Povídka

Napsali jste zajímavý příběh a chcete ho někomu ještě ukázat ? Tohle je potom sekce pro Vás !

Moderátor: Moderátoři

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Povídka

Příspěvek od Raptore » červen 1, 2010, 6:21 pm

Zkrátím to, příběh je mé dobré kamarádky (chtěla at to sem hodím :) ) a snad vám příjde vhod i vetší délka :)

Nový život predátora


Divoce se mi třásly ruce. V kapse jsem zašátrala po klíčích. Prsty jsem měla jako z olova, divoce jsem jimi prohrabávala kapsu. Kde jsou ty zatracené klíče?!

V hlavě mi divoce vířily obrazy. Nedokázala jsem ukáznit svou mysl. Vždyť se to nedalo pochopit! Co se to děje?!

Levou rukou jsem si divoce třela ukrutně pálící místo na krku. Dva malé otvory, jako vpichy, ale až hrozivě pravidelné! Ucítila jsem na prstech něco lepkavého. Ani jsem nemusela odtáhnout ruku a podívat se co tekutina, která mi protékala mezi prsty je: krev! Když jsem si to uvědomila, začala jsem panikařit. Ještě zuřivěji jsem začala trhat kapsu. Konečně jsem ucítila chlad kovu a divokým trhnutím klíče vytáhla z kapsy. Vrazila jsem klíč do zámku až zapraštěly panty, když jsem se do nich opřela celou vahou, ozvalo se tlumené cvaknutí, když se odemkl zámek, a dveře se rozletěly. Přibouchla jsem dveře a vběhla do bytu. Vešla jsem do koupelny a vzápětí se lekla svého vlastního obrazu v zrcadle.

Krk, kusy bílého obličeje, prsty a tričko byly potřísněny tmavou krví, mou krví! Dlouhé černé vlasy přilepené k obličeji, oči nepřirozeně tmavé v kontrastu s bílou pletí. V krku mě pálil jakýsi neznámý pocit. Něco jako pocit hladu a žízně dohromady, bylo to ale něco jiného a zcela odlišného od normální žízně.

Nedokázala jsem si to připustit. Prostě se to vymykalo zdravému rozumu. Co tedy bylo to, co se se mnou dělo? Naprosto přesně jsem věděla co se děje.

„Ne!“ zakřičel neznámý hlas v koupelně. Byl podivně zvonivý, ale zazníval s jakousi hrozivou důstojností a skrytou hrozbou,v hloubi tónu se ozývalo lačné vrčení, které pomalu sílilo a v hrdle mi rezonovalo.

Vzpomněla jsem si na dnešní večer. Co se vše stalo. Vzpomněla jsem si jak jsem procházela temnou uličkou, pak záblesky strachu ale také udivení, poté tvář pohledného muže, který celý můj život převrátil naruby. Další pocit, bolest tak silná, až mi tepalo ve spáncích a upadla jsem na zem, a pak - hlas neznámého, podivně se podobajícímu mému novému zvonivému. Mému nelidskému.

„Vše bude v pořádku...“utěšoval mě tehdy „Neboj se. Jsi silná a tvé tváře je škoda, aby zhynula, když tvůj lidský život zhasne. Pomohu ti. Nejsem člověk. Jsem, jak vy lidé říkáte, upír. Ty se jím staneš také. Budeš jako já. Je hodně možností, jak přežívat, bohužel to bude možné jen a pouze na krvi. Nevycházej z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a neprozradíš naši komunitu. Nevcházej do slunečních paprsků-oslabují nás a velmi rychle. A hlavně to nejdůležitější pravidlo: udržuj naše tajemství v naprostém bezpečí. Za zradu je trestem smrt! Budeš žít navždy, ale nemysli si, že tě nic a nikdo zabít nedokáže! Jsou tři způsoby jak zabít upíra. První: stříbro, druhá: dřevěný kůl vražený do srdce a třetí: plameny a sluneční paprsky vůbec. Také můžeš přijít o hlavu...a to myslím doslova! Dávej si pozor a pamatuj...vždy je možné najít třetí cestu a nezabíjet zbytečné oběti. Buď sama sebou, ale udržuj svou krvežíznivost na uzdě!“Při těchto slovech jsem se zvedla z chodníku a utekla, přesto se mi ta slova zapsala do paměti jako by mi je někdo do hlavy vypálil cejchem.

„Navždy...“vydechla jsem do ticha koupelny. Prožívat věčnost...

Najednou jsem ucítila bolest v ústech. Otevřela jsem je a uviděla dva špičáky v dvojnásobné velikosti. Z jazyka mi tekla krev, stejne tak z dásen a z vrchního patra.

Je to pravda. Nelhal. Budu jako on.

Najednou mi tělem projel záchvěv divokého vrčení. Pálily mě oči. Třikrát jsem zamrkala a když jsem oči zase otevřela a podívala se do zrcadla, měly tmavě purpurovou barvu. V hrdle mě pálil pořád ten pocit. Hlad a žízeň pospolu. Poddala jsem se mu a poznala co je to. Otřásla jsem se při pomyšlení na chuť krve v ústech, na to, že bych měla zabít člověka jako jsem já. Jako jsem byla já!

Pokusila jsem se pohlížet na na mé za chvíli nové já z jiného pohledu. Kolik upírů asi ve městě je?

Samolibě jsem sem pousmála, když jsem pomyslela na to, že jako člověk jsem naprosto nevnímala svět kolem sebe. Můj nový svět bude přece tak rozmanitý! Tolik nových barev, chutí krve, pocitů a vůní a hlavně- žít navždy! Ale za jakou cenu! Vidět umírat blízké? Schovávat se před světlem? Měnit si co několik let jméno, bydliště a celkovou identitu? Zabíjet lidi, kteří byli mou rodinou, mým přístavem, když mnou zmítala bouře a já se jako bezmocná polorozbitá loďka topila ve vlnách?Žít sama, nebo jen s dalšími upíry, kteří sdílejí mé tajemství,radost a zároveň utrpení? Opustit rodiče a všechny ty, co mě vychovávali, jen pro jejich vlastní bezpečnost?

Jak mě toto pomyšlení bodalo u srdce, které spaloval divoký žár tak mocně, že jsem se stěží udržovala na nohou a při vědomí.

Jako lidská dívka jsem se velice zajímala o upíry a nadpřirozeno, ale teď, když se mě takové věci dotýkaly naprosto bezprostředně, bez jakéhokoli ujištění, že mohu říci- To se mě, naštěstí, netýká-jak jsem ještě nedávno říkala, se mě jímala hrůza. Jak mi to teď připadalo dávno!

Dokáži se vůbec ovládat? Dokáži udržet na uzdě své upíří pudy a nezabíjet vše živé kolem sebe?

Zkroutila jsem se do klubíčka na studených kachličkách koupelny. Chladily mi tváře a zima jakoby pronikala i k stále se spomalujícímu srdci a pomalu tišila jeho divoké bušení, jeho závod s neuvěřitelnou proměnou, která se stejně nedala odvrátit. Nebylo návratu!

Z očí mi proudy tekly slzy. V tratolišti na zemi se mísily s krví a splývaly v jedno.

Srdce ještě několikrát vydalo bolestný vzdech a pak se s posledním úderem zastavilo zcela. Byl konec. Pryč byly šťastné doby růstu mého dětského těla a duše! Pryč...pryč!

Už to nejsem já...ne ten člověk! Změnila jsem se! A to doslova...

Pohlédla jsem na prsty. Pod skvrnami krve zářila bělostná kůže jako nová luna na zčernalém nebi.

Postavila jsem se a s výdechem otevřela oči. Vzápětí jsem vyděšeně vyjekla. Mé oči změnily svou barvu na temně karmínovou s nádechem purpurové. Obličej zářil stejnou bělostí jako kůže na prstech. Rty dychtivě vystupovaly z hrozivé, ale přesto přenádherné tváře.

Ale byla jsem to já! Nemohla jsem uvěřit té změně! Jak jsem byla krásná. Jako člověk jsem nevynikala oslnivou krásou, ale teď... Byl to naprostý opak!

Ve vzduchu jsem cítila mnoho pachů.

Pozvedla jsem obličej a nasála dychtivě kyslík do plic a opojovala se tím pocitem vytříbenosti. Dokázala jsem přesně určit původy pachů vznášejících se kolem mne. Vzduch byl prosycen sladkou a lahodivou vůní-lidskou vůní, která před okamžikem patřila mně-hořkou vůní a podivným aroma, které mě tak lákalo, že jsem se málem neudržela a nezačala kyslík ochutnávat jazykem, abych si aroma dostatečně vychutnala.

Krev!

Při pomyšlení na utišení spalujícího pocitu, který se mi jako zhoubná nemoc zahnízdil v krku, jsem potěšeně a zároveň lačně zavrčela. Zvuk, který se mi dral z hrdla, se odrážel od stěn koupelny a stoupal ke stropu. Sílil a varoval před krvelačností nového tvora-predátora, zatím skrytého v úkrytu, ale který se za malý okamžik chystal vydat za nicnetušícími oběťmi.

Horečně jsem přemýšlela. Co teď? Budu riskovat zdraví matky a otce, kteří se měli za několik hodin vrátit z návštěvy přítele, na které jsem se za bouřlivé hádky odmítla účastnit, zůstat doma a doufat, že se udržím? Ne! To nemohu udělat! Co by se stalo, kdybych se neovládla?! Ale co tedy? Asi mi nezbývá jediná možnost, než jít na lov!

Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla. Byla to jediná možnost, jak ochránit rodiče.

Odtrhla jsem oči od překrásné dívky v zrcadle a uklidila koupelnu postříkanou krví. Když jsem dokončila práci, vyšla jsem neslyšnými kroky z bytu a přetáhla si kapuci přes hlavu. Vyšla jsem ven a nasála studený noční vzduch do plic. Byl prosycen mnoha pachy, ale přes oheň v hrdle jsem je nevnímala.

„Nevycházej z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a neprozradíš naši komunitu.“ Na mysli mi vytanula slova mého stvořitele.

