Jednorázové příběhy

[Michalcten, co nikdy nespí]

Tak mě napadlo, založit tohle, pro případ, že budete mít nějakou takovou jednorázovku. Krátký příběh, co vás napadne a nechcete kvůli tomu zakládat nové téma. Můžete sem psát cokoliv, nezáleží na tématu, je jedno, jestli to bude jeden odstavec nebo tří stránkový příběh. Nesmíte sem ale psát cokoliv, dělené na několik dílů. To znamená pouze jednorázové díla, které v začátku příspěvku začínají a na konci končí.

[Michalcten, co nikdy nespí]

Můj první příspěvek. Je to soutěžní příběh do browser game "Grepolis" (možná za to vyhraju zlatky, co se normálně kupují za reálné peníze ). Možná tam něčemu nebudete rozumnět, protože je tam pár věcí a názvů z Grepolisu, ale mělo by to snad jít. Je to příběh z antického řecka, jsou tam bohové a tak. Bylo tam právě omezení v délce, takže sem se nemoh rozepsat o jednotlivých událostích, ale uvidíte. Je to odcitované z toho Grepolis soutěžního fóra:

Rozhodl jsem se, že se pokusím také něco napsat. Snad se vám můj příběh bude líbit. Neměl jsem moc prostor se tam hodně rozepisovat o jednotlivých událostech, ale snažil jsem se. Prosím, pište mi sem i kritiku k dílu. Ale pouze konstruktivní, ne nějaké kraviny. Tedy dobrá:

Krulathův příběh

V polis Ithodustri právě skončila schůze senátu. Generál a současně kapitán Krulath byl překvapen a vzrušen tím, co se tam dozvěděl. Čeká ho další dobrodružství. Krulath, mladý urostlý generál, tělo lehce osmahlé, modré oči a dlouhé hnědé vlasy. Pár jizev, které utvrzovali, že už má leccos za sebou.

Teď se dozvěděl, že na ostrově nedaleko od Ithodustri nachází něco, co by mohlo mít poměrně vysokou hodnotu. Jenže mělo to jeden háček. Posádka, která to objevila, zmizela a vrátil se pouze jeden vyděšený muž. Připlavil se na kusu klády, nebyl schopen cokoliv říct a v ruce křečovitě svíral nějakou mapku a dopis. Stálo tam, že něco našli, ale nejspíš je někdo pronásleduje. Ani zmínka o tom co. Krulath byl pověřen prozkoumáním onoho ostrova.

Spočítal si, že plavba tam bude trvat přibližně měsíc, takže by měl rychle vyrazit. Zjistil, že loď je připravena i se zásobami a tak pouze nabral námořníky a vyplul.

Po týdnu plavby posádka narazila na první problém. Moře začalo zuřit jako živé, posádka měla co dělat, aby se loď nepřevrátila. Krulath stáhl plachty a podíval se na oceán.
„To je hněv Poseidona, boha moří.“ Muži z Krulathovi posádky se tvářily zděšeně. Krulath pouze přelezl na příď a promluvil:
„Slyšte, mí věrní válečníci. Vypadá to, že Poseidonovi se nelíbí naše cesta. Ale vydržme. Pokud budeme odvážně odolávat, jsem si jist, že brzy usoudí, že nejsme jen nějací zbloudilí námořníci, ale praví Řekové.“
A skutečně. Ještě chvíli se velké vlny rozbíjeli o bok lodi a pak najednou zmizely. Tak rychle, jako se objevily. Najednou byl zase klid. Nad hladinou poletovali racci a v dálce se z vody vynořovala velryba. Ani stopy po tom, co se tu před chvílí odehrálo.


Druhý problém nastal o týden později. Tehdy se Krulathova posádka rozhodla vylodit na jednom malém ostrově, aby zkontrolovali loď a popřípadě trochu doplnily zásoby. Když přirazily k ostrovu, objevila se před nimi mohutná mantikora. S hlavou lva, ocasem štíra a křídly vypadala opravdu hrůzostrašně.

„Tentokrát se na nás zlobí samotný Zeus, nemůžem to přežít.“ Rozpoutali vojáci opět vlnu strachu.
„Přežily jsme hněv Poseidonův, přežijeme i Diův.“ Prohlásil Krulath.

Bitva byla dlouhá. A těžká. Někteří vojáci ke konci radši sami padali do drápů mantikory, než aby umřeli vyčerpáním. I přesto se zbytek snažil hrdinně ubránit naléhající mantikoře. Hoplité, lučištníci, práčata, všechny druhy vojáků bojovali do posledního dechu a nakonec mantikoru skolili. Když Krulath zasadil obludě poslední ránu, všichni začali jásat. Krulath si jako jediný uvědomoval, že takovéhle zdržení si nemohou moc dovolit. I přesto byl rád, že žijí. Po té, co hrdinové přespali, aby zase nabrali sílu, vydali se dál.


Třetí týden se objevil další problém. Tentokrát ovšem jiného rázu. Došli zásoby. Vojáci pomalu začínali být dehydratovaní a měli hlad. Krulath si uvědomoval, že tohle je dost špatné, protože kdyby museli v tomto stavu bojovat, nedopadlo by to pro ně dobře. Krulathova posádka zakotvila na malém ostrůvku, na kterém bylo celkem dost stromů. Najednou se před hrdiny objevila Héra.

„Poslyšte, jak pravím, řečtí válečníci. Dám vám, kolik ovoce budete chtít. I vodu. Musíte splnit jeden jednoduchý úkol. Pokud se teď, ve tmě dostanete na druhý kraj ostrova, dostanete, co chcete. Není to komplikované. Cesta je celkem rovná. Avšak kdo z vás se ohlédne za sebe, ten zemře.“

Krulath s posádkou se tedy vydali skrz ostrov. Jak říkala Héra, cesta byla rovná, po planinách, avšak za Krulathovou posádkou se stále ozývali hlasy. Kňučely a zoufale prosily o pomoc. Jeden muž z Krulathovi posádky to nevydržel a ohlédl se za sebe. To, co viděl, bylo otřesné. Sesypal se na místě. Když to ostatní uslyšeli, trochu zpanikařily a několik z nich se ohlédlo také. Tehdy už bylo vidět na kraj ostrova a tak Krulath se zbytkem mužů sebrali své poslední síly a doběhli na kraj. Héra už tam stála. Jak slíbila, obdarovala řeky jídlem a pitím, nechala je v klidu se vyspat a ráno jim zařídila příznivý vítr. Zbývajících deset hrdinů plulo tedy dál.


