Zkrátím to, příběh je mé dobré kamarádky (chtěla at to sem hodím ) a snad vám příjde vhod i vetší délka
Nový život predátora
Divoce se mi třásly ruce. V kapse jsem zašátrala po klíčích. Prsty jsem měla jako z olova, divoce jsem jimi prohrabávala kapsu. Kde jsou ty zatracené klíče?!
V hlavě mi divoce vířily obrazy. Nedokázala jsem ukáznit svou mysl. Vždyť se to nedalo pochopit! Co se to děje?!
Levou rukou jsem si divoce třela ukrutně pálící místo na krku. Dva malé otvory, jako vpichy, ale až hrozivě pravidelné! Ucítila jsem na prstech něco lepkavého. Ani jsem nemusela odtáhnout ruku a podívat se co tekutina, která mi protékala mezi prsty je: krev! Když jsem si to uvědomila, začala jsem panikařit. Ještě zuřivěji jsem začala trhat kapsu. Konečně jsem ucítila chlad kovu a divokým trhnutím klíče vytáhla z kapsy. Vrazila jsem klíč do zámku až zapraštěly panty, když jsem se do nich opřela celou vahou, ozvalo se tlumené cvaknutí, když se odemkl zámek, a dveře se rozletěly. Přibouchla jsem dveře a vběhla do bytu. Vešla jsem do koupelny a vzápětí se lekla svého vlastního obrazu v zrcadle.
Krk, kusy bílého obličeje, prsty a tričko byly potřísněny tmavou krví, mou krví! Dlouhé černé vlasy přilepené k obličeji, oči nepřirozeně tmavé v kontrastu s bílou pletí. V krku mě pálil jakýsi neznámý pocit. Něco jako pocit hladu a žízně dohromady, bylo to ale něco jiného a zcela odlišného od normální žízně.
Nedokázala jsem si to připustit. Prostě se to vymykalo zdravému rozumu. Co tedy bylo to, co se se mnou dělo? Naprosto přesně jsem věděla co se děje.
„Ne!“ zakřičel neznámý hlas v koupelně. Byl podivně zvonivý, ale zazníval s jakousi hrozivou důstojností a skrytou hrozbou,v hloubi tónu se ozývalo lačné vrčení, které pomalu sílilo a v hrdle mi rezonovalo.
Vzpomněla jsem si na dnešní večer. Co se vše stalo. Vzpomněla jsem si jak jsem procházela temnou uličkou, pak záblesky strachu ale také udivení, poté tvář pohledného muže, který celý můj život převrátil naruby. Další pocit, bolest tak silná, až mi tepalo ve spáncích a upadla jsem na zem, a pak - hlas neznámého, podivně se podobajícímu mému novému zvonivému. Mému nelidskému.
„Vše bude v pořádku...“utěšoval mě tehdy „Neboj se. Jsi silná a tvé tváře je škoda, aby zhynula, když tvůj lidský život zhasne. Pomohu ti. Nejsem člověk. Jsem, jak vy lidé říkáte, upír. Ty se jím staneš také. Budeš jako já. Je hodně možností, jak přežívat, bohužel to bude možné jen a pouze na krvi. Nevycházej z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a neprozradíš naši komunitu. Nevcházej do slunečních paprsků-oslabují nás a velmi rychle. A hlavně to nejdůležitější pravidlo: udržuj naše tajemství v naprostém bezpečí. Za zradu je trestem smrt! Budeš žít navždy, ale nemysli si, že tě nic a nikdo zabít nedokáže! Jsou tři způsoby jak zabít upíra. První: stříbro, druhá: dřevěný kůl vražený do srdce a třetí: plameny a sluneční paprsky vůbec. Také můžeš přijít o hlavu...a to myslím doslova! Dávej si pozor a pamatuj...vždy je možné najít třetí cestu a nezabíjet zbytečné oběti. Buď sama sebou, ale udržuj svou krvežíznivost na uzdě!“Při těchto slovech jsem se zvedla z chodníku a utekla, přesto se mi ta slova zapsala do paměti jako by mi je někdo do hlavy vypálil cejchem.
„Navždy...“vydechla jsem do ticha koupelny. Prožívat věčnost...