Otřásla jsem se a zaposlouchala se do ticha noci. Ticha? Jako člověk bych to tak označila, ale teď jsem slyšela tlumený zvuk autorádia kilometry daleko, hádku manželů v bytě panelového domu, bzukot včel a svist křídel mouchy vznášející se kolem pouliční lampy, ba málem pohyb zemských desek. Byla jsem u vytržení. Rychle jsem otevřela oči. Vše jsem viděla v nových a ostřejších barvách. Viděla jsem smítka prachu poletovat v nočním vánku, každý záhyb kůry sto metrů vzdáleného stromu, jednotlivé zrnka zeminy a mnoho dalšího. A slyšela jsem ještě něco jiného... Stovky hlasů, které si povídaly samy pro sebe. Byly nejisté, ale i odhodlané, vystrašené a překvapené, nerozhodné a křičící svůj názor. Také hlasy, které se naprosto těm druhým odlišovaly, byly prosyceny strachem o život, nápady na dobrý úkryt, některé analyzovaly očima oběť a teď si samy pro sebe plánovaly útok.

Byla jsem zmatená. Co se to dělo? Co byly ty hlasy v mé hlavě, které jsem slyšela tlumeně mluvit, ale nemluvily na mne, ani mě neoslovovaly? V hloubi duše jsem však cítila, že to nejsou slova, která někdo pronášel, ale vlastní pocity, myšlenky a celkové nitro bytostí okolo mne. Takové hlasy mohla pojmout jen v mysl, ucho je nedokázalo zaslechnout. Bylo to ale tak neskutečné a skvělé zároveň, že jsem nevěděla co si myslet! Najednou jsem necítila soukromí vlastní duše. Hlasy nepřestávaly mluvit a mě to velmi mátlo. Kam se podělo mé oblíbené ticho a samota?

Vtom se o slovo přihlásila Žízeň. Potřásla jsem hlavou a snažila se odehnat dotěrné štěbetání. Nešlo to. Bylo zde pořád.

Vydala jsem se do nedalekého lesa za domem. Nejprve jsem pomalu a tiše našlapovala, ale po chvíli se dala do běhu. Ta rychlost byla neskutečná! Letěla jsem nocí. Mé kroky dotýkající se země nebyly vůbec slyšet. Vše jsem ale viděla naprosto ostře, nic se nezměnilo.

Ovládlo mě opojení z rychlosti a ještě jsem přidala. Vtom jsem se ocitla v lese. Proplétala jsem se mezi stromy a asi po tříminutovém běhu zastavila u kořenů mohutné borovice, vystupujících ze země a jako hladové prsty se zvedající k obloze. Hlasy poněkud utichly, ale dva něžné a nasládlé se ozývaly čím dál silněji, až mi duněly v hlavě, jako dva velké bubny v uzavřené místnosti. Vzduchem se směrem ke mně linula lahodná vůně dvou lidských bytostí. Slyšela jsem dvě tepající srdce. Byli to muž a žena. Nejspíš zamilovaný pár procházející se při měsíčku. Ušklíbla jsem se a zaposlouchala se do jejich kroků. Byli blízko. Asi kilometr ode mne.

Polačila jsem vrčení a neslyšně se plížila blíž. Cítila jsem v ústech záplavy slin a jakéhosi jedu.

Po chvíli jsem se skryla za stromem a pozorovala mladý pár procházející se ruku v ruce lesem. Žena měla krátké, na ramena dlouhé, kaštanové vlasy, průzračné oči a jemné rysy. Byla vlastně celkem pohledná... Muž měl krátké, také kaštanové vlasy mírně tmavšího odstínu, hnědé oči a silně vystupující lícní kosti. Z páru vyzařovalo čiré štěstí a láska.

Budu je muset zabít oba, ale jak se mi to příčí! Takoví mladí a šťastní... Ale kdybych nechala jednoho z nich naživu, mohl by prozradit co doopravdy jsem. Monstrum! Zrůda! Ano musím to udělat. Zabiju je oba a utiším ten krutý žár! Myšlenky mi letěly závratnou rychlostí myslí a touha po krvi, zvítězila nad soucitem.

Vystoupila jsem z šera, který tvořila obrovská koruna borovice. Pár se zastavil a nedůvěřivě si mě prohlížel. Zpoza lemu kapuce jsem si je zkoumavě měřila. Ještě nikdy jsem na lovu nebyla, ale přesně jsem už věděla, jak přetrhnu vlákénko jejich křehkého lidského života.

Stáhla jsem si kápi z hlavy a pohlédla jiskřícíma hladovýma očima na náhle vyděšené milence. Začali ode mne ustupovat. Žena náhle vyjekla, zakopla o kořen a upadla. Muž na ni starostlivě pohlédl, pomohl jí vstát a hrubým hlasem na mě vykřikl: „Kdo jste?! Co chcete?! Nechte nás na pokoji a běžte si po svém!“ Znovu pohlédl na svou přítelkyni a zlostně si mě měřil.

Já jsem však mlčela a vyčkávaje na vhodný okamžik se pohupovala na patách. Vtom muž prudce vykročil proti mně a já už jsem na vhodnější okamžik nečekala. Divoce jsem zaryčela a vrhla se mu po hrdle. Ten se vyděsil a zděšeně vykřikl. Bylo však již pozdě! Úplně se mne zmocnily lovecké pudy.

Zanořila jsem špičáky do krku přesně na místě krční tepny. Krev mi vystříkla na obličej a pocákala mi oblečení- už tak špinavé. Oběť sebou ještě několikrát zacukala a pak se tlukot jejího srdce zastavil nadobro. Muž byl mrtev. To ještě posílilo mou lačnost a rozzuření.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na ženu stojící opodál. Zaslechla jsem její myšlenky. Byly plné zármutku, strachu a smíření s přicházející smrtí. „Ďábel...“šeptala otupěle. Rukama si zakrývala ústa a s hrůzou sledovala jak k ní vyrážím a nořím zuby na stejné místo, jako jejímu milenci. Ženino tělo bez jedniného výkřiku nebo stenu sebou několikrát zaškubalo a poté se také podvolilo smrti, která kolem ní stahovala své sítě, a já jsem se nasytila její krví. Poté jsem přešla k mrtvému tělu muže a vysála mu všechnu krev.

Když jsem byla dostatečně nasycena, a oheň v hrdle se značně utišil, odtáhla jsem bez jakékoli námahy těla pod stromy a ještě potrhala a značně poranila jejich těla zakrvácenými špičáky, aby to vypadalo, jako útok divokého psa nebo vlka. Lidé se nebudou zajímat, kdo doopravdy zavraždil zamilovaný pár.

Potěšeně jsem zavrčela a otřela si rukou ústa od krve.

Musela jsem si pospíšit, abych se stihla upravit, než přijedou mí rodiče. Vyrazila jsem zpět k domovu rychlým a neslyšným během posíleným čerstvou chutí krve, kterou jsem cítila v ústech.

Tak začínal můj nový život. Již ne život oběti, ale predátora lačnícího po krvi!
Naposledy upravil Raptore dne červen 2, 2010, 6:50 pm, celkově upraveno 1

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Povídka

Příspěvek od Raptore » červen 2, 2010, 5:10 pm

Přihazuju 2 díl :)

Souboj hrdosti s rozumem


Bylo to už tak dávno, co byl Sahlir člověk- mohu-li to tak říci.



Uběhl necelý rok od události-za-kterou-se-nikdy-nepřestanu-proklínat. A má to na svědomí ten zplozenec pekla, vyhrhel ďáblovy říše, vtělesnění satana! Ty proklaté Bestie! Krvelačné zrůdy bez srdce, nebo – a to je ještě horší - se srdcem, které už nebije. Je tiché a tvrdé jako z kamene, studené a bez soucitu; bez vzpomínky na to, že také bývali zranitelnými lidskými bytostmi. Ne, ty obludnosti nemají city ani racionální myšlení! Jednají pouze voláním svého instinktu, své lačnosti po krvi, své neutuchající touhy zabíjet, vidět pohasínat oči oběti, tuhnout tělo, slabě poskakovat srdce v poslední snaze žít. Nikdy je nepřestane nenávidět. Nemá na vybranou! Buď zemře on, nebo Bestie! Byl odhodlaný... věděl, že to dokáže. Nebál se bolesti ani smrti. Poháněla ho touha pomstít se, pomstít svou rodinu, kterou tak miloval a kterou tak zklamal. Nedokázal je ochránit a za to se nenáviděl. Pohrdal jakoukoli vraždou, ale teď byl odhodlaný skoncovat se zrůdnou existencí upírů. Musí se mu to povést! I za cenu svého vlastního života, vůbec mu na něm nezáleželo. Smrt by pro něj byla vysbozením z pekla samoty, ale měl úkol, poslání, které prostě musel splnit. Pomsta bylo to, co dosud drželo při životě!



Divoce oddechoval a hnal se kupředu. Tiše a obratně se proplétal hustým porostem. Neustále kontroloval stopu, kterou sledoval. Nesmí ji teď ztratit, už je skoro u cíle.



Už skoro rok sledoval stopu Bestie. V podobě vlka se hnal krajinou neohlížejíce se na její krásu, nebo kde se právě nachází. Poháněla ho touha po pomstě, po krvi vraha.

Stalo se to jednoho prosincového dne. Zimní slunovrat se blížil; dům byl plný radostného očekávání. Celá vesnice se ponořila do zimní pohody a vyčkávala vrchol roku. Jeho rodina se choulila u krbu. Matka, otec a tři sourozenci: sestra a dva bratři. On byl ve vesnici za zábavou,s kamarády prohýřili skoro celou noc a za to zaplatil krutou cenu.

Vrátil se pozdě v noci. Co v domě našel, ho poznamenalo na věčnost.

Na zemi leželo všech pět nejbližších, vysátých, bez duše, bez života, s tichým srdcem, pohaslýma očima, s ústy pootevřenými v němé hrůze. Se slzami v očích poklekl na zem. Byli pryč, pryč a nikdy už se nevrátí. Tak je miloval, byl pro ně vším a zatím je tak zklamal! Zničil vše jen kvůli zábavnému večeru. Kdyby býval byl zůstal doma s nimi, dopadlo by to možná jinak, dokázal by Bestii zabavit tak dlouho, aby mohli uprchnout, položil by za ně život a místo toho...



V podobě vlka se dál hnal tichým listnatým lesem, přeskakoval padlé kmeny a říčky neustále chvátající dál a dál, šplhal do svahů a zase sbíhal dolů, pádil ze všech sil. Srst za krkem se mu ježila námahou a větrem, který mu pročesával černý hustý kožich, jazyk mu visel z tlamy, rychle a namáhavě oddechoval.