Po měsíci plavby dorazili hrdinové na ostrov, kde byl údajný poklad. Chvíli se prodírali houštím a brzy našli vstup do jakési podzemní místnosti. Když tam vlezli, zjistily, že je to tam o dost větší, než předpokládali. Stála tam Athéna.
„Pokud se dostanete až nakonec této kobky, dostanete svoji zaslouženou odměnu. Pokud se vám to ale nepodaří, čeká vás smrt.“
Deset hrdinů v čele s Krulathem se vydalo chodbou dolů. Dveře se za nimi zasunuly, takže nebylo cesty zpět. Kobka byla velká a nikdo se tam nevyznal. Na zemi se povalovaly kosti, což naznačovalo, že už tu někdo byl před nimi. Na první křižovatce zabočil Krulath doleva. Najednou se propadla zem. Krulath a jeden další hrdina padali dolů. Krulath se zachytil okraje a ostatní ho vytáhli, druhý muž už takové štěstí neměl. Spadl dolů, mezi štíry. Pak zbývajícíh devět hrdinů uslyšelo něco, co připomínalo tekoucí vodu. Stále se to zesilovalo.
„Něco sem teče!“ zařval jeden.
Všichni se rozběhli dopředu. Dva hrdiny pohltila voda. Zbývající vyskočily do horní chodby a voda protekla pod nimi. Pak šli dál, když došli do velké místnosti. Uprostřed bylo cosi velkého, ale bylo to zakryto bílou látkou. Krulath se zbývajícími hrdiny se obezřetně blížily, když najednou se před nimi objevila velká medůza. Všichni hrdinové rychle odvrátili zrak, ale jeden neunikl pohledu medůzy a zkameněl.

Hrdinové se pustili do boje. Štíty jim využily jako zrcadla, aby nemuseli koukat medůze do očí. Boj byl těžký. Krulath mrštně obskakoval medůzu a zasazoval ji rány. Když se otočila doprava, přeskočil její ocas a sekl ji zleva. Jak se po něm vymrštila, uskočil dozadu a uštědřil ji ránu do hlavy. Po chvíli medůza padla. Okolo byla spousta krve. Medůza se rozpadla na spousty malých hadů, kteří se plazili rychle pryč. Krulath přistoupil k plátnu. Strhl ho. Pod ním uviděl kámen. V něm byl zasunut velký kus dřeva, který měl na konci veliký červený diamant.
„Ale vždyť, to je Héřino žezlo!“
Jeden z hrdinů se trefil. Héřino žezlo byl dlouho ztracený artefakt, který měl údajně velkou moc. Prý dokázal proměnit téměř cokoliv ve stříbro a dokázal zvýšit sílu vojáků při bitvě. Krulath žezlo vytáhl, pozvedl a políbil. Poté hrdinové co nejrychleji vylezli z kobky. Dveře už byli otevřené. Pak napnuli plachty a rychle se plavili domů na Ithodustry. Žezlo střežíc celou cestu. V Ithodustri poté dlouho lidé zjišťovali, k čemu všemu se dá žezla využít. Pokud se jím nic nestalo, tak tam možná žezlo využívali ještě dlouhá století. Ale to už je jiný příběh. Krulathova posádka splnila svůj úkol a také dostala patřičnou odměnu. Bohové byli udiveni odvážností Řeků z Ithodustri a při bitvách jim pak různě projevovali svoji náklonnost. I přes to, o několik století později, byla Ithodustri dobyta cizím národem. Bohužel.

[Viviveterán RPG2 Heaven]

Pěkný, líbí se mi to.

[Michalcten, co nikdy nespí]

Pěkný, líbí se mi to.

Diky, myslim, ze v ty konkurenci, co na tom foru souteznim je bych s timhle mohl mit i sanci se trochu umistit. Muzete se podivat na clanky mich konkurentu tady:

http://forum.cz.grepolis.com/forumdisplay.php?f=39

Ja tam jsem jako Xenty.

Je to takovy, ze sem se nechtel rozepisovat, kvuli tomu omezeni, ale nakonec to neni tak spatny.

[Michalcten, co nikdy nespí]

Musel jsem udělat jiný příbeh, kvůli přísným pravidlům. Teď tedy soutěžím s tímhle.

Kentaur z Naae
Ostrov Naae už od pradávna obývali Kentauři. Taitoth byl jedním z nejsilnějších a největších kentaurů. Jenže téměř vůbec nemluvil. I přesto byl pro ostatní důležitý. Nemluvil, ale když bylo potřeba s čímkoliv pomoci, Taitoth to vždy udělal. Stavět budovy, zachraňovat tvory a ničit nepřátele pro něj nebyl skoro žádný problém. Na Naae žila spousta bytostí. S Kenatury tam v míru žili ještě lidé, malé kmeny kyklopů, několik stád okřídlených koní pegasů a další tvorové.

Naae byl velký ostrov. Rozlehlé pláně střídali lesy a hory. Uprostřed ostrova byla sopka. Byla vyšší než všechny hory na ostrově. Vědělo se, že v sopce jsou jakési díry, kterými se dá vlézt dovnitř, ale když tam byl kdysi vyslán průzkumný tým, nikdo se nevrátil živý, takže lidé a ostatní tvorové z ostrova pak sopku nechali být.

Jenže nyní se objevilo nové nebezpečí. Pegasové při průzkumu okolí zjistili, že obludy v čele s mantikorou chtějí zabrat Naae pro sebe a zničit kentaury i ostatní tvory. Tehdy všichni panikařili, protože podle informací bylo nepřátel víc a byli i silnější. Jediný, kdo si věděl rady, byl prorok Aaron.
„Máme šanci, jak se zachránit… A ta šance je v sopce. Je tam artefakt, který nám může zachránit život.“
„Nemůžeme tam… Je to nebezpečné.“
„Zemřete tady, a nebo v sopce. Dělejte, jak chcete, ale za pokus to snad stojí. Nebo ne?“
Všichni tvorové si uvědomili, že jestli je někde šance, tak v sopce. Proto složily skupinu bojovníků. Která měla onen artefakt objevit a přinést. Několik kentaurů, lidští bojovníci, kyklop s kyjem a další tvorové měli splnit tento úkol. Jenomže ani týden po vyslání se nikdo nevracel.

A tehdy přišli lidé a kentauři za Taitothem. Zrovna česal jablka ze stromů.
„Taitothe, pomoz nám… Potřebujeme artefakt, který je v sopce. Vím, že je to těžké, ale není jiná šance, než tam jít, a najít ho. Jinak zemřeme všíchni.“
Taitoth pouze kývl, vzal si luk, meč a klusal k jednomu ze vstupů do sopky.

Když tam doběhl, bystrým zrakem prohlédl okolí, nadechl se a vstoupil dovnitř. Celkem ho překvapilo, jaké bylo uvnitř světlo. Světlo sem pronikalo různými škvírami, ale hlavní zdroj byl někde jinde. Něco magického. Něco neznámého. Taitoth pokračoval. Na křižovatkách zahybal podle instinktu a volil dobře. Dlouho nenarazil na žádný problém, jenže najednou se před ním skoro z ničeho objevili jacísi psi. Tmavý, s vražedným pohledem. Začali vrčet a štěkat a pak se pustily do Taitotha. Ten byl připraven, jako vždy, několik jich střelil lukem dřív, než se k němu dostali. Zbytku uštědřoval přesně mířené rány mečem a brzy byly všichni mrtví. Taitoth se v zabíjení moc nevyžíval, měl rád zemědělství a zvěř choval, ale v nouzi se musí obětovat. Aby mohl pokračovat.