Najednou jsem ucítila bolest v ústech. Otevřela jsem je a uviděla dva špičáky v dvojnásobné velikosti. Z jazyka mi tekla krev, stejne tak z dásen a z vrchního patra.
Je to pravda. Nelhal. Budu jako on.
Najednou mi tělem projel záchvěv divokého vrčení. Pálily mě oči. Třikrát jsem zamrkala a když jsem oči zase otevřela a podívala se do zrcadla, měly tmavě purpurovou barvu. V hrdle mě pálil pořád ten pocit. Hlad a žízeň pospolu. Poddala jsem se mu a poznala co je to. Otřásla jsem se při pomyšlení na chuť krve v ústech, na to, že bych měla zabít člověka jako jsem já. Jako jsem byla já!
Pokusila jsem se pohlížet na na mé za chvíli nové já z jiného pohledu. Kolik upírů asi ve městě je?
Samolibě jsem sem pousmála, když jsem pomyslela na to, že jako člověk jsem naprosto nevnímala svět kolem sebe. Můj nový svět bude přece tak rozmanitý! Tolik nových barev, chutí krve, pocitů a vůní a hlavně- žít navždy! Ale za jakou cenu! Vidět umírat blízké? Schovávat se před světlem? Měnit si co několik let jméno, bydliště a celkovou identitu? Zabíjet lidi, kteří byli mou rodinou, mým přístavem, když mnou zmítala bouře a já se jako bezmocná polorozbitá loďka topila ve vlnách?Žít sama, nebo jen s dalšími upíry, kteří sdílejí mé tajemství,radost a zároveň utrpení? Opustit rodiče a všechny ty, co mě vychovávali, jen pro jejich vlastní bezpečnost?
Jak mě toto pomyšlení bodalo u srdce, které spaloval divoký žár tak mocně, že jsem se stěží udržovala na nohou a při vědomí.
Jako lidská dívka jsem se velice zajímala o upíry a nadpřirozeno, ale teď, když se mě takové věci dotýkaly naprosto bezprostředně, bez jakéhokoli ujištění, že mohu říci- To se mě, naštěstí, netýká-jak jsem ještě nedávno říkala, se mě jímala hrůza. Jak mi to teď připadalo dávno!
Dokáži se vůbec ovládat? Dokáži udržet na uzdě své upíří pudy a nezabíjet vše živé kolem sebe?
Zkroutila jsem se do klubíčka na studených kachličkách koupelny. Chladily mi tváře a zima jakoby pronikala i k stále se spomalujícímu srdci a pomalu tišila jeho divoké bušení, jeho závod s neuvěřitelnou proměnou, která se stejně nedala odvrátit. Nebylo návratu!
Z očí mi proudy tekly slzy. V tratolišti na zemi se mísily s krví a splývaly v jedno.
Srdce ještě několikrát vydalo bolestný vzdech a pak se s posledním úderem zastavilo zcela. Byl konec. Pryč byly šťastné doby růstu mého dětského těla a duše! Pryč...pryč!
Už to nejsem já...ne ten člověk! Změnila jsem se! A to doslova...
Pohlédla jsem na prsty. Pod skvrnami krve zářila bělostná kůže jako nová luna na zčernalém nebi.
Postavila jsem se a s výdechem otevřela oči. Vzápětí jsem vyděšeně vyjekla. Mé oči změnily svou barvu na temně karmínovou s nádechem purpurové. Obličej zářil stejnou bělostí jako kůže na prstech. Rty dychtivě vystupovaly z hrozivé, ale přesto přenádherné tváře.
Ale byla jsem to já! Nemohla jsem uvěřit té změně! Jak jsem byla krásná. Jako člověk jsem nevynikala oslnivou krásou, ale teď... Byl to naprostý opak!
Ve vzduchu jsem cítila mnoho pachů.
Pozvedla jsem obličej a nasála dychtivě kyslík do plic a opojovala se tím pocitem vytříbenosti. Dokázala jsem přesně určit původy pachů vznášejících se kolem mne. Vzduch byl prosycen sladkou a lahodivou vůní-lidskou vůní, která před okamžikem patřila mně-hořkou vůní a podivným aroma, které mě tak lákalo, že jsem se málem neudržela a nezačala kyslík ochutnávat jazykem, abych si aroma dostatečně vychutnala.
Krev!