Už od dětství znal svůj úděl, který musel zastávat každý mladý muž Achanuatského klanu. V překladu starého jazyka značí Achanu-at - Vlčí děti. Věděl, že bude muset chránit svou vesnici před krvelačnými upíry, kteří zapomenou, čí je toto teritorium a začnou se ve vesnici roztahovat. Věděl, že mu jeho úkol uložili Dávní Bohové, ale on se s tím nemohl smířit. Vždy si vlky představoval jako krásná a ušlechtilá stvoření; myslel si, že žijí v míru v hloubi lesa, ale když slýchával ustrašené sedláky z okolních vesnic, jak vyprávěli, že jim vlci unesli právě narozené batole, že jim kradli ovce, nebo že se potulují kolem a jako zákeřní vrazi čekají, až jim do drápů a tesáků padne nevinná oběť, začal mít pochybnosti, poté začal protestovat a pak se začal nenávidět.

Svého úkolu se děsil a radoval se zároveň. A neděsil se zbytečně: zklamal a nikdy si to nepřestane vyčítat, až do své smrti se bude proklínat!

Po smrti rodičů se začal všem dosavadním přátelům vyhýbat, bál se jakékoli společnosti. Stokrát vyhazoval dopisy přející upřímnou soustrast a nabízející útočiště; trhal je a pálil, ale každé ráno pod otvorem na dopisy na temi ležely další.

Kdyby dokázal alespoň na chvíli odhodit vinu, která ho jako obrovský kámen přivázaný ke kotníku stahoval ke dnu černého jezera samoty, možná by se i rozmýšlel, jestli nepřijme velkorysé nabídky známých, a nenavštíví je, ale nebyl toho schopen. Utápěl se v pochybnostech, ve vině, kterou na sebe stále kladl, a trápil se otázkou: „Co by se stalo, kdybych tam tehdy byl...?“

Nevycházel z domu, nejedl, nepil, ba ani nespal. Byl strašně vyhublý, tmavě hnědé vlasy se mu lepily k sinalé tváři, pod očima měl obrovské fialové kruhy, oči mu pohasly a úplně ztratily jiskru a chuť do života, měl teď lhostejný pohled; kdysi pohlednou tvář posmutnělou a stáhlou bolestí, která mu čím dál víc doléhala na srdce a nesnesitelně ho tížila. Už zapomněl, jaké je to být vlkem a chladnými nocmi se prohánět lesem; zapomenout na starosti lidského života. Nechat si vánkem čechrat srst barvy půlnoční oblohy, chladit si rozpálené tlapy o studenou zemi, na tváři cítit noční vzduch a na jazyku sladké vůně lesa, poslouchat zvuk vlastního srdce a dechu, nechat se unášet přírodou a jejími zvuky a pachy, ukolébat se rychlostí běhu, ukolébat se samotou a radostí ze života, pocitem, že má někoho, kdo ho miluje bez ohledu na to, co je.

Nikdo takový už ale nebyl a on se teď užíral samotou, prázdnem, které ho obklopovalo. Zapomněl na své staré já: teď z něho byl zahořklý mladý muž zrazený životem, s jedním přáním: zapomenout na vše a odejít ze světa. Tolikrát prosil Boha, aby si ho vzal s sebou a nenechat ho už se dál trápit, ale ten jen dál sídlil ve svém království a na obyčejného mladíka se neobrátil.

Po nějaké době, když už i čas byl pro něj bezvýznamným pojmem, odešel smutek a pocit viny a nahradila je touha po pomstě, strašlivý vztek a nebývalá síla.

Vyřítil se z domu, vběhl do lesa a tam se hned přeměnil ve vlka. Rychle našel stopu Bestie, kterou k smrti nenáviděl; i když byla již dosti stará, a hnal se po ní.

Už si ani nevzpomínal, jak dlouho stopu sledoval, když náhle neočekávaně změnila směr. S čumákem těsně u země ji sledoval, až k dosti velkému městu a protože se nechtěl změnit zpět v člověka a poddat se lidským pocitům, zůstal v těle vlka a obezřetně město obcházel a teď si i konečně všiml, že se počasí od jeho začátku pronásledování úplně změnilo. Vzduch byl prosycen pachy léta. Z nedalekého smíšeného lesa se nesl zpěv ptáků, země už nechladila rozpálené tlapy od rychlého běhu, bylo vedro k zalknutí a jemu bylo v hustém kožichu šílené vedro. Nemohl však za žádnou cenu vzdát své pronásledování! Místo toho, aby polevil, zvýšil svou ostražitost a s ještě větší vervou hledal stopu, která by se mohla náhle objevit u kraje města, a vést pryč. Nesměl nechat Bestii uniknout!

Dny se táhly dál a on stále obcházel město. Věci začínaly být podezřelé!

Když ono vyčkávání trvalo alespoň tři týdny a když vlkodlak znovu nabyl své síly, ucítil známý pach upíra u západního okraje města. S potěšeným vytím se po ní rychle pustil a pronásledování začalo nanovo...



Vlk ženoucí se podzimní krajinou klopýtl o vyčnívající kořen a s překvapeným vyštěknutím upadl do malé prohlubně mezi kmenem a kořeny vzrostlého dubu. Rychle znovu vyskočil na nohy a zavětřil ve vzduchu.

Stopa se už alespoň dva týdny stáčela jiným směrem, než na sever. Stále jemně, ale jistě mířila na západ a ničím se neodchylovala. Upír se očividně snažil vlka zmást, aby jej nenapadlo mu nadběhnout a proto neuhnul z cesty hned, ale jen se jemně a pomalu stáčel zamýšleným směrem.

Vlk se znovu rozeběhl, ale vzápětí ucítil strašnou slabost v končetinách, div že se udržel na nohou a znovu se nesvalil do listí. Udiveně zastavil a těžce oddechoval. Takovou únavu ještě nikdy nepocítil, ale teď, když si uvědomil, že je u konce se silami, se zamyslel nad Bestiiným počínáním.

Už dva týdny upír stáčel svůj útěk na západ, jako by chtěl svého pronásledovaltele zmást; ten se ale nenechá. Nastal čas na střet. Dlouho by již se stále ubývajícími silami nevydržel, a tak začal vymýšlet plán. Dlouho sice již nejedl, nepil ani nespal, ale lepší příležitost se mu již nenaskytne.

Rozhodl se tedy ostře odbočit na západ a pokusit se upírovi nadběhnout a zmást tak jeho počínání. Byl to sice riskantní krok, ale tímto tempem by již dlouho nevydržel a Bestie by mohla prchat do nekonečna – je přece nesmrtelná - ale vlkodlaci nikoli.

Rozběhl se a rychle stočil směr na západ. Vložil do odrazů veškerou sílu a hnal se lesem, co nejrychleji mohl. Po chvíli musel zpomalit a kontrolovat pachy, kdyby náhodou upír nezměnil směr a on ho neminul.

Běžel ještě notnou chvíli a podle svých výpočtů, kterými vypočítal místo, kde by se, kdyby upír udržoval stejnou rychlost udržování a stáčení se na západ a poté na jih;měli setkat, stanul na malé mýtince.

Rostly zde malé nažloutlé kvítky a tvořily tak měkký žlutý koberec. Mezerami v korunách stromů sem dopadaly paprsky slunce oslabené postupujícím podzimem a tvořily na zemi roztodivné obrazce. Kolem mýtinky na jihu tekla lesní bystřina. Stromy se kolem tyčily jako přírodní hradba, neprostupná, ale krásná. Tichem plynoucího dopoledne se linuly jen tiché kroky potůčku spěchající po oblázcích na jeho dně.

Vlkodlak se zastavil a s těžkým oddechováním se svalil do trávy. Upír musel běžet delší vzdálenost a tak ho vlk očekával až za delší dobu.

S tichým mručením se postavil na třesoucí se nohy a pomalu došel k bystřině. Ponořil vyprahlou tlamu do vody a dlouze a hltavě se napil. Když dostatečně utišil svou žízeň, odplazil se do stínu stromů na okraji mýtinky. Tam si lehl do trávy a s kručením v žaludku upíral oči na sever, odkud očekával Bestii.

Když plynuly další a další minuty v zarytém tichu lesa, jako by varoval obyvatele před událostmi, které se zde měly odehrávat, cítil vlk, jak se mu vlévá nová síla do unavených končetin. S ušima nastraženýma a s hlavou položenou na tlapách dál sledoval okraj paseky. Čekal a čekal a když se stále nic neozývalo a ani neviděl žádný pohyb, začal pochybovat o správnosti svého plánu. Neměl radši dál pronásledovat upíra?

Vtom se z šera vynořila bílá postava Bestie. Byl to muž. Dlouhé tmavé vlasy mu vlály ve větru, purpurově karmínové oči upíral na vlka - náhle na nohou s ohrnutými tesáky a hrozivým vrčením. Byl značně vysoký a hubený, pod očima se mu rýsovaly fialové kruhy z únavy, lícní kosti mu ostře vystupovaly z pohledné tváře, na sobě měl notně špinavé kalhoty a tričko.

Odhalil velké a hrozivé špičáky v naoko přátelském úsměvu, ale přikrčil se do bojového postavení. Nevypadal unaveně a to vlka děsilo, ale když pomyslel na rodiče, vrátila se mu odhodlanost a divoce zavrčel. Vzápětí vyrazil vpřed a stejně tak Bestie. Srazili se a vlk se snažil zarýt tesáky do masa. Upír se zase soustředil na protivníkovo hrdlo.

Vlkodlakovi se podařilo kousnout Bestii, ale ta, když ucítila tesáky vlka, jej rychle a silně odhodila na druhou stranu mýtiny. Vlk s kňučením vstal. Upír střídavě syčel a vrčel na šelmu před sebou.

Znovu proti sobě vyrazili, ale tentokrát byl úspěšnější muž.

Kousl vlka do měkkého místa za krkem a oběť hned ucítila jed vtékající do rány. Vlk se snažil vykroutit z železného stisku, který ho svíral, ale upír ho kousal dál na různá místa s obrovskou silou a zuřivostí.

Vlkovi se konečně podařilo se uvolnit, kousnout jej do nohy a vyrvat kus masa. Upír zasyčel a stáhl se. Vlkodlak se odpotácel kousek stranou.

Jed Bestie se mu dostal do ran a teď ho velmi silně oslaboval. Začal pochybovat o tom, zda boj vůbec přežije.

Přestal si olizovat rány a s vypětím všech sil se vrhl po nechráněném upírovi, který se snažil zastavit krvácení z hluboké rány. Ten rychle zvedl hlavu, ale bylo již pozdě. Spatřil pouze letící tělo vlka a pak ho srazil obrovskou vahou na zem.

Vlk se postavil upírovi na hruď a chystal se zaútočit, když jej Bestie znovu kousla do hrdla, ale tentokrát tak silně, že se vlkodlak nezmohl na jediný pohyb ani obranu, a jen podlehl síle nepřítelova stisku.