Jak tak šel dál a minul ještě několik odboček, otevřel se před ním velký ovál. Velká oválná místnost. Po kraji byla jáma a v ní láma, uprostřed bylo něco, co bylo přikryté bílou látkou. To musí být ono. Taitoth se tam rozeběhl, když najednou se před ním zjevila podivná bytost. Jako by se zformovala ze vzduchu, temná, černá a částečně průhledná bytost. Taitoth do ní střelil šípem, ale stalo se to, čeho se obával. Obludě se nestalo nic. Vůbec nic. Šíp jakoby jí prolétl. Pak zaútočila obluda a Taitoth sotva uskočil. Obrátil se a pokusil se seknout mečem, ale i ten projel obludou bez zranění. Obluda se stočila a uštědřila Taitothovi ránu. Taitoth uskočil, běžel po místnosti, aby se k němu obluda nemohla dostat a střílel na ní. Jenže pak došli šípy a Taitoth začínal být vyčerpaný, zatímco obluda vypadala pořád stejně. Ale počkat, ne tak úplně. Když se Taitoth podíval pořádně, zjistil, že obluda má na obličeji jizvu. To by mohlo být ono. Taitoth se rozběhl, ale obluda se rozlétla proti němu a dala mu další rán una obličej. Taitoth se zvedl a ještě jednou se rozběhl. Teď nebo nikdy. Taitoth uštědřil obludě velkou ránu mečem do obličeje. Nečekal. Odhodil meč a chytil obludu za hlavu. Napřáhl se a hodil s ní o stěnu. Obluda se propadla do lávy. Chvíli byl slyšet ohlušující řev a pak obluda zmizela. Na hladině lávy zbyla jen malá tmavě černá kulička.

Taitoth popošel doprostřed místnosti. Strhl plátno a uviděl velký bílý kámen. Byl kulatý a čistě bílý. Taitoth ho vzal do ruky a bylo to, jakoby se povznesl. Jeho rány se začali samy hojit. Pak Taitoth běžel ven. Tam už ostatní tvorové čekali. Nepřátelé zrovna přilétali. Taitoth namířil kámen do vzduchu a nepřátelé byli usmaženi bleskem. Díky kameni vyhrál Taitoth bitvu velmi rychle.

Poté mohli žít tvorové z Naae opět vklidu. Taitoth se vrátil ke svým jabloním a žádné obludy už pak k Naae nelétali. Kámen byl uschován na bezpečném místě ve vesnici, aby nemohl bít zneužit. Informace o umístění kámenu měl vždy jen nejvyšší prorok. A nakonec bylo na kámen úplně zapomenuto.

[Lukaaash]

absurdní povídka, by me:

_ _ _ Úděsný třináctýho _ _ _

Bylo to jako zítra, kdy budu předvádět předvánoční výprojev o zkažených zemních výpalných kotlinách. Jel jsem po straně po malém náměstíčku posázeném drobnými, nicneříkající korýši, broukaje si při tom. Jak si tak čtu v průvodci o regulačních poplatcích, náhle si uvědomím, že jsem mrtvý. To mě nepřekvapovalo tolik jako fakt, že tuleni zrovna zpívali čínskou národní hymnu s jeleními popěvky. Předstíraje nezájem, zkoumal jsem je otevřenými dveřmi ze zatopeného sklepa ve čtvrtém patře. Byli celí diví, jak tuleni bývají. Po dvou hodinách neurčitého sledování jsem hopkaje přelezl plot a vzdálil se, abych tak na ně viděl lépěji. Vtom se na mě vrhl rozzuřený, nadržený a ochlupený křeček. Všichni tři mě začali hryzat do ucha. Nevydržel jsem slastnou bolest a při zvuku meluzíny v rytmu samby jsem sebou flákal o zem. Tento pohled musel vypadat docela normálně. Nikdo živý ani zelený se tomu nesmál, kromě jednoho patkovitého muže, který pociťoval bolest na lýtku poté, co jsem mu do něj hryzl. Poté už mě odváželi cirkusoví maniaci a začali do mě hustit Bibli rozhozeně po částech, s přestávkami, které obsahovaly psychologické poznatky i ztratky. V tom všem zmatku jsem zapomněl na své naleštěné auto melancholicky zaparkované na stropě.

[Lukaaash]

_ _ _ Podivná hra _ _ _

Namířil jsem na něho zbraň. Devětatřicítku. Nenabitou, samozřejmě.
"Polož tu tašku!" křikl jsem, nepříliš drsně. Napodruhé to již bylo lepší: "Polož ji, povídám!"
Chlápek na chvíli strnul, zadíval se na mě a na obličeji vytvořil škaredý, zlověstný škleb, oblíbený masovými vrahy se sklony ke šklebům, vhodným právě pro tyto situace. Poté jediným letmým pohybem ruky sáhl do kapsy, vytáhnuvše kudlovitý
nástroj připomínající něco mezi hračkou pro děti a vražedně vypadající mačetkou. Tipoval jsem převážně druhou možnost.
"Ne, to ty mi přihraj svou pistoli, cápku!" pronesl s přílišnou drzostí chlap s nožem. Ačkoli jsem ten den nepil,
nefetoval a ani se nedíval na Teletubbies, udělal jsem strašnou magořinu.
"Nó, dobře, dobře, beru. Ale ty mi zase dáš ten svůj nožík!"
"Eh.. Jistě, jak si pán přeje... Výměna. Uděláme to na 'tři', jo?"
"Samosebou," odvětil jsem a shýbl se k zemi, pokládaje pistoli na chladný asfalt.
"Takže raz... dva..."
Než jsem si stačil uvědomit, že ten parchant neví o nenabitosti mé milované, s posledním zlodějíčkovým slovem 'tři' mě zbraň opustila drnčivým, klouzavým pohybem a přicestovala ke mně o dost jinačí, o poznání řeznější zbraň.
I když ona tak řezná zase nebyla. Po tom, co jsem se narovnal, zjistil jsem dvě dost bolestivé věci. Na první jsem přišel, když jsem si zblízka prohlédl mačetku. V její vražednosti jsem se zmýlil. Takovou hračičku bych koupil i svému osmiletému synkovi Swenovi, tedy pokud bych měl nějaké peníze a vůbec nějaké takové dítě.
Stejně tak jsem se spletl i v nábojích. V komoře musel zbýt poslední. To mě dorazilo, když jsem ležel v rudé kaluži krve, sevřený hroznými křečmi.
To víte, v masokombinátu se mi prostě svírají vnitřnosti, a když člověk při úhybu před kulkou uklouzne po vysypaných zbytcích zvířat - konkrétně po kusu kopyta - a natáhne se na záda, je to o dost horší.
Jistě, toho šmejda jsem už osobně nechytil (vyřídil ho kůň jediným úderem do rozkroku), ale vzal jsem si z toho jedno
velké ponaučení: nikdy si nezapomenout brát prášky proti kašli.