Při pomyšlení na utišení spalujícího pocitu, který se mi jako zhoubná nemoc zahnízdil v krku, jsem potěšeně a zároveň lačně zavrčela. Zvuk, který se mi dral z hrdla, se odrážel od stěn koupelny a stoupal ke stropu. Sílil a varoval před krvelačností nového tvora-predátora, zatím skrytého v úkrytu, ale který se za malý okamžik chystal vydat za nicnetušícími oběťmi.
Horečně jsem přemýšlela. Co teď? Budu riskovat zdraví matky a otce, kteří se měli za několik hodin vrátit z návštěvy přítele, na které jsem se za bouřlivé hádky odmítla účastnit, zůstat doma a doufat, že se udržím? Ne! To nemohu udělat! Co by se stalo, kdybych se neovládla?! Ale co tedy? Asi mi nezbývá jediná možnost, než jít na lov!
Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla. Byla to jediná možnost, jak ochránit rodiče.
Odtrhla jsem oči od překrásné dívky v zrcadle a uklidila koupelnu postříkanou krví. Když jsem dokončila práci, vyšla jsem neslyšnými kroky z bytu a přetáhla si kapuci přes hlavu. Vyšla jsem ven a nasála studený noční vzduch do plic. Byl prosycen mnoha pachy, ale přes oheň v hrdle jsem je nevnímala.
„Nevycházej z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a neprozradíš naši komunitu.“ Na mysli mi vytanula slova mého stvořitele.
Otřásla jsem se a zaposlouchala se do ticha noci. Ticha? Jako člověk bych to tak označila, ale teď jsem slyšela tlumený zvuk autorádia kilometry daleko, hádku manželů v bytě panelového domu, bzukot včel a svist křídel mouchy vznášející se kolem pouliční lampy, ba málem pohyb zemských desek. Byla jsem u vytržení. Rychle jsem otevřela oči. Vše jsem viděla v nových a ostřejších barvách. Viděla jsem smítka prachu poletovat v nočním vánku, každý záhyb kůry sto metrů vzdáleného stromu, jednotlivé zrnka zeminy a mnoho dalšího. A slyšela jsem ještě něco jiného... Stovky hlasů, které si povídaly samy pro sebe. Byly nejisté, ale i odhodlané, vystrašené a překvapené, nerozhodné a křičící svůj názor. Také hlasy, které se naprosto těm druhým odlišovaly, byly prosyceny strachem o život, nápady na dobrý úkryt, některé analyzovaly očima oběť a teď si samy pro sebe plánovaly útok.
Byla jsem zmatená. Co se to dělo? Co byly ty hlasy v mé hlavě, které jsem slyšela tlumeně mluvit, ale nemluvily na mne, ani mě neoslovovaly? V hloubi duše jsem však cítila, že to nejsou slova, která někdo pronášel, ale vlastní pocity, myšlenky a celkové nitro bytostí okolo mne. Takové hlasy mohla pojmout jen v mysl, ucho je nedokázalo zaslechnout. Bylo to ale tak neskutečné a skvělé zároveň, že jsem nevěděla co si myslet! Najednou jsem necítila soukromí vlastní duše. Hlasy nepřestávaly mluvit a mě to velmi mátlo. Kam se podělo mé oblíbené ticho a samota?
Vtom se o slovo přihlásila Žízeň. Potřásla jsem hlavou a snažila se odehnat dotěrné štěbetání. Nešlo to. Bylo zde pořád.
Vydala jsem se do nedalekého lesa za domem. Nejprve jsem pomalu a tiše našlapovala, ale po chvíli se dala do běhu. Ta rychlost byla neskutečná! Letěla jsem nocí. Mé kroky dotýkající se země nebyly vůbec slyšet. Vše jsem ale viděla naprosto ostře, nic se nezměnilo.
Ovládlo mě opojení z rychlosti a ještě jsem přidala. Vtom jsem se ocitla v lese. Proplétala jsem se mezi stromy a asi po tříminutovém běhu zastavila u kořenů mohutné borovice, vystupujících ze země a jako hladové prsty se zvedající k obloze. Hlasy poněkud utichly, ale dva něžné a nasládlé se ozývaly čím dál silněji, až mi duněly v hlavě, jako dva velké bubny v uzavřené místnosti. Vzduchem se směrem ke mně linula lahodná vůně dvou lidských bytostí. Slyšela jsem dvě tepající srdce. Byli to muž a žena. Nejspíš zamilovaný pár procházející se při měsíčku. Ušklíbla jsem se a zaposlouchala se do jejich kroků. Byli blízko. Asi kilometr ode mne.