Upír se vlkovi snažil do rány vpustit dost jedu, aby se vlk alespoň na okamžik podvolil, ale když ucítil, že se nijak nesnaží vymanit z jeho sevření, vpouštěl ho čím dál více.

Kdyby ještě pár vteřin pokračoval, bylo by množství pro šelmu smrtelným, ale najednou se silně vzepřela, upír takovou reakci nečekal a šelma se mu vytrhla, s kňučením se odpotácela do šera a za chvíli zmizela mezi stromy. Pak už vítězný upír nezaslechl nic.

Mohl se dát do pronásledování vlka, aby jej konečně zabil, ale tento boj byl pro něj velkým zpožděním. Má jinou a důležitější práci. Nechá ho na pokoji a jestli následky jedu přežije a získá sílu a odvahu vrátit se, znovu se s ním utká v boji, ale tentokrát již nebude mít slitování. Utká se s ním jako s důstojným soupeřem. Ne jako s raněným prašivým psem na pokraji smrti.

Otočil se ještě jednou k místu, kde raněný protivník zmizel mezi stromy, vyčerpaně zamručel a rychlým klusem se vydal na jih. Přeskočil malou říčku a pokračoval dál.

Ano, má teď důležitější věci na práci. Někdo potřebuje jeho pomoc a kdo ví? Třeba se k němu přidá a porazí toho prašivého psa definitivně.

Zrychlil běh a s dychtivým očekáváním se vydal na dlouhou cestu tam, kde je ho teď nejvíce potřeba.

V hloubi duše však šeptal tichý hlásek, že to, co právě udělal, že nechal protivníka utéci, byla velká chyba. Zněl však tak potichu, že nedokázal překřičet hlas hrdosti a upír dál pokračoval na jih, tam, kde jej někdo očekával a potřeboval...
Naposledy upravil Raptore dne červen 2, 2010, 6:50 pm, celkově upraveno 1

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Povídka

Příspěvek od Raptore » červen 2, 2010, 6:25 pm

Tk 3. díl pro nadšence ;)

Kirraw



„Stalo se něco Well?“

Starostlivý hlas mé matky mi zněl v uších a pomalu odezníval jako šepot vánku v korunách stromů.

Ano! Stalo se toho opravdu hodně! Ale dokážete říct své matce, že jste upír, který každou vteřinu v její blízkosti lační po krvi? Že o ní smýšlíte jako o oběti a jen proto, že je to vaše matka, ji nezabijete? Že se bojíte jakéhokoli kontaktu s ní?

Neřeknete!

V hrdle mě pálil strašlivý oheň, když jsem roztřeseně a přes zatnuté zuby procedila: „Nic!“

Matce zjevně má odpověď nestačila. Nevěděla, jaké nebezpečí jí ode mě hrozí, a pomalu ke mně přistoupila. Rychle jsem ucukla a o krok ustoupila.

Na tváři se jí objevil překvapený pohled, smíšený s bolestí, kterou způsobilo mé odtažité chování.

Co se stalo s její malou holčičkou, která za ní chodila, aby u ní našla lásku a pocit bezpečí? Kde byla ta usměvavá tvář, která celý den svítila z rozcuchaných uhlových kadeřích? Její zlatíčko, které tolik milovala, která chodívala v noci k její posteli, když „viděla ducha“. Jak milovala její překrásné zelené oči, které jakoby náhle zmizely a nahradil je tvrdý neprostupný pohled, plný bolesti, zklamání a zrady. Pod očima se jí rýsovaly velké fialové kruhy. Už to nebyla ona malinká Well, kterou hladívala po vlasech a povídala jí pohádky, kterým s rozzářenýma očima naslouchala.

„Well...“ zašeptala zoufale. „ Co se to s tebou děje?“

Její slova dlouho visela ve vzduchu, ale já na ně nedokázala odpovědět.

Odvrátila jsem hlavu od jejího zoufalého pohledu a zamumlala: „Nic se neděje...“

Všechen vzduch, který jsem si šetřila byl pryč; ve vzduchu jsem ucítila sladký a nesmírně lákavý pach. Stiskla jsem zuby, ruce zaťala v pěst a zuřivě polykala jed, který se mi rychle tvořil v ústech.

Vztáhla ruku, jako by se mě chtěla dotknout a ukonejšit mou věčnou bolest, ale na poslední chvíli dlaň rychle stáhla, vrhla na mě zoufalý pohled matky, kterou zradí vlastní dcera, a rychlým krokem odešla z mého pokoje.



Napjal všechny svaly v těle a přeskočil široký kmen padlého stromu. Tělo se mu chvělo únavou. Od nohou mu odletoval sníh, který zakrýval svět jako velká bílá přikrývka a halila stromy a okolní krajinu do závoje, jako smutné a mlčenlivé svatebčany.

Již dva měsíce a polovinu února putoval osaměle studenou krajinou. Nevnímal únavu, ani bolest, ba ani zimu, která se mu zakusovala do těla. Jeho pokožka však zůstávala stejně bledá, stejně studená. Zářila jako svit nové luny na temné obloze.

Kolem obličeje mu poskakovaly dlouhé prameny tmavých vlasů. Běžel jako střela a nechával za sebou vše – svou minulost, své hříchy – a běžel za tou, která mu bude vysvobozením, jeho odpuštěním. Doufal, že jej přijme. Musí...

Vzpomněl si na vyděšený obličej, když jí vysvětloval její osud, na nádhernou tvář s očima plnýma něčeho tajemného. Do těch očí a nádherného pohledu, do tváře plné krásy a její aury se zamiloval. Opustil ji však a nechal napospas s tak chabými informacemi. Co si jen u všech bohů namlouval?! Dokáže se novorozený upír ovládat?! To je přece zhola nemožné.



Kolik lidí zabila? Jak zkazil její nádherné oči, její nevinný život.

Zakřičel hlasem plným vzteku do noci.

Jsem zrůda! Zrůda a nic jiného!

Nedokázal odolat její tajemnosti a zatoužil, aby byla s ním. Ale on ji opustil, protože utíkal jako zbabělá prašivá krysa před tím psem!

Svým návratem chtěl svou strašnou chybu odčinit. Bylo v tom však i něco jiného. Bál se smrti, bál se, že už nikdy nespatří její tvář, a tak z celého srdce doufal, že mu odpustí.

Co když je již pozdě? Rychle tuto myšlenku zapudil a vrátil se zpět do části svého nitra, která věřila, že ji zase uvidí.

Přidal na rychlosti. Nedočkavostí se třásl po celém těle. Už to nemůže být daleko. Musí být blízko! Běžel přece mnohem rychleji, než s tím proklatým psiskem za patami. Touhle dobou by již měl být jen pár mil od městečka.

Stáhly se mu vnitřnosti při pomyšlení, že by mohl běžet špatným směrem. Ne! To není možné! Tichý hlas v jeho hlavě ho volal, šeptal mu, kudy se vydat a lákal ho do svých náručí. Nemohl se zmýlit! Teď ne!

Sebral všechny zbytky sil a zesílil rychlost. Uběhl ještě pět mil, když mezi stromy spatřil obrysy města. Tiché srdce mu poskočilo radostným očekáváním, ale i nečekaným strachem.

Vyřítil se z přítmí stromů a zastavil se na malém svahu na severu města.

Je zde a jeho spřízněná duše pár skoků odtud.

Nasál pachy únorového vzduchu. Nic. Žádná známá vůně. To se dalo čekat, protože její úplná proměna nenastala ještě když byl v její přítomnosti.

Sěběhl ze svahu a vkročil do města. Kolem něj chodili lidé rychle, bez ohledu na návštěvníka, netušili jaké nebezpečí jim hrozí.

Tentokrát mu činilo větší potíže udržet svou žízeň na uzdě. Zadržoval dech a mířil na místo, kde se poprvé setkali, kde ukončil její lidský nevinný život.

Po páru minutách dorazil na místo a začal pečlivě zkoumat pachy kolem. Všechny vůně se mísily. Jen těžko rozeznával jednotlivé pachy, když vtom ho do nosu odeřila vůně tak silná, že málem upadl. Okamžitě ji poznal.

Ucítil nával radosti. Tak nezaměnitelná vůně a tak silná po skoro půl roce.

Rychle se vydal po její stopě. Po chvíli došel ke starému a značně omšelému panelovému domu. Tam se vůně prolínala s jiným pachem. Pachem upíra.

Na několika místech se křížil, ale většina cestiček vedla k nedalekému lesíku na severu.

Použil svůj zvláštní dar cítit pocity lidských bytostí i upírů, plně je vnímat a rozlišovat jejich změny. Kolem domu panovala napjatá atmosféra. Všechny pocity totiž, narozdíl od pachů, zůstávají na místě. Nevyprchají, neodnese je večerní vánek.

Znovu ucítil pocity kolem panelového domu. Napětí se mísilo se strachem, bolestí a hlavně smutku a samoty.

Sklonil hlavu.

Nikdy ji neměl opustit. Taková lehkovážnost!

Znovu zkontroloval její pach a vydal se směrem k hájku.



V lese panovalo ticho, chlad a utěšené přítmí.

Pousmál se. Takové místo se skvěle hodí pro trávení chvil o samotě, jen se svou bolestí. Sám by sem chodil také.

Stopa náhle značně zesílila. Otřásl se.

Když vtom ji uviděl...

Seděla na jiskřivé podušce, pohled upřený vdál, nepřítomný, ale přesto jiskřivý, plný něčeho nevysvětlitelného; černé kadeře se jí vlnily kolem ramen, po zádech až k bedrům. Pod očima se jí rýsovaly tmavé velké kruhy, ale její tvář neztratila na kráse. Tmavá šeď stínu jí na tvářích kreslila nádherné obrazce. Seděla nehybně jako socha vytesaná mistrem sochařem, rukama pevně objímala kolena.

Byla překrásná!

Vtom na něj upřela oči. Její pohled se změnil. Mísil se se strachem a odhodláním, zahlédl však i nesmírnou bolest a samotu, strašlivou samotu, která ji svírala ve svých železných pařátech. Padla na něj neviditelná tíha, pocit zodpovědnosti za veškeré její trápení.

Napravím to! Pomyslel si odhodlaně.

Dívka rychle vstala a přikrčila se do obranného postavení.

Vykročil jí v ústrety...



Tvář toho muže mi byla povědomá, bylo to, jako bych ho již někdy viděla, někdy, když jsem byla člověk. Všechny mé vzpomínky však byly tak mlhavé, tak nezřetelné!