[Michalcten, co nikdy nespí]

Lol, to jsou takovy napul slataniny, napul neco smysluplnyho, zajimavy .

[Maxicekčlen RPG2 Heaven]

Mně se ty lukášovo blbůstky líběj, ta první byla hodně absurdní tahle druhá trošku realnější, ale líbí se mi to. Uvítal bych další a pokud možno tak 2× nebo 3× delší

[Michalcten, co nikdy nespí]

Ležím na zemi... Umírám. Kulka prošla mím tělem jak nůž chlebem. Okolo zuří bitva.
Najednou vedle mě padá kůň. Kůň, zvíře tak ušletichlé a nádherné a najednou mrtvé. Kvůli komu? Zavinilo snad to zvíře někdy nějakou válku nebo bitvu? Nosí snad koně po boku pistole a na zádech samopaly? Proč umírá on, kdo nic nezpůsobil? A proč mluvím jen o něm? Každou chvíli umírá spousta nevynních. Při bombových útocích, doktoři na bojištích, obyčejní lidé při přepadení, třeba banky... Všechno je vždycky vyvynuto k válce a ve válce umírají nevynní. Už je to tak. Ať je jaká koliv válka, vždy to dopadne špatně. A tak to bylo se vším. Dynamit, vyvynut Nobelem na kopání děr do skal je dnes používán k zabíjení... A není to jediná věc.
Proč máme potřebu rozpoutávat války a zabíjet? Cožpak to nejde jinak?
Doufám, že se jednou na zemi lidé dočkají doby, kdy bude uzavřen absolutní mít a lidé nebudou mít potřebu vraždit se mezi sebou.
Já se toho nedožiju, to je jasné. Ale snad někdo jiný ano. Snad to tak jednou bude. Snad bude jednou svět náš bez násilý a zabíjení nevynných.



Takovej krátkej filozofickej hemz, kterej sice nestojí za nic, ale odráží mé vnitřní rozpoložení.

[Poryguživatel fóra]

Hehe... Nedalo by se to nazvat taky "Osvícení před smrtí"? (Viz. Don Quijote, nebo jak se píše )

[Lukaaash]

_ _ _ Úděsný třináctýho pt.II _ _ _

Barvité stroužky česneku vykonávaly potřebu na nevelikém vršku, pod starými jedlemi. Já měl sto chutí je všechny pochytat a nastrouhat si je do ovocné polévky, bohužel jsem ale neměl čisté svědomí. Možná bylo čistší než můj posmrkaný kapesník, ale ne natolik, abych si musel znovu měnit spodní prádlo.
Na česnek jsem tedy musel zapomenout. Vstal jsem z rohožky a jal se hledat nějakého opuštěného bizona. Na paloučku, bohužel, přežvykovaly travku jen čtyři fialové sovy. Ne, kouřily. Nebo to byli vloni sloni? Neměl jsem čas o nich přemýšlet, musel jsem najít tupé a neveliké zvíře velikosti nevelikého hrocha. Ani mufloni se nepotulovali poblíž, dva z šesti se pásli až necelé dva metry ode mě. Tvarohové máslo na hlavě se jim rozpouštělo s grácií italského pornografického malíře a než bys řekl švec, bylo tatam. Takže i mufloni odpadají. Snad mi to tupé alespoň vlítne do kapsy jako pečení holuby do pusy.
Hledání mě vyčerpalo natolik, že jsem se zcela unáhleně vrátil do svého vlastního podvědomí a nasekal si na holou. Pak jsem se částečně přesunul z mého mezimozku do mého obýváku. Částečně by mohlo znamenat zaprvé bez nohou a zadruhé namodro. Vybral jsem první možnost. Jednak proto, že jsem nechtěl vypadat přitepleně a jednak kvůli konvici na čaj.
Potom jsem si vzpomněl na polévku. Otočil jsem se na patě, i když ne na mé vlastní, a spatřil jsem hotovou polévku. Vůně vařených gorilích varlat mě přímo praštila do obličeje, až jsem upadl. Ležíc na zemi jsem si připadal tak trochu nemytě. A vtom jsem to spatřil: ze stropu viselo nějaké to ovoce! Radostí jsem povyskočil, až jsem si natáhl sval na bradě, a utrhl čerstvé jablko.
Oloupal jsem si broskev. Byla velice příhodně slaná, až oidipovsky. Co je nad to, dát si k ovocné lidoopí polévce železnatou plodinu?


to Michalc: Násilí a zabíjení bude, podle mého, pořád, dokud se lidstvo nevybije úplně. Nějaký mír... to určitě. Všechny tyhle války jsou stejnak kvůli ničemu, jen nějaké náboženské či politické spory. K ničemu to stejně nevede, tak akorát ke zkáze...

[Poryguživatel fóra]

Jednou na vrcholu, podruhé na dně
Zní to trochu divně, ale kdyby vás napadl lepší název, klidně navrhněte

