, aby zjistil, že je to marné. Malá dívka byla celá od krve a cáry kůže z ní viseli, neměla půl obličeje a v rukou držela vyhřezlá střeva. Klečela a její krev se rychle vpíjela do okolního písku. Cítil bezmoc a strašný pocit lítosti a zmaru. Chtěl něco udělat, chtěl křičet, ale nemohl. Pohlédl do jámy a spatřil hromadu kostí a lidských těl, některá znetvořená k nepoznání. Blízko se ozval další výbuch a tlaková vlna ho srazila na kolena. Malá dívka padla k zemi a už se nezvedla, nehýbala se, věděl, že je mrtvá. Popošel blíž k jámě a přes slzy a písek v očích spatřil ženu, svojí ženu... a v tu chvíli si uvědomil kdo je a že má rodinu, tedy měl, ale než ho stačil zachvátit vztek, spatřil vedle těla ženy hlavu, hlavu muže, jehož tvář byla tak povědomá... kde jí jenom viděl... a pak si to uvědomil, byla to jeho tvář.
Obraz zmizel a nastalo ticho. Otevřel oči a snažil se mžourat kolem sebe, ale byla všude tma. Vzduch byl studenější a v hlavě měl tisíc otázek. Ležel a cítil, že se nemůže pohnout. Po chvilce zablikalo malé modré světlo po pravé straně a prostor se rozzářil stovkou malých světel. Instinktivně přimhouřil oči a rozhlížel se kolem sebe. Ležel v nevelké místnosti na nějakém stole a pomalu se rozpomínal, kde to vlastně je a kdo je. Poznával to a paměť se mu rychle vracela. Odněkud se ozval strojový hlas:
"Dobré ráno číslo Vé 258, váš stav je v pořádku, během spánku však došlo k výpadkům, příčina neznámá, vaše regenerace byla předčasně ukončena, doporučuji cyklus opakovat co nejdříve. Přeji dobrý pracovní den."
Právě se probudil ve svém pokoji, který byl stroze, ale útulně vybaven, alespoň podle jeho mínění. Ležel na speciálním stole, na který si lidé lehají a usínají napojení na centrální regenerační systém. Věděl, že každému z nich se zdá to samé a nikdo neměl žádné jiné sny... tedy nikdo o kom by věděl, kromě něj. Dnes se mu opět zdál ten divný sen, jenž se mu stále vrací a v němž vidí věci, která nezná, lidi a místa, které nezná a v kterém je někdo jiný. Ale zvláštním způsobem se mu to líbilo, bylo to tak živé, že občas začínal pochybovat, kdo vlastně je a někdy si přál být někým jiným, ale velmi vrzy, většinou po dalším regeneračním cyklu ho tyhle myšlenky přešli. Posadil se, intuitivně zmáčknul pár čidel a napájecí konektor se sklopil do klidové pozice. Oblékl se a vydal se směrem do jídelny. Jeho byt o dvou pokojích, se nacházel v obrovském komplexu, kde bylo téměř vše. Pomalu procházel chodbou a dnes měl hlavu plnou myšlenek na svůj sen, ale věděl, že se s tím nemůže nikomu svěřit. Došel do jídelny a dal si obvyklé menu. Nejedl, jen přemýšlel a čekal na svojí směnu. Je vedoucím místní důlní jednotky a je také vycvičen jako záložní pilot transportéru přepravujícího většinou rudu a důlní materiál. Občas se mu podařilo pilotovat větší transportér a myslel si, že mu to docela jde. Z myšlenek ho vytrhl pocit, že ho někdo pozoruje a než se stačil otočit, ozval se jeho komunikátor zabudovaný v pravé ruce.
"Číslo Vé 258, tady hlavní koordinátor pracovních jednotek, hlaste se v sekci Delta 5. Okamžitě po doplnění stravy. Zpráva se ukládá do vaší paměti. Konec."
Nečekal a protože neměl hlad, zvedl se a vydal se tam rovnou. Ve všech patrech procházel dlouhými chodbami a dnes více než kdy jindy si všímal lidí které potkával. Měl pocit, jako by se na něj dívali a nebo se díval on? Zdálo se mu, že se všichni lidé chovají stejně, dokonce měl pocit, že i stejně vypadají, ale možná k tomu přispěl fakt, že většina nosila unifikované stejnokroje.
Přišel ke dveřím a ponořen do svých myšlenek málem zaklepal. Zarazil se, stiskl čidlo u dveří a vešel. Uvnitř seděl muž a druhý stál vedle jeho stolu.
"Jsem hlavní Cé 400. Děkujeme že jste přišel tak rychle, nebudem ztrácet čas, máme pro vás pracovní nabídku." pronesl muž za stolem.
"Jakou?" odpověděl bez váhání.
"Potřebujeme pilota, který zvládne odvézt těžký náklad a který není zatížen jinými povinostmi."
"Ale já mám povinosti u důlní jednotky."
"To je zařízeno, uvolní vás okamžitě." pokračoval muž za stolem. "Trochu náš tíží čas, odlet by byl pozítří."
Moc se mu to nezdálo a začal přešlapovat na místě. "Co to je za náklad?"
"Náklad není vaše starost. Od vás chcem jen splnění úkolu a dovézt náklad v pořádku tam a zpět."
"Tam a zpět?" podivil se. "Kam by se letělo? Kam bych měl zásilku odvézt?"
Oba muži se na sebe podívali a pak ten druhý, co stál opodál, poprvé promluvil: "Poletíte s nákladem na Zemi."
Šokovaně pohlédl na oba muže. "Na Zemi?!" v místnosti nastalo krátké ticho. "Ale tam se nelétá, nikdo tam nelétá, vždyť víte."
"Tato mise není veřejná, jestli mi rozumíte." A první muž dodal: "My tam poletíme, s vámi nebo bez vás, ale pokud to vezmete, dostanete slušně zaplaceno, ale jen pokud úkol splníte. Tak co, berete to?"
Muž se otočil k malému okénku, z kterého bylo vidět na noční oblohu plnou hvězd, pohlédl nahoru a tam jí spatřil, Zemi. Jasně rozeznatelný zářící bod. Nikdy tam nebyl a přesto o ní slýchával. Přemýšlel a v hlavě mu začala znít melodie ze sna, né ta známá všem, ale ta z toho druhého snu, stará melodie, kterou znal jen on.
Po chvíli si uvědomil, že čekají na odpověď a tak aniž by se otočil, tiše prohodil: "Beru to." a dál upřeně pozoroval ten zářící bod na nebi.