Vtom se mi hlavou přehnala záplava vzpomínek a hlavně jeho tvář. Jako bych ho viděla stát za průhledným závojem, ale přesto byl tak nádherný, dokonalý a děsivý zároveň.

Vzpomněla jsem si na jeho pohled, když jsem ležela tehdy na chodníku v tratolišti krve. Tichým hlasem mi šeptal slova útěchy. Říkal, ať nemám strach a já mu nevěřila. Měla jsem strach z jeho dokonalosti, z jeho bílé tváře, která na mě vlídně shlížela. Jeho slova jsem si pamatovala velmi dobře. Jeho hebký hlas mi do srdce udělal hlubokou ránu, ale nedokázala jsem si připustit, že by ten, kdo mi zničil život mohl být mým společníkem, nebo že by se mohl vrátit. Netoužila jsem snad poslední měsíce po někom, kdo smí sdílet mé tajemství, bolest z vražd, které jsem již tolikrát spáchala; mých obav? Mohu mu dát šanci vše vysvětlit, nebo se od něj držet dál?

Opustil tě přece... Tichý hlásek někde vzadu, v koutu mé mysli, naléhavě křičel varování, ale byla jsem tak ochromená z myšlenky, že by mě někdo provázel mým věčným životem, že jsem jeho zoufalé volání neslyšela anebo nechtěla slyšet.

Přesto jsem dál zachovávala obranný postoj. Mé srdce však jakoby znovu ožilo. Cítila jsem návaly radosti a takového tepla, že jsem se málem neudržela na nohou. Byl tu
On! Vrátil se za mnou...

Jeho sametový hlas zazněl lesíkem. Odrážel se od stromů, stoupal k nebi, kde jej odnášel studený vítr, a zase klesal k zemi, kde jej pohltila sněhová pokrývka.

„Klid... Jen klid. Nechci ti ublížit.“ Slastí jsem málem přivřela oči. Konečně někdo, kdo rozumí mému trápení.

Když spatřil v mém pohledu známky po klidu a duševním vyrovnání, spustil ruce, které doteď držel v mírovém gestu před sebou.

Dívala jsem se na něj a hluboko do mysli ukládala jeho obraz. Snažila jsem si ho vštípit co nejpevněji do vzpomínek.

Dlouhé tmavé vlasy měl stažené dozadu, kde mu splývaly dolů po zádech. Uvolněné prameny mu rámovaly dokonalý obličej. Purpurové oči zářily jako letní slunce. Pod nimi se mu jemně rýsovaly kruhy z únavy. Lícní kosti mu silně vystupovaly z tváře, takže mu jeho ostré rysy dodávaly hrozivý vzhled. Byl velmi štíhlý a celkem vysoký;





pod roztrhanou košilí se mu zřetelně rýsovaly tvrdé svaly, kolem těla mu povlával dlouhý plášť.

Jeho pohyby byly nesmírně elegantní, ale také rozhodné a pevné, a přece jsem v jeho gestech zahlédla něco jako nervozitu, jako by se cítil vinen. Jako by za mě cítil zodpovědnost.

To co mě však velmi udivilo nebyla jeho krása a odhodlaný pohled, nýbrž vědomí, že neslyším jeho vnitřní hlas. Tiché kroky jeho myšlenek.

Již dlouho jsem se snažila zdokonalit svůj smysl „čtení“ myšlenek. Pokoušela jsem se proniknout do mysli lidí, procházet jejich zátočinami a nechat se zcela zaplavit pocity a myšlenkami.

Toto umění jsem již vcelku ovládala, a tak mě udivilo, když jsem narazila na neprostupnou zeď postevnou kolem jeho mysli. Zřejmě si mého útoku povšiml, ucukl a já jsem se rychle stáhla. Nikdy mě nenapadlo, že bych se setkala s někým, kdo umí své myšlenky chránit. Ano, štít jsem znala, několikrát jsem se pokusila uzavřít svou mysl, ale mé obrany nebyly tak silné, jako jeho zeď.

Sebrala jsem všechny síly, ukáznila svou mysl a rozestřela kolem ní Štít.

Sám si mě zkoumavě prohlížel, jeho oči bloudily po každém záhybu mé tváře. Zastyděla jsem se. Oproti jeho dokonalému vzhledu jsem já musela vypadat strašlivě.

Najednou jakoby vycítil mé obavy a odvrátil pohled, místo toho mi pohlédl zpříma do očí. Ucítila jsem zvláštní teplo, které zaplavilo celé mé tělo, cítila jsem se jako kdyby na mě svítilo slunce a rozehřívalo mi zmrzlé tělo.

„Jmenuji se Kirraw...“ přešlápl z nohy na nohu. „Nevím...jestli si na mě vzpomínáš, jsem tvůj...“ Přerušilo ho mé kývnutí.

Aniž jsem z něj spustila oči řekla jsem téměř šeptem: „Vím kdo jsi. Nikdy na ten den nezapomenu...“

Když uslyšel můj jemný zvonivý hlas jemně ustoupil, jako by se lekl.

„Nevím jak bych se ti mohl dostatečně vyjádřit, jak mě to mrzí. Udělal jsem největší chybu v životě. Opustil jsem tě, opustil jsem tě naprosto nepřipravenou, jen s chabými informacemi, opustil jsem novorozeného a to je neodpustitelná chyba. Nechtěl jsem utíkat z boje, vrátil jsem se, možná již pozdě, žádat o milost. Vím, že máš naprosté právo, mě nenávidět a odejdu, když to bude tvé přání, ale...já jsem se musel vrátit...pomoci ti s tvým trápením, vysvětlit ti pravidla a...“Sklopil hlavu. Jeho slova mě zasáhla u srdce. Nikdy bych ho už nedokázala poslat pryč. Ne!

„Já...“odmlčela jsem se a on s vyčkávavým pohledem sledoval jak hledám ta správná slova „odpustím ti, nedokázala bych žít zase sama. Už ne!“

Překvapeně na mě pohlédl, jako by čekal, že na něj začnu křičet.

„Děkuji.“ Zašeptal se sklopenou hlavou. Znovu jsem si sedla do sněhu a tázavě na něj pohlédla. Ten nejprve o krok přistoupil, ale pak elegantním krokem přišel ke mně a usedl vedle mě na studenou podušku.

Všechno napětí mezi námi opadlo. I Kirraw se uvolnil a na tváři se mu objevil pobavený výraz.

Udiveně jsem na něj pohlédla, ale než jsem se stihla zeptat co se děje předešel mě s odpovědí. Znovu jsem zapochybovala nad účinností svého štítu. Zkontrolovala jsem jeho záhyby a pokusila se ho zpevnit.

„Co jsem tě naposledy viděl, měl jsem tak naspěch, že ani neznám tvé jméno.“ Pohlédl na mě.

Znovu mě zalilo horko a váhavě jsem odpověděla: „Arawell...“

Trhl sebou, jako by mu mé jméno něco připomnělo.

„Takže, předpokládám, že jsi zjistila, že se musíš živit lidskou krví, abys přežila, takže mohu i předpokládat podle toho, že zde se mnou sedíš, že jsi se „naučila“ lovit?“

„Ehm...zatím jsem se snažila překonat svou žízeň a lovila jsem jen několikrát, ale přesto, i když už nemám hlad, stále mi dělá potíže držet se na uzdě.“

Pokýval hlavou. „To je zezačátku naproto normální. Naučím tě se sebeovládat.“

V jeho slibu bylo něco víc. Něco jako přísaha věrnosti, jako slib věčné lásky. Zase se přese mě převalila vlna tepla. Připadalo mi, jako by si i on uvědomil sílu jeho slibu.

„Dobře.“ zašeptala jsem.



Nevím jak dlouho jsme seděli na studené zemi a on mi vysvětloval pravidla lovu, udržování našeho tajemství a všeho, co musí novorozený, jak mě označoval, vědět, aby se z něj nestala vraždící nestvůra. Naplno se projevily jeho učitelské vlohy. Mluvil téměř bez přestání, vyslechl mě, jen když jsem měla otázku. Pak mi na ni se zamyšleným výrazem odpověděl.

Ani trochu mi nevadilo jeho vyprávění, naopak, naslouchala jsem jeho hlasu, nemohla se ho nabažit, nechávala jsem ho prokluzovat mýma ušima, rozléhal se mi v hlavě, nechala jsem se jím zcela zaplavit, vznášela se v jeho intonaci a podtónu.

A pak jsem usnula, zdálo se mi o něm, o jeho hlasu, tváři o setkání s ním. O životě, který s ním bude zcela jiný.

Ráno jsem se probudila schoulená na stejném místě v lese, kde mi vyprávěl včera. Na sobě jsem měla jeho dlouhý plášť. Dlouho jsem se rozhlížela, než jsem zjistila, kde se nacházím. A on? Nebyl tady. Ochromil mě strach. Když už jsem se chystala vyskočit a jít ho hledat, objevil se mezi stromy. Úchvatný, okouzlující a nádherný. Zase zde byla teplá vlna a unesla s sebou všechny mé obavy z jeho odchodu.

Usmál se, když spatřil můj ulehčený pohled.

„Není ti zima?“ jeho starostlivý podtón mě potěšil. Zakroutila jsem hlavou. V jeho blízkosti mi nikdy nebude zima!

Pokýval hlavou a zahleděl se mezi stromy. V hrdle mě pálil Oheň, ale z pomyšlení, že bych prozradila mou krvelačnost, se mi udělalo špatně. I když jsem si s ním nepřipadala jako ta dosavadní nestvůra, kterou jsem byla před jeho příchodem, ten pohrdavý pocit tu pořád byl pevně zakořeněný hluboko v srdci. Radši jsem mlčela.

Když vtom na mě pohlédl. Dlouho se vpíjel do mých očí a pak řekl: „Nechceš si procvičit své lovecké schopnosti? Alespoň bych věděl, kde začít.“

Vykulila jsem na něj oči.

„Jak to děláš?!“ zvolala jsem podrážděně.

„Dělám co?“Tvářil se nechápavě.

„Vždy, když na něco pomyslím, na něco co nechci vyslovit, vždy přijdeš s nabídkou, která naznačí, že abych se nemusela ptát sama, uděláš to za mě!“

Lesem se rozezněl jeho sametový smích. Trhla jsem sebou.

„Ehm...Mám dar, jako ty, ale mírně odlišný. Dokáži vycítit nálady a pocity, dokáži je rozlišit a vyvodit závěr.“zkoumavě se na mě zadíval „S některými si však nevím rady.“

Sklopila jsem hlavu. Cítí to. Všechny mé pocity, možná dokonce cítí mé návaly tepla.