Dovolte mi, abych se představil.
Jmenuji se... To není podstatné. Mám bratra Roberta. S ním jsme jedna ruka, jsme si bližší než otec a syn. Matka a otec, o nich toho moc nevím. Zemřeli relativně brzy, když mi bylo 12 let, matka dostala rakovinu. Otec to psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. Ve výchově pokračovala teta, která děti neměla. Byla to docela harmonie, nádherný dům, všechno, co si člověk může přát.
Je mi 28 let, což je ještě věk, kdy je člověk schopen dělat věci, o kterých by se mu v dětství ani nesnilo. Abych pravdu řekl, v této chvíli jsem zaměstnán v prosperující firmě, vydělávám hodně peněz. Ano, vypadá to na velice harmonický život. Ale nikdy nezapomenu na to, co se stalo před deseti lety, na to, co mi obrátilo život vzhůru nohama.
V té době mi bylo pochopitelně 18 let. Dokončoval jsem studium na jedné univerzitě. Mnoho lidí z naší třídy už mělo partnera, já jsem nebyl výjimkou. Mojí partnerkou byla velice krásná a chytrá dívka. Jmenovala se Iveta. Slíbili jsme si mnoho věcí, dokonce jsme plánovali i svatbu, už jsme měli i vlastní dům, ve kterém bydleli i její rodiče. Ano, vypadá to jako nádherný a harmonický život, tak se pustím do té části, kde se to všechno zvrtlo.
Jednoho dne jsem vyšel ze školy, ale ona na mě nikde nečekala. O to horší bylo, že jsme byli domluveni. Tak jsem se rozhodl zavolat. Telefon měla vypnutý. Šel jsem tedy domů. *Určitě je doma,* pomyslel jsem si. Trvalo mi to nějakou dobu, byly problémy s dopravou a poslední kilometr jsem musel jít pěšky. Tyto komplikace nevěstily nic dobrého, ale já jsem je ignoroval.
Jakmile jsem vešel domů, nikde jsem ji neviděl. Šel jsem do kuchyně, ona tam nebyla. Našel jsem ji až v pokoji, sedící na posteli, s hlavou v rukách, slzy z ní tekly potokem. Potichu jsem se k ní přiblížil. Když jsem byl u ní, chvíli jsem nad ní stál. Bolelo mě u srdce, vidět svoji nejmilejší takhle plačící. Po několika minutách jsem se rozhodl promluvit. "Copak se stalo?" zeptal jsem se.
Ona se na mě podívala. Její pohled mi doslova trhal srdce z těla. Takto rudou jsem ji ještě nikdy neviděl. Ale během vteřiny už zase štkala. Sedl jsem si tedy vedle ní. "Matička... Je mrtvá!" A v tu chvíli mi skočila kolem krku a její slzy mi promáčely oděv. Ale to mi vůbec nevadilo. Její matka... Ona ji měla tak ráda. Pokoušel jsem se ji utěšovat, jak to šlo, ale vůbec nic nezabíralo. Celé dvě hodiny jsem strávil v jejím srdceryvném objetí, potom mě neochotně pustila.
Celou noc jsem nezamhouřil oka, zajímalo mě, kdo by dokázal zabít tak milou paní. Ale nebylo možností nad tím pátrat. Druhý den byl víkend, takže jsem nemusel jít do školy. Diskutovali jsme o tom s jejím otcem, ale on o tom nic nevěděl. Neměl ani myšlenku o tom, kdo ji zabil. Iveta nebyla schopna pozřít jediné sousto, což mě znepokojovalo. Obvykle tak ráda jedla, ale najednou neměla chuť. Jenže, nemohl jsem ji nutit. Potom dopoledne jsme se rozhodli si zajít na procházku. Ivetin otec ale musel zůstat doma, protože si něco potřeboval zjistit. Nebo tak to alespoň říkal.
Byli jsme v lese, kde jsme vzpomínali na její matku. Strávili jsme tam několik hodin, potom jsme se vydali zpátky do města. Krajina byla klidná, přímo mrtvá. Za celou dobu jsme v lese nepotkali jediného živého tvora, dokonce ani hmyz. Jakoby tento les něco naznačoval. "Je to snad znamení?" Zeptal jsem se sám sebe. Ale v tu chvíli se před námi objevil obzor, na kterém bylo vidět naše městečko. Vydali jsme se tedy směrem k němu, ale než jsme dosáhli jeho hranic, odbočili jsme na východ a vydali jsme se k řece. Pokusil jsem se jí alespoň trochu zvednout náladu, nakonec se mi to podařilo a ona poprvé za celý ten den byla alespoň trochu šťastná. Rád jsem ji takto vídával. Ani nevím, jak dlouho jsme tam blbli, ale když jsem se podíval k obloze, zapadalo slunce. "Je čas jít domů," řekl jsem Ivetě. Táta na nás bude čekat s večeří. Vešli jsme do města, šli na zastávku.
Doprava byla tentokrát podezřele klidná. Dokonce i ten kilometr, který jsem den předtím musel ujít pěšky, jsem ujel za několik minut. Nechal jsem ji vystoupit jako první a otočili jsme se. "Domov, sladký domov." prohlásil jsem zasněně.Objal jsem ji a došli jsme k našemu domu. Vytáhl jsem klíče a otevřel dveře. Bylo odemčeno, jak jsme čekali. "Tati, jsme doma!" zvolala nadšeně Iveta. Vešla do předsíně, potom do kuchyně. Já ji za několik vteřin následoval. "Tati, na hraní není čas." zakřičela s úsměvem na tváři. Potom vešla do obýváku. V té chvíli jsem se trochu zamyslel, když tu najednou slyším. "Ne! Tati!" Urychleně jsem běžel k ní, když najednou jsem se zarazil. Ona klečela a před ní se v kaluži krve válel její otec. Zase začala pláč a mě osobně taky nebylo do zpěvu. Ale objímat ji, to nemělo cenu, jakmile jsem ji objal, ona mě odstrčila. "Jdi pryč, chci být sama!" zakřičela. Tímto tónem se mnou nikdy nemluvila. Tak jsem se tedy šel projít. Šel jsem na policejní stanici, abych to upřesnil.
Tam jsem to nahlásil, oni zanedlouho přijeli, vzali si jeho tělo, a po chvíli jsme byli s Ivetou sami. Ona pořád slzy v očích. Zase mi skočila kolem ramen. "Co budu dělat?" Tohle už bylo spíš kvílení, hraničící s hysterií. Slíbil jsem ji, že vraha jejího otce najdu, ale nebyl jsem si vůbec jistý. K večeři nechtěla nic, šla si lehnout, já šel radši do jiné místnosti. Ona potřebovala být sama a já jí to rád dopřál. V té době jsem přemýšel. Kdo by zabil tak milé lidi? Co oni komu provedli? Rozhodl jsem se, že příště tyto znamení nebudu míjet jen tak. A pak jsem usnul.