Polačila jsem vrčení a neslyšně se plížila blíž. Cítila jsem v ústech záplavy slin a jakéhosi jedu.
Po chvíli jsem se skryla za stromem a pozorovala mladý pár procházející se ruku v ruce lesem. Žena měla krátké, na ramena dlouhé, kaštanové vlasy, průzračné oči a jemné rysy. Byla vlastně celkem pohledná... Muž měl krátké, také kaštanové vlasy mírně tmavšího odstínu, hnědé oči a silně vystupující lícní kosti. Z páru vyzařovalo čiré štěstí a láska.
Budu je muset zabít oba, ale jak se mi to příčí! Takoví mladí a šťastní... Ale kdybych nechala jednoho z nich naživu, mohl by prozradit co doopravdy jsem. Monstrum! Zrůda! Ano musím to udělat. Zabiju je oba a utiším ten krutý žár! Myšlenky mi letěly závratnou rychlostí myslí a touha po krvi, zvítězila nad soucitem.
Vystoupila jsem z šera, který tvořila obrovská koruna borovice. Pár se zastavil a nedůvěřivě si mě prohlížel. Zpoza lemu kapuce jsem si je zkoumavě měřila. Ještě nikdy jsem na lovu nebyla, ale přesně jsem už věděla, jak přetrhnu vlákénko jejich křehkého lidského života.
Stáhla jsem si kápi z hlavy a pohlédla jiskřícíma hladovýma očima na náhle vyděšené milence. Začali ode mne ustupovat. Žena náhle vyjekla, zakopla o kořen a upadla. Muž na ni starostlivě pohlédl, pomohl jí vstát a hrubým hlasem na mě vykřikl: „Kdo jste?! Co chcete?! Nechte nás na pokoji a běžte si po svém!“ Znovu pohlédl na svou přítelkyni a zlostně si mě měřil.
Já jsem však mlčela a vyčkávaje na vhodný okamžik se pohupovala na patách. Vtom muž prudce vykročil proti mně a já už jsem na vhodnější okamžik nečekala. Divoce jsem zaryčela a vrhla se mu po hrdle. Ten se vyděsil a zděšeně vykřikl. Bylo však již pozdě! Úplně se mne zmocnily lovecké pudy.
Zanořila jsem špičáky do krku přesně na místě krční tepny. Krev mi vystříkla na obličej a pocákala mi oblečení- už tak špinavé. Oběť sebou ještě několikrát zacukala a pak se tlukot jejího srdce zastavil nadobro. Muž byl mrtev. To ještě posílilo mou lačnost a rozzuření.
Zvedla jsem hlavu a pohlédla na ženu stojící opodál. Zaslechla jsem její myšlenky. Byly plné zármutku, strachu a smíření s přicházející smrtí. „Ďábel...“šeptala otupěle. Rukama si zakrývala ústa a s hrůzou sledovala jak k ní vyrážím a nořím zuby na stejné místo, jako jejímu milenci. Ženino tělo bez jedniného výkřiku nebo stenu sebou několikrát zaškubalo a poté se také podvolilo smrti, která kolem ní stahovala své sítě, a já jsem se nasytila její krví. Poté jsem přešla k mrtvému tělu muže a vysála mu všechnu krev.
Když jsem byla dostatečně nasycena, a oheň v hrdle se značně utišil, odtáhla jsem bez jakékoli námahy těla pod stromy a ještě potrhala a značně poranila jejich těla zakrvácenými špičáky, aby to vypadalo, jako útok divokého psa nebo vlka. Lidé se nebudou zajímat, kdo doopravdy zavraždil zamilovaný pár.
Potěšeně jsem zavrčela a otřela si rukou ústa od krve.
Musela jsem si pospíšit, abych se stihla upravit, než přijedou mí rodiče. Vyrazila jsem zpět k domovu rychlým a neslyšným během posíleným čerstvou chutí krve, kterou jsem cítila v ústech.
Tak začínal můj nový život. Již ne život oběti, ale predátora lačnícího po krvi!