Kirraw se náhle zvedl, podal mi ruku a pomohl mi vstát.

„Jdeme na lov!“ zvolal nadšeně a rozběhl se. Vydala jsem se za ním a vkročila do nového života po jeho boku.

Ubíhaly minuty, dny, měsíce. Můj nový společník mě učil zásady života upíra.

Vyprávěl mi o lovu, zásadách, boji, učil mě se sebeovládat. Nadšeně jsem naslouchala a snažila se mu ve všem vyhovět.

Celé dny jsem seděli na stále více řídnoucích poduškách sněhu. Užívala jsem si každou sekundu v jeho blízkosti, jako by měla být tou poslední. Milovala jsem jeho smích a jiskry v jeho očích. Vpíjela jsem se do jeho pohybů, do jeho hlasu, do jeho tváře a očí.

Doma jsem trávila čím dál méně času, ale v noci, které jsem kvůli matce musela trávit doma, za mnou chodil do pokoje. Šeptal mi do ucha příběhy, zpíval, dokud jsem neusnula. Sám skoro nespal, aby mohl sledovat můj neklidný spánek, konejšil mě, když jsem se v noci budila strachy, byl u mě, když jsem ráno otevřela oči.

Několikrát do pokoje vešla matka, vždy mě však našla se zavřenýma očima, schoulenou v posteli pod pokrývkou. Kirraw vždy rychle vklouzl po postel. Když zase matka odešla, objevila se jeho hlava u dřevěného rámu a ve vteřině znovu seděl u mě.

Všechno dřívější napětí opadlo, jako bychom se znali celý život.

Ubíhalo stále více času a já jsem cítila, jak se naše přátelství jemně změnilo ve vroucnou a nekonečnou lásku. Nic by nás nedokázalo oddělit. Vždy byl u mě, má ochrana, věrný společník, nikdy mě neopouštěl a já mu byla věrná, milovala jsem ho jako nic na světě, bylo ten jediný, komu jsem bezmezně věřila.

Díky němu jsem zase našla chuť žít! Žít po jeho boku navždy!

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Povídka

Příspěvek od Raptore » červen 8, 2010, 6:02 pm

4. díl a čtěte to, lidi! nedávám to tu jen tk ;)

Jed


Vraťme se přibližně o dva měsíce zpět.

Sahlir se divoce zmítal na zemi. Noční můra – dalo by se říci, že jeho smysly obestíralo blouznění – ho děsila. Po čele, spáncích a po zádech mu stékaly stružky potu. Jed zcela ochromil jeho mysl a držela ji ve svých železných pařátech; za nic na světě ji nehodlala pustit. Nedokázal racionálně přemýšlet, ba skoro se ani nedokázal pohybovat. Nevěděl, zda-li upír nad ním opravdu stojí a cení na něj ostré zuby. Jeho tělo zachvátil třes.

Ležel na zelenkavém mechu, slabé podzimní slunce na něj zářilo mezerami mezi zlatavými a rudými korunami stromů. Byl zase na mýtince, kde se vše stalo. Žízeň a možná i blouznění z jedu jej přivedlo zpět. Teď vedle něj zurčela říčka, rychle pospíchala a nahého muže, ležícího na jejím břehu, si pramálo všímala. Měla vlastní cíl, úkol, který musela splnit.



Byl zase doma. Kolem vířil sníh v bělostných spirálách, stoupal, klesal a vznášel se vzduchem. Stromy byly pokryty sněhovými závoji, závěje vloček se hromadily u jejich kmenů. Větve smrků, borovic a jedlí se ohýbaly pod tíhou jejich zimních peřin. Všude vládl klid a hrobové ticho. Nic nerušilo rozjímání malé vesničky schoulené na okrajích lesa. Nerušeně a tvrdě spala, netušila, že z jejího snění ji vytrhne strašlivá událost.

Sahlir však netrávil zimní noc ve městě, nýbrž se choulil mezi stromy. Vrčel a nosem nasával pachy kolem. Hledal jeden známý, jeden, který konečně utiší ten oheň v hrdle. Potřeboval krev, potřeboval utišit tu věčnou žízeň. Spalovala ho, mučila, skoro cítil, jak mu žár spaluje stěny hrdla a jícen.

Oběma rukama se chytil za krk, stiskl ho tak silně, že by se málem byl uškrtil. Když ruce odtáhl, málem vykřikl hrůzou. Nebylo to jeho tělo! Byl upírem, který mu té noci zavraždil rodinu.

Bělostná kůže se třpytila v bledém svitu měsíce, v ústech se mu tvořil jed, který jej sám právě ochromoval. Nechápal co se děje. Snažil se probudit, vytrhnout se z té střašlivé noční můry. Nešlo to... Nevěděl co dělat, hlásek v jeho hlavě mu však šeptal, ukazoval mu cestu: vedla mezi domy, temnými uličkami, kolem obitých rohů chaloupek. Radil mu, vábil ho, zcela mu předal jeho krvelačnost. Ukazoval mu stezku sněhem, táhl jej kupředu jako na neviditelném, ale přesto silném provaze.

Sahlir se snažil odporovat, škubal za lano a zarýval nohy do sněhu, ale přes všechnu snahu zjistil, že se jeho nohy pohybují, že kráčí vesnicí, tiše našlapuje a krčí se, aby jej nikdo nezahlédl.

Nechápal nic, co se s ním dělo. Necítil své pohyby, ani sněhové vločky, které mu pomalu dopadávaly na kůži. Chlad se mu nezakusoval do těla, naopak, jako by cítil oslabenou záři paprsků podzimního slunce na svém těle. Jeho srdce pomalu a tiše tlouklo, jako by již nemělo sílu dál tepat, jako by již nechtělo žít. Cítil ten pocit i v hlavě. Věděl, že nepřežije, že už je skoro mrtev.

Přesto znovu vdechl pachy. Mísily se, prolínaly a bylo těžké je rozeznat, nebylo však těžké najít cestu mezi starobylými chalupami. Připadalo mu, že cestu zná dokonale, jako by jí chodil každý den od svého narození. Záhadný pocit však připisoval hlasu, který mu stále barvil cestičku dál a dál.

Po chvíli chůze stanul před malým rodinným domkem. Otřásl se. Znal ten dům. Pokusil se vzepřít, ale znovu jej neviditelná síla přitáhla zpět, jako by to byl jeho úděl, neodvratitelný osud.

Vkročil na dřevěné schody. Instinktivně přensel váhu dopředu, aby pod ním nezavrzaly. Znovu ho udivilo, jak to dokáže. Otevřel dveře a barevné mžitky zmizely.

Náhle ucítil pět jemně odlišných pachů, každý mu přesto lahodil na jazyku. Zavřel oči a vychutnal si je. V jeho hlavě stále křičel zoufalý hlásek. Slabá část krvelačné bytosti zatínala pěsti, křičela, vzpírala se, nebylo to však nic platné. Vraždící stroj postupoval dál.

Upír se proplížil chodbou a zamířil do obývacího pokoje až s hrozivou jistotou.

Náhle zaslechl pět lidských srdcí. Bušila klidně, vyrovnaně a on je měl co chvíli utišit.

„Ne!“ zakřičel do ticha. Nikdo neodpověděl, jen oheň v jeho hrudi byl stále s ním, jako věrný stín.

Vzpíral se dál, ale bylo to, jako by sám tlačil proti mohutné kamenné hradbě. Po chvíli začal jeho vzdor ochabovat, věděl co má přijít a žádný odpor mu nemohl pomoci. Jeho mysl zaujala pasivní postoj; prázdná bytost.

Potichu se vplížil do malého pokoje. Většinu prostoru vně místnosti zabírala vlká křesla, stará a značně omšelá pohovka, malý otlučený dřevěný stolek. Na zemi ležel tmavý koberec, špína se nedala rozeznat od barvy. Prostor osvětlovaly dvě lampičky mléčným světlem a jejich stíny se odrážely na oprýskaných světle vyhlížejících zdech, kde tvořily hrozivé obrazce. U jedné ze stěn stála malá skříňka, které hrozilo, že se každou chvíli rozpadne na malé třísky. V rohu pokoje blikala a svítila malá televize, ze které vycházel chrčivý zvuk, jakoby už byla v posledním tažení. Kolem ní se hromadilo několik lidí.

Otupěle si prohlížel rozzářené oči dětí a spokojené a poklidné obličeje jejich rodičů. Znal to místo do posledního detailu, ale jen maně si uvědomoval, že je to jeho pravý domov a kořist sedící kolem stolku a televize je jeho rodina.

V hrudi se mu vzdouvalo sotva slyšitelné vručení.

Napjal svaly, nakrčil se do útočného postoje a očima si na nepatrný zlomek vteřiny naposledy zkontroloval pozice jeho obětí. V tu chvíli vyrazil...

Přihnal se do místnosti jako hurikán. Popadl stoleček, zmáčkl jej a odhodil divoce stranou. Všichni lidé zděšeně vyskočili a děti začaly křičet. V mysli se mu vzpínal strach jako splašený kůň. Kdyby dokázal ovládat tělo, otočil by se zády k těm strachem staženým tvářím jeho rodiny.

Skočil po nejbližsím členovi rodiny. V jednom okamžiku stál uprostřed pokoje a v druhém již svíral hrdlo dítěte, z kterého prýštila krev a potřísnila mu tu cizí, zabijáckou bledou kůži. Pustil bezvládné tělo na potřísněnou zem a v několika dalších sekundách pozabíjel i zbytek „lidských bytostí“.

Přísahal, že kdyby mohl plakat, vyplakal by potoky. Kdyby se mohl zabít, udělal by to s náruživou radostí.

Náhle se oheň rozehřál s intenzivní silou. Spaloval mu jícen. Rychle se rozhlédl po podlaze potřísněné rudou krví. Věděl co teď má následovat, ale celá jeho osobnost se tomu snažila bezúspěšně vzepřít.

Upír přešel k nejbližší kořisti. Jeho uši zaznamenaly slabý třepotavý zvuk doznívajícího srdce. Zuby rychle protrhl kůži na krku a slabý tlukot srdce utichl. Hladově hltal horkou krev. Jeho hlad utišily tři oběti – ostatní byly spíše pro výstrahu. Rozhlédl se po pokoji, který se v pár sekundách proměnil v krvavou lázeň.