Třetí den ráno, neděle. Nádherný den, Iveta byla smířená s jejich smrtí, ale ve tváři neměla úsměv. Snídani snědla docela v klidu, ale bez jediného slova. To jí nebylo podobné. Že by další znamení? Nebo to bylo jen její psychickou újmou? Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Nezdálo se ale, že by to bylo důležité. Tak jsem to nechal být. Vyrazili jsme si do kina na romantický film, ale ji to ani trochu nezajímalo. Tohle bylo podivné chování, ale bylo to obvyklé, vždyť v rozpětí dvou dnů přišla o oba rodiče a ještě do toho byli zabiti. Naprosto jsem ji chápal. Nebo jsem si to alespoň myslel, ono u těch věčně veselých lidí to nikdy nebylo jisté.
Tento den proběhl jinak docela dobře, po kině jsme se byli trochu projít. Poté na obědě, vůbec nic divného. Dokonce se i najedla. Jen ta její nálada. Domů jsme se vrátili v deset hodin večer. Vešli jsme domů a hned jsme šli spát, byli jsme zminula trochu unavení.
Zdál se mi velice divný sen. Byl jsem v něm ve světě, kde bylo pouze černo. Černo a černo. Najednou se potom krajina začala osvětlovat a nakonec jsem spatřil jednoho člověka, který stojí na okraji srázu. Po chvilce mi to došlo. Ten člověk jsem byl já. A opodál stál další člověk. Iveta. Natahovala ke mně ruku, ale já nedosáhl. Pak najednou se ten sráz začal propadat. Sledovat to z pohledu třetí osoby bylo ale ještě horší. Potom jsem se probudil. Bylo pondělní ráno.
Rozhlédl jsem se. Iveta nikde. Podíval jsem se na hodiny, vidím, šest hodin, čas jít. Budík byl vypnutý, ale proč? Vůbec mi to nedávalo smysl. Tak jsem tedy vstal, protáhl se a oblékl se. Vyšel jsem z pokoje a našel jsem ji ležet na pohovce. „Iveto, miláčku, copak je?“ Zeptal jsem se starostlivě. „Není mi dobře,“ dostal jsem odpověď. „Dneska budeš muset jít beze mě.“ Starostlivě jsem ji objal a políbil na čelo. „Dobře, měj se tu hezky. Kdyby něco, zajdi si k doktorovi.“ řekl jsem jí na rozloučenou.
Cesta probíhala vcelku normálně, ranní špička, ale s těmito potížemi jsem počítal. Právě proto jsem vyšel tak brzo z domu, v pondělí bývají silnice narvané kolonami aut. Jenže jsem se nakonec dostal do školy. Tam mě zastihl učitel. „Copak je s Ivetou?“ zeptal se mě. „Vždycky chodíte spolu, teď jsi tu sám? To mi nedává smysl.“ „Ivetě není dobře,“ odpověděl jsem mu suše. Neměl jsem náladu na povídání. Byl jsem nervózní z toho, co se dneska ve škole stane. Jestli učitelé budou zkoušet, nebo nebudou. Jenže učitelé byli docela milí, dokonce mě moc často nevyvolávali. Což jsem dneska potřeboval, pořád jsem přemýšlel o tom, co se o víkendu stalo. A kdo to mohl udělat. Zabít rodiče ženy, která nic neudělala. Jenže hodiny rychle plynuly a než jsem se nadál, byl oběd. Potom tělocvik. Tělocvik byl jako vždy úmorný a já neměl čas přemýšlet. Takže jsem nepřemýšlel. Ale dalo se to přežít, přece jen na tu námahu se dalo zvyknout. A zanedlouho byl čas jet domů.
Doprava byla podivná. První polovina cesty rychlá, potom tam byla dopravní nehoda, takže mi nezbývalo nic jiného, než to dojít.
Za více než dvě hodiny jsem byl doma. Odemkl jsem dveře a vešel dovnitř. Iveta mohla spát, tak jsem nekřičel, že jsem tu. Proto jsem šel do kuchyně, abych jí udělal překvapení, až by se probudila, nebo kdyby náhodou měla hlad. Už si ani nevzpomenu, co jsem to chtěl vařit. Během vaření jsem měl půl hodiny čas, protože se jídlo muselo uvařit, tak jsem se rozhodl jít do pokoje. Prošel jsem kolem obýváku, rovnou ke dveřím. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a tam.... Mrtvé tělo Ivany, okolo ní kaluž krve. „Ivano! Ivano!“ Nevěděl jsem, co dělat. Tentokrát jsem to byl já, kdo spustil proud slz. Objímal jsem její tělo, klečel jsem u ní a dostával ze sebe to utrpení, co mi to přineslo. Trvalo půl hodiny, než jsem začal přemýšlet a přestal brečet. Zavolal jsem policii. Než přijela, dal jsem se do přemýšlení. Přemýšlel jsem o tom, kdo ji mohl zabít a proč ji zabil. Vzpomínal jsem na to, co jsme spolu prožili, co jsme si slíbili a rozhodl jsem se dát další slib jako nápravu za ty nedodržené. „Slibuji, že najdu toho vraha a pomstím tě. Pomstím tebe i tvé rodiče.“ A skutečně jsem tomu věřil, věřil jsem tomu, že ho dokážu najít. Ale z těchto úvah mě vytrhlo vařící jídlo. Úplně jsem na něj zapomněl. Urychleně jsem běžel vypnout sporák, když tu zazvonil zvonek. Jenže jsem nemohl nechat uškvařit dům v základech, tak jsem první vypnul sporák a až pak šel otevřít. „Dobrý den, jsme tu správně? Vražda mladé dívky?“ zeptal se. „Ano, jste.“ Odpověděl jsem. „Pojďte dál.“
Přivedli si s sebou i vědecký tým. Tři vraždy tři dny po sobě, to není divu. Během toho jejich šťourání jsem začal plánovat, co provedu před tím, než začnu své pátrání. Za ty dvě hodiny se mi podařilo vymyslet několik kroků, co provedu. Potom mě z přemýšlení vyrušil inspektor. „Nic jsme nenašli, ani po důkladné vědecké analýze. Je mi líto, ale nemůžeme nic zjistit. Nashledanou.“
Mohl jsem sledovat, jak odcházejí. Tohle mě vytočilo. Takhle bez okolků mi říct něco tak strašného, to není jen tak. S pátráním jsem začal skoro okamžitě. Celý pokoj jsem obrátil naruby, úplně zuřivě, až jsem to nakonec našel. Byla to krvavá stopa.
Bylo to podivné, tak jednoduché a oni to nenašli. Krvavá stopa, lynoucí se k oknu a od něj ještě dál. Hned jsem se pustil do hledání druhého konce. Jenže první jsem se náležitě připravil.
Nevím, jak dlouho jsem šel a bylo mi to jedno. Běžel jsem vytrvale, bez únavy. Zuřivě. Nepřemýšlel jsem, nedíval jsem se na čas, nic jsem nedělal. Jen jsem sledoval tu stopu a šel jsem po ní. Dorazil jsem k jednomu rodinnému domu. „Nájemný vrah?“ řekl jsem si pro sebe. Ale bylo mi jedno, kdo to byl. Konečně jsem mohl vyplnit svoji pomstu. Opatrně jsem se začal plížit ke dveřím.
Dostal jsem se k vchodovým dveřím. Vzal jsem si takový podivný přístroj... Nevím, jak se jmenuje, ale řeže se s ním sklo. A vyřezal jsem kruh. Potom jsem zevnitř otevřel dveře. Všechno šlo hladce, dveře nevrzaly, podlaha neskřípala. Dům byl obrovský, ale bylo tam zaplněno málo místa. Nehodí se jej popisovat. Napravo ode mě byl věšák. Podle toho, kolik kabátů na něm viselo a podle prachu na zbytku míst jsem poznal, že zde bydlí jen jeden člověk. Najednou jsem zaslechl hlas. Televize. Všechno šlo tak snadno, až mě to divilo. Vydal jsem se po schodech nahoru.
Dům měl pouze jedno patro. Ale v tom patru bylo mnoho dveří. Bohužel pro onoho vraha, zvuk televize byl slyšet docela dobře, takže jsem šel ke správným dveřím. Ještě deset kroků, ještě devět... osm... sedm... šest... pět... A v tu chvíli televize utichla. Nebyla slyšet skoro vůbec. Ale rychle jsem pochopil. Skončily reklamy. Proč ty reklamy jedou tak nahlas, to jsem nepochopil. Ale nechtěl jsem čekat. Už jsem byl u dveří, tak jsem se trochu přikrčil. Hluboký nádech a prásk! Vyrazil jsem ty dveře. Ale měl bych trénovat, přistál jsem na zemi. Jenže jsem rychle vstal a podíval se na osobu, která byla naproti mně. Nemohl jsem věřit svým očím. Přede mnou stál můj bratr!!! „Roberte?“ Zeptal jsem se s nejistotou. „Ty jsi ji zabil? Ty jsi zabil Ivetu?“ Nastala drobná odmlka. „Už je to tak.“ řekl smutně a znova se posadil. Cítil jsem, že se kolem mě svět houpe. Bylo mi zle. Můj bratr... Člověk, který mi byl bližší než kdokoli jiný. Tomu jsem nemohl nic udělat. Cítil jsem, jak padám do mdlob. Obličej padl na podlahu a pak si pamatuju jen to, že jsem se probudil ve svém domě.
Jenže o tom se vám už nebudu zmiňovat, chtěl jsem pouze povyprávět o tom, co mi obrátilo život vzhůru nohama. Právě je deset hodin večer, mám trochu žízeň. Půjdu si udělat čaj a potom půjdu spát. Ostatně, zítra mě čeká pracovní den.
Sotva jsem načepoval vodu, někdo zazvonil. Tak jdu otevřít dveře. V nich můj bratr Robert. Nikdy jsem mu neodpustil to, co mi provedl. Nikdy. Pořád jsme jedna ruka, ale tohle jsem mu nikdy neodpustil. „Ahoj, Roberte, co ty tady?“ Ptám se ho, protože takhle večer nikdy nepřišel. „Chci ti něco říct, můžu dál?“ Odpověděl. Pustil jsem ho dovnitř a šli jsme do obýváku. Když tu najednou výstřel. Nebyl tlumený. „Smrtelné zranění, ale pomalé umírání. Dost času na to, abych ti povyprávěl, co ti chci říct.“ řekl s podivným úsměvem. Ale v tom úsměvu byl slyšet podivný tón. „Moc mě to mrzí, ale musí to tak být. Tohle je ta pomsta, kterou jsi sliboval Ivetě.“ řekl. Několik vteřin jsem ho nechápal. „Pomsta?“ Zeptal jsem se ho. „Ano, pomsta. Slíbil jsi jí, že se mi pomstíš.“ Odmlčel se. Bylo slyšet, jak moc ho to bolí. „Přijít o člověka, který je ti nejbližší... To není hezké!“ Už měl slzy v očích, ale ovládl se a pravil. „Asi by tě zajímalo, proč jsem zabil Ivetu. Tak já ti to vysvětlím.“ Dopřál si další odmlku. „Já jinak nemohl. Ona byla ta, kterou jsem miloval z celého srdce. Byl jsem připraven jí snést modré z nebe, kdyby to bylo třeba. Jenže jsem si všiml, že ona si všímá někoho jiného než mě.“ Strávil jsem to docela snadno. Začal jsem ho chápat. „Bylo mi jedno, koho si všímala, ale nevšímala si mě. Hodně jsem trpěl a ještě víc, když jsem zjistil, že jsi to byl ty!“ Tady spustil pláč. Bylo mi ho líto. „Vyměnila život v luxusu, který jsem jí mohl dopřát já, za prostý život s tebou!“ Několik minut nebylo slyšet nic jiného než můj přerývaný dech a jeho pláč. „Doufal jsem, že když jí zabiju jednoho a potom druhého rodiče, tak jí to dojde, ale ono nedošlo! Byl to děs, když jsem ji musel zabít! A horší to je, když musím zabít tebe, protože o tom jediný víš!“ Bylo divné, že i v tomto záchvatu pláče na mě chrlí jednu větu za druhou. A já nemluvil. Já mlčel, poslouchal. On s tím nemohl žít, zlomené srdce ho zničilo. Teď se snažil překonat pláč. Snažil se, aby nevypadal jako troska. Já v té chvíli vzpomínal, co jsem s ním prožil. Ve třech letech jsme zapálili sousedovic chalupu, ale nikdo nás nepotrestal. V šesti letech jsme začali chodit do školy, tam se ukázala naše soudržnost jako potřebná. Pamatuju si, jak mě jednou přepadli nějací výrostci a nebýt jeho, nevím, co by se se mnou stalo. Pamatuju si na své desáté narozeniny, to jsem od něj dostal vzduchovku. S tou jsme si užili legrace. Ale tímto to vzpomínání musím ukončit. Zase slyším jeho hlas. „Bratře, strašně trpím. Je čas to utrpení ukončit.“ A vytáhl pistoli, namířil ji na sebe a vystřelil. Padl vedle mě. Několik vteřin jsme takhle leželi, ale bylo mi jasné, že on se střelil do mnohem horšího místa a že zemře rychleji. Podíval se na mě. „Odp... Odpustíš.... Mi?“ zeptal se přerývaně. Pro změnu jsem si dopřál odmlku já. Znal jsem odpověď. „Odpouštím.“ řekl jsem mu a podíval jsem se na něj. Naše oči se setkali, stiskli jsme si ruce. „Bratře.“ dodal jsem. On se usmál. Já mu úsměv opětoval. Poté přišlo černo, které mě obklopovalo stále víc a klesla mi hlava.
Pravda, jsem mrtev, ale zemřel jsem tak, jak by si o tom někdo mohl nechat jen zdát.