Setřel si hřbetem ruky krev ze rtů a potěšeně zavrčel. Tichý hlas v podvědomí krvelačné bytosti se rozkřičel s nebývalou silou. Bylo však příliš pozdě. Dílo bylo dokonáno. Syn zabil svou vlastní rodinu. Už si nedokázal vybavit zdali je součástí upírova těla, nebo je stále ten muž otupený jedem. Věděl jen, že musí utéci, že mu hrozí nebezpečí.

Najednou byl zase ve svém těle. Jeho oči si pomalu přivykaly na ostrý svit podvečerního slunce. Ležel nahý, opět na břehu říčky. Nad ním se skláněl upír. Uhlově černé vlasy mu splývaly dolů jako zkažená voda, od vyceněných zubů odskakovaly paprsky slunce.

Přepadl jej strašlivý děs, ale i touha po pomstě. Vymrštil se na nohy a zavrčel.

Vtom se před ním ten šílený muž proměnil ve vlka. Jeho úlek byl téměř dvojnásobný než prve. Dlouhé černé chlupy na zátylku se mu ježily a z hrdla vycházelo hrozivé vrční. Z tesáků mu kapala krev a pěna.

Teprve po několika sekundách zjistil, že se nachází v těle upíra. Teď mu hrozilo nebezpečí od vlkodlaka pološíleného hněvem a strachem a polomrtvého kvůli jedu. Nic na jeho blouznění nemělo pravý smysl. Střídavě se ocital v těle upíra a ve svém – vlčím těle. Střídavě útočil na bělostnou postavu potřísněnou krví a na zuřivého vlkodlaka, který sám nevěděl co dělá.

V rukou a v nohou cítil bodavou bolest jak se mu zarývaly ostré tesáky vlka a špíčáky upíra do těla. Udivilo ho však, že jed, který měl po upírově kousnutí ochromovat jeho tělo, nepůsobil.

Naopak – jakoby jeho spalující plameny ustupovaly od konečků prstů ven z těla. Znovu cítil vůni podzimní hlíny, podvečerní svit slunce na tvářích a zelenkavý mech měkký jako ta nejkvalitnější peřina mezi ztuhlými prsty. Slyšel tiché zurčení potůčku, vedle kterého svá muka prožíval. Který mu jediný dělal společnost.

Silně vdechoval vůně lesa. Snažil se vypudit ty děsivé obrazy útočícího vlka a vražedného upíra.

Jejich intenzita se zmenšovala – již věděl, kdo je a kde se nachází. Dokázal racionálně přemýšlet. V hlavě se mu rodil jednoduchý, přesto uspokojující plán. Celou svou myslí se upínal na jedinou věc – přežít ta muka a pomstít se. Zabít toho vraha a jednou provždy vymazat jeho zlověstnou tvář ze své mysli. Omluvit se své rodině, kterou tolik miloval a zradil.

Poslední obraz jej zaujal. Vžil se do něj plnou silou. Viděl Bestii, jak objímá dívku. Překrásnou černovlásku. Nevěděl, kdo ona neznámá je, ale podle sněhově bledé pleti poznal, že se jedná o upírku. V očích měla strach, bolest a něco, co nedokázal rozeznat. Vztek smíšený s láskou. Jakoby oba city sváděly lítý boj o to, kdo zvítězí a v oné neklidné mysli převáží. Něco v jejích křivkách prozrazovalo křivdu, kterou pečlivě skrývá před okolím. Jakoby jí někdo, koho velmi miluje, ublížil, a to ji teď tížilo na srdci.

V očích upíra byla bolest z loučení. Strach z nadcházejících dnů a obavy o tu nádhernou dívku v jeho náručí. A náznak zuřivosti.

To ho potěšilo. Jakoby dokázal číst upírovy myšlenky.

Zklamal. Boj, který se před pár týdny odehrál mezi vlkodlakem a upírem, dosud nebyl dobojován. Bestie udělala chybu, že nezabila nepřítele. Vlk se znovu vzchopí, tentokrát v mnohem větší síle a imunitě vůči jeho jedu. Tentokrát si není jist výhrou. Strach ze ztráty své družky. A kupodivu srach o přežití.

To jej potěšilo do největší možné meze. Strach. Jeho energie, jeho průvodce a nábojnice. Tentokrát neměl co ztratit. O život se nebál. Družku ani rodinu neměl. Jeho společníkem byla zuřivost a chuť pomstít se. Zavraždit vinného.

Z hrdla se mu vydralo vrčení, které se neslo k nebi.

Náhle jej něco napadlo. Co by upíra nejvíce zarmoutilo?

Znovu si prohlédl poslední obraz v jeho mysli. Černovláska v objetí Bestie. Upírův život nebyl tak důležitý. Milovaný člověk za milovaného člověka. Druh za druha. Zabít osobu jeho přežití.

Jeho plán nabral nový směr. Nezaobíral se nevinou té dívky. Ostatně je to upír a vlkodlaci upíry zabíjí.

V jeho představách se skláněl nad tělem dívky. Černé vlasy jako tmavý závoj kolem hlavy, oblčej stažený do bolestné grimasy, ústa stáhlá do tenké linky. Vlčí tesáky prokusující bělostnou kůži na hrdle oběti.

Z úvah ho vytrhl silný závan vzduchu.

Rychle otevřel oči. Nebe nad ním mělo inkoustovou barvu, od říčky foukal chladivý větřík a chladil jeho rozpálené tělo. Mech pod ním byl zahřátý jako kamna. Náhle jej přepadla myšlenka délky jeho pobytu na louce. Souboj se odehrál na počátku podzimu, kdy byly dny ještě poměrně dlouhé a listí se pozvolna barvilo do zlatavé barvy. Teď byly koruny stromů holé a vítr nabyl na síle a ostrosti, první sníh již byl tentam. Počáteční náznaky chladného údobí již odešly. Nastala zima. Hádal, že na louce strávil alespoň dva měsíce, ne-li více.

Pomalu se postavil na nohy a jemně zavrávoral. Když znovu našel půdu pod nohama pokusil se o několik váhavých kroků. Nohy ho bolely, stejně tak záda a ruce. Rány po těle byly již zacelené. Upíří jed se o vše postaral a navíc mu Bestie zajistila imunitu.

Samolibě se usmál nad hrdostí upíra, ne kterou zanedlouho doplatí.

„Nejvyšší čas k pomstě!“ Jeho hlas zněl jako skřípání starých pantů u dveří jejich domku. Odkašlal si a zkusil to znovu. Tentokrát zněl o něco lépe.

Po několika protaženích ztuhlých svalů se pokusil přeměnit ve vlka.

Z nahého ztuhlého muže se stal obrovský černý vlk s tesáky velkými jako dětské předloktí.

Ve vlčím těle si mnohem silněji uvědomoval hlad, který doteď přecházel, ba vůbec si ho nevšímal.

Vlk zvedl svou obrovskou hrozivou hlavu a zavyl k měsíci nacházejícímu se právě v úplňku.

Když se dlouhý tón vznášel nad korunami stromůa stoupal k uhlově černému nebi, běžel již obrovský vlk tmavým podrostem posilnit se na poslední boj.

Tentokrát jeden zemře. A on si byl jistý, že Bestie musí prohrát!

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Povídka

Příspěvek od Raptore » červen 15, 2010, 5:45 pm

Sry, ae žádám o smazáni Porygova příspěvku ;)

Smrt v temnotách

Můj život se pomalu vracel do starých kolejí.

Ustrašená, bytost zrazená životem se změnila na sebejistou dívku. Po boku mého upíra jsem věděla, že dokážu naprosto vše.

Stala se ze mě krásná upírka se sněhově bílou pletí, krásnýma zlatavýma očima a ostrými zuby, kterými bych dokázala překousnout železo.

Zase jsem začala chodit do školy. Když jsem tanečním krokem s lehkým úsměvem na rtech kráčela po chodbě, studenti se za mnou otáčeli a obdivně pohvizdovali. Na jednu stranu mě toto obdivování potěšilo, na druhou jsem přesně věděla, že kdyby někdo z nich věděl kdo doopravdy jsem, nepotěšila by je má blízkost alespoň na třicet metrů, ba celkově má přítomnost v místnosti. S vyděšeným křikem by utekli a druhý den by se ze školního rozhlasu ozval praskavým zvukem hlas, že se několik studentů odstěhovalo do zahraničí, někam hodně daleko.

Potichu jsem se uchichtla a dál kráčela po chodníku vedoucího krajem cesty směrem k našemu domu.

Začala jsem si zvykat na obdivné pohledy mužů všeho věku a závistivých očí každé ženy. Ale všechna tahle závist a obdivování mělo přirozeně i svou stinnou stránku. Mým společníkem byl oheň. Neustávající plameny požáru mě šlehaly do hrdla pokaždé, když mi lehký závan větříku přinesl ty sladké vůně. Byla jsem však již zkušená, a dobře jsem věděla, že jedno klopýtnutí nad hlubokou propastí a spadnu do jejích hlubin. Mým cílem bylo stát se hodnou a civilizovanou upírkou, abych neohrožovala náš klan, sebe, ale hlavně toho, koho jsem milovala nade vše na světě. Byla jsem pro něj schopná naprosto všeho. Každá buňka v mém novém silném těle naprosto přesně věděla, koho potřebuje, koho miluje. Mého Upíra.

Připadalo mi naprosto nepochopitelné, nemožné, jak jsem dokázala žít těch několik týdnů bez něj. Naprosto sama se svým břemenem na bedrech. Byl div, že jsem se dokázala ovládnout, a nezabít svou matku, když se mě téměř každý den ptala, co se děje. Její přítomnost mi rozpalovala jícen do neskutečného žáru. Ale vydržela jsem až do jeho návratu. Pamatuji si přesně, jaký pohled byl v jeho očích, když mě poprvé uviděl proměněnou. Ve tváři se mu objevila bolest a byla jsem si jistá, že se cítí být vinen za konec mého života. Já jsem však byla nejšťastnější po jeho boku a nikdy už nechci, abychom se rozdělili. Nepřežila bych život ve světě, kde neexistuje on. Kde vím, že nespatřím nic, co by ukazovalo na jeho přítomnost.

Nicméně musela jsem si projít obdobím, kdy jsem byla sama a jen ztěžka odolávala pachum lidské krve. Stala se ze mě naprostá psychická troska a už jsem nevěřila vůbec nikomu. Vyhýbala jsem se matce, skoro nechodila domů a veškerý čas jsem trávila v lese, kde se ty sladké, neodolatelné pachy držely ode mě dál a já byla obklopena vůní lesa.