Společně jsme přišli na svět, společně jsme odešli.

[Michalcten, co nikdy nespí]

Včera jsem byl na první taneční lekci a hned jsem o tom z nudy něco napsal, nebylo to podle mě úplně špatné.

Hned bych rád upozornil, že je to celé trochu nadsazené, ale vyložte si to celé jak chcete, kdo jste v nějakých tanečních byly, třeba se v tom částečně poznáte... Pokud vás to nebude bavit tak... to nečtěte...

Moje první taneční lekce

Asi před rokem napadlo jednu mojí spolužačku, že bychom mohli jít do tanečních. Ono to vlastně nebylo ani nic až tak neobvyklého, každopádně slovo dalo slovo a druhý den už jsme hlasovali o tom, kdy a kde se budou naše taneční lekce odehrávat a i přesto, že náš třídní kolektiv není zrovna z nejlepších, dohodli jsme se poměrně jednoduše. Paradoxem je, že jsme se dohodli na úterý, ale nakonec chodíme ve středu, což způsobilo, že ona spolužačka, která to celé organizovala, nemůže kvůli určitým sportovním aktivitám do tanečních chodit, ale to už je jiný příběh.

Jsem v pátém ročníku na jednom Českobudějovickém gymnáziu a jsem v pátém ročníku osmiletého cyklu, takže jsem tak nějak lidově řečeno v prváku. A i když se většinou chodí až ve druháku, my už se známe čtyři roky a prožily jsme spolu spoustu různých zábavných i nepříjemných citací a proto jsme se rozhodli, že nám to o rok dřív nemůže uškodit, stejně jako několika třídám, které chodily před námi také v prváku.

Každopádně včera jsme měli začít. Nesměl bych to být já, abych neudělal nějakou blbost, tentokrát jsem vyrazil poněkud pozdě, poněvadž jsem si chtěl dodělat něco na počítači a tak jsem v novém obleku a tanečních botách musel běžet, což je poměrně intenzivní zážitek, ale přiběhl jsem celkem včas a poté, co mi spolužačka upravila kravatu, a přišel i náš poslední spolužák jsme se přemístili od místa našeho srazu přímo do místa, kde se měli odehrávat naše taneční lekce.

Pro mě osobně bylo celkem vtipné to, že když se to organizovalo, všichni tam hrozně chtěli a mluvily o tom, jak to bude bezva a podobně, ale čím blíž to bylo, tím více se tam lidem nechtělo. Já jakožto věčný optimista jsem to bral celkem dobře, ale byla sranda sledovat zděšené výrazy ostatních, když jsme se o tanečních bavily. Ono je to ostatně podobné, jako když před testem každý mluví o tom, jak to perfektně umí a po testu jen prohlásí, že bude rád za 3 méně.

Nicméně na všechny padla před začátkem nervozita, a když se nás holky zeptali, co chceme, ve smyslu kdo s kým bude tančit, zmohli jsme se jen na odpověď, že chceme domu.

Asi v půl šesté lekce začala. Spousta lidí si myslela, že taneční mistři jsou jen postarší lidé beze smyslu pro humor a tak pro ně bylo příjemné překvapení, že tanečními mistry byla poměrně pohledná mladá žena a její celkem vtipný muž. Kdo už někdy taneční kurzy absolvoval, tak ví, že se většinou začíná pánskou volenkou, což byla poměrně zajímavá situace, protože když se 35 hochů v mém věku vyhrnulo na trochu větší počet podobně starých dívek, muselo to z pohledu tanečních mistrů vypadat docela zvláštně. Každopádně jsem už ze třídy věděl, že většina dívek nemá naplánováno, s kým bude tančit a protože dívek bylo o 10 více než nás chlapců, bylo jasné, že bude z čeho vybírat a tak jsem ani nemusel moc chvátat a vybral jsem si svou spolužačku Karolínu. Ono to nakonec bylo celkem jedno, protože jsem v průběhu lekce partnerku ještě několikrát vyměnil, ať už kvůli tomu, že jsme se snažily vystřídat sedící dívky, aby si zatančily všechny, nebo kvůli tomu, že náš taneční mistr občas zahlásil: „Všechny dívky se posunou o dva partnery dopředu.“. To mělo jednoznačný důvod, s novou partnerkou jsem se totiž většinou neznal, většina byla i z jiné školy, proto došlo k takovému tomu nesmělému představování, které bylo pro mě, jakožto pro stydlivého člověka zprvu poměrně komplikované, ale rychle jsem si uvědomil, že na tanečních se každý chová jinak a každý se snaží být tak nějak více otevřený a více přátelský, což jsem nakonec i celkem ocenil.

První tanec, který jsme se hned začali učit, byly základní kroky pro valčík. To nebylo nějak komplikované a docela to šlo i na hudbu. Asi sedmým rokem hraju na klávesy, tudíž mám hudební sluch, což mi poskytuje určitou výhodu, ale protože nám taneční mistr stejně počítal, tak to šlo celkem obstojně všem. Před přestávkou jsme stihli ještě základní kroky pro blues, které byly už o něco málo horší, protože se při nich musí dělat předkřížení, které na jednu stranu není žádný problém, ale na druhou jsme se párkrát s partnerkou ťukli, ale později jsme pohyby trochu dopilovali a taky to šlo.

Poté následovala přestávka, kdy na mě čekalo nepříjemné překvapení. Nesměli jsme opustit prostory areálu, což znamenalo, že jediná možnost, jak si koupit pití, byla u baru, kde 0,33l vody stálo 32 Kč, což mi přišlo celkem hodně, ale nějak to přežijeme.

Po přestávce jsme si zopakovali oba dva tance, přičemž náš taneční mistr prohlásil, že u tance by se měla vést společenská konverzace. To byl dobrý vtip, protože mi to přijde prakticky nemožné, vzhledem k tomu, že jedna vaše mozková hemisféra je kompletně zaneprázdněná tanečními kroky a druhá sledováním poprsí vaší partnerky, popřípadě jiných zajímavých dívek, kterých bylo na tanečním parketu poměrně hodně.

Třetí a poslední tanec, který jsme se učily, byly základní kroky k latinskoamerické chache, nebo jak že se to vlastně píše, což bylo pro mě osobně asi zprvu
nejtěžší, sám jsem se v tom absolutně ztrácel, nicméně když jsem tancoval s partnerkou, šlo to značně lépe, protože chvíli jsem šel já jí do kroku a pak zase opačně, což umožňovalo jakousi spolupráci a vzájemnou pomoc, bez čehož bych asi měl poměrně problémy.

Každopádně všechno jsme zvládli, po každém tanci jsem svojí partnerku úspěšně odvedl na její místo a poděkoval, jak se sluší a patří, myslím, že jsem nikoho nepošlapal a celkově z toho mám celkem dobrý pocit, uvidíme, co bude dál.

[Viviveterán RPG2 Heaven]

Jak to tak čtu, začínám se těch tanečních trochu bát, kdo ví, co mě čeká příští rok (jestli mě to čeká). Ale dostala mě věta

vzhledem k tomu, že jedna vaše mozková hemisféra je kompletně zaneprázdněná tanečními kroky a druhá sledováním poprsí vaší partnerky,

[Michalcten, co nikdy nespí]

Jo, je to celkem nadsazka , akorat ze je to na to fakt idealni situlace no... Jinak mi prijde, ze to fakt tak hrozny neni, ale zas kazdej tvrdi neco jinyho, vsak se sam presvedcis no ...

[Faktorionováček]

Mám jeden recept, kterému věřím mnoho let. Je vegetarián, ale opravdu se mi to líbí. Pravděpodobně ve skutečnosti, že je to zároveň jednoduché a velmi chutné. Líbí se mi, že Apiáři jsou mokré a šťavnaté. Je to opravdu velmi chutné. Také se mi líbí, že můžete Jdi na fakta.today zde vidět zajímavé nápady pro barvení vejců. Tuto tradici znám už dlouho, takže nálada vždy dává dobře. Myslím, že je velmi důležité si to vzít a užít si to.