Ale po několika týdnech přišel Kirraw. Začal mě učit zvyklostem a pravidlům života nemrtvých. Při jeho vyprávění o životě jsem zapomínala na okolní svět. Existoval pro mě jen on. Všechny zvuky kolem utichly. V uších mi zněl jen jeho nádherný rezonující hlas.

Sedávali jsme spolu v lese za jakéhokoli počasí. Naše odolná kůže by nás nezradila ani v nejhorších chvílích, kdy si příroda zkouší, co dokáže. Mezi námi nebylo zábran, kromě zdí obklopujících naši mysl. Několikrát jsem se pokusila proniknout tou silnou hradbou, která chránila jeho myšlenky, ale pokaždé jsem okusila hořkost neúspěchu. Jsem si jistá, že mé chabé pokusy pocítil, ale neptal se mě, proč se snažím proniknout do jeho mysli. Možná mě chápe. Možná se cítí kvůli jeho odchodu, když jsem jeho pomoc nejvíce potřebovala, provinile a jeho loajalitou k mé zvědavosti se snaží vyrovnat alespoň část jeho viny.

Má zvědavost byla vlastně více než oprávněná. Neřekl mi skoro nic o jeho minulosti. Jen chabé utěšovatele všetečných otátek jako : „Byl jsem celou tu dobu sám.“ a „Jen temná část mého života, protože jsem byl nucen žít bez tebe, a poté tě naprosto nezodpovědně opustit, když jsi nejvíce potřebovala mou pomoc. Nemohu žádat o tvé odpuštění, protože si ho nezasloužím. Má vina je moc velká a není možné ji jakkoli smazat.“

Trápila mě jeho zamlklost v tomto ohledu a bolest v očích, kdykoli mluvil o jeho náhlém odchodu, ale nechtěla jsem mu působit jakoukoli bolest, a tak jsem na nějaký čas svou zvědavost ukojila, a dál si lámala hlavu nad jeho životním příběhem.

Kráčela jsem dál po chodníku rychlým elegantním krokem a srdce mi plesalo nad celým mým novým životem. Byla jsem naprosto spokojená...až do té doby, kdy do mého šťastného života zasáhl můj naprosto zbytečný a osudný čin, který, jak jsem posléze na vlastní kůži okusila, měl opravdu velké následky.

Zahnula jsem do postranní uličky, moc úzké, aby jí mohla projíždět auta. Všude kolem mě bylo ticho. Stíny šplhaly po starých pouličních lampách a krčily se v rozích, kde byly nejtemnější. Jako smrtelník bych se asi schoulila po nárazu ledového vichru, který mi ze tmy přišel vstříc, já jsem však skoro nic necítila. Jen jemné pohlazení po kůži.

Očima jsem zkoumala temnotu, když jsem zaslechla skoro z konce ulice hrubé hlasy tří mužů. Vtáhla jsem pachy, které mi donesl vítr. V hrdle mě bodl můj „přítel“ Oheň, to mě však nepřekvapilo. Nebyla jsem hladová, upoutalo mě však něco jiného. Cítila jsem zápach potu a něco jako chvějivé vlny, které mi až příliš připomínaly chtíč a mužskou touhu, ne však touhu z lásky, ale násilí. Jemné vibrace postupovaly až ke mně a já jsem je dokázala zahlédnout, jak se odrážejí od šedých otlučených stěn starých panelových domů.

Nelekla jsem se, nýbrž pokračovala dál. Našlapovala jsem tiše, a když jsem se vynořila za zády jednoho z mužů, jeden z nich hlasitě vykřikl.

Uchichtla jsem se, protože jsem si představila, jak se vynořuje bíla postava ze stínu, jejíž kroky jsou naprsosto neslyšné.

Odkašlala jsem si, abych dala najevo, že chci, aby mi muž ustoupil z cesty. Překvapeně se otočil a v očích se mu objevil obdiv a záchvěv touhy po mé kráse. Necítila jsem se dotčena, tuto reakci jsem až příliš důvěrně znala a zvykla jsem si. Neustoupil však, jen stál a dál na mě obdivně hleděl a sjížděl očima celé mé tělo.

Začínala jsem být netrpělivá.

„S dovolením prosím.“ řekla jsem a snažila se protáhnout se kolem něj. Oni však zřejmě neměli v úmyslu pustit mě dál.

„Ale slečno, kam pospícháte? Nechcete se přidat k nám?“ Jeho vtíravý hlas mě rozpaloval. Cítila jsem, jak se mi samovolně zatínají ruce vpěst, a v koutcích mých očí a po okrajích mého vidění se mi začala prostírat rudá mlha.

„Do toho vám nic není a hned mě pusťte! Pospíchám. Nebo si mám prorazit mezi vámi cestu sama?“ Můj zvonivý hlas nabíral na hlasitosti a hněv v něm byl teď více než zřetelný. Chlapi se po sobě podívali a šíleně se rozesmáli. Očividně jim má slova byla pro smích a nevěřili, že by se „křehká“ dívka jako já dokázala postavit třem urostlým mužům. Já jsem však nebyla ta křehká a zranitelná dívka, za jakou mě považovali. Přepočítali se a jeden z nich na to měl za chvíli šeredně doplatit.

„Ale jistě dámo, hned vás pustíme, když tak pospícháte.“ Mluvčí ustoupil a po něm i ten, co si mě stále prohlížel. Ruce natáhl v pobízivém gestu a ukazoval mi „galantně“ cestu dál.

Pomalu a obezřetně jsem vykročila, ale vtom se mi znovu pokusili zabránit v cestě. Zase se ulicí rozléhal posměšný a vítězný smích.

„Ale no tááák. Copak jste si myslela, že vás tak snadno propustíme? Takovou krásnou dámu?“ Z hrdla se mi dralo temné vrčení. Byla jsem ochotna porušit můj závazek v abstinenci lidské krve. Muž se lekl a o kousek ustoupil. Vítězný arogantní úsměv se však z jeho tváře neztratil.

„Tak které části jsi nerozuměl ty pitomče?! Okamžitě mě pusť!“ Začínala jsem křičet a tichou ulicí se rozléhal můj hrozivý a rozzuřený hlas. Zakroutil hlavou.

Rudá mlha se rozprostřela po celém mém zorném poli a já jsem doslova viděla rudě. V hrudi se mi vzdouvaly rezonující vlny a stoupaly výš, kde se měnily v rozzuřené vrčení. Ztratila jsem kontrolu.

Když jsem se ale chystala skočit mu po hrdle a smazat ten arogantní úsměv z jeho tváře, chytily mě nečekaně zezadu čtyři paže za ruce a pokoušely se mě strhnout na zem. Ve zlomku vteřiny jsem se otočila, vytrhla mé paže ze sevření a odhodila dva muže zkoprnělé úlekem z mých bleskových a silných reakcí několik metrů daleko. Slyšela jsem, jak se Mluvčí otočil a snaží se ulicí zpět prchnout. Rozzuřená a zbavená jakékoli sebekontroly jsem se mou upíří rychlostí vrhla za ním. Neutekl daleko. Proletěla jsem kolem něj a zastoupila mu cestu. Vykřikl děsem a snažil se utíkat na druhou stranu, já jsem jej však strhla za cíp bundy na zem. Oči mi tmavě purpurově plály a přes mlhu jsem skoro neviděla, zuřivost mě však neopustila ani tehdy, když jsem se sklonila nad ječícím mužem. Když mi pohlédl do očí, rozšířily se mu zorničky strachem a on znovu řval z plných plic. Riskovala jsem, že jeho zběsilý křik někdo uslyší a půjde se sem podívat, já jsem se však nemohla vytrhnout z lovu. Zasyčela jsem a odhalila špičáky zvětšené do dvojité velikosti. Když spatřil mé smrtící nástroje, i když jsem si myslela, že více než teď křičet nemůže, hlasitost a děs v jeho hlase stoupl a nepříjemně se mi rozléhal v hlavě. Začal se třást a po krku a spáncích mu tekl pot.

Jeho pach, zesílený strachem a potem, mě neskutečně pálil v krku. Malá nepatrná část mysli se vzpouzela. V hlavě mi křičel naléhavý hlas, ať jej pustím, ale druhý hlas tvrdil, že když ho nezabiju, bude vědět, kdo jsem. Ale ani jeden hlas nedokázal přehlušit vrčení, které se mi rodilo v hrudi a temným a hrozivým rezonováním vycházel až do hrdla, kde byl smíšen s lačností po krvi a obrovským vztekem.

Nedokázala jsem kontrolovat sama sebe, svou mysl, vůbec nic. Už jsem dál nemohla snášet ten oheň, jeho křik, silný pach, rudou mlhu a tu hádku v mé hlavě. Udělala jsem něco, co bylo asi největší chybou v mém životě.

S lačným výkřikem jsem odhalila zuby a zanořila je do měkkého, potem zalitého a sladce vonícího hrdla. Nejprve jsem ucítila, jak mé zuby pronikají sametovou narůžovělou pokožkou a kráji ji jako by to byl měkký sýr, nemusela jsem vyvíjet skoro žádnou sílu. Pak se mi do úst vhrnula životodárná kapalina každého člověka, která jediná mě a všechny upíry udržuje při životě, a je tak vzácná a tak zakázaná. Krev byla horká, plná sladkých a slaných chutí, dokonalá symfonie pachu a příchutí. Divoce a lačně jsem ji polykala a ona se mi rozlévala v ústech a poté pokračovala. Hřejivě mi klouzala do krku a hasila neustávající oheň. Takovou slast jsem ještě nikdy nezažila. Jako když zaprší na suchem popraskanou půdu, a rostliny vodu lačně hltají, jako když se po zadržení dechu můžete znovu nadechnout. Polovina mé mysli a těla se vznášela v blahu, plula na proudech radosti a vychutnávala si tu chuť, ale druhá polovina se obávala, probíhaly jí temné předtuchy a hlavně velmi silný pocit provinění a zklamání toho, koho jsem milovala. Co si o mě pomyslí? Bude mě stále chtít, když jsem ho takhle zklamala, a všechna jeho snaha ochránit mě před prozrazením přišla vniveč?

Bleskově jsem se odtrhla od prýštící krve a s odporem pohlédla na dvě ranky, dva pravidelné vpichy. Život a teplo uníkající z bezvládného těla mizely jako ta krev, co vytíkala z ran. Jako bych cítila jemné kmitání ve vzduchu, jak z muže, který si zahrával s osudem, odcházela duše a stoupala k nebi.

Z očí mi proudem tekly slzy, když jsem přiložila dva prsty pod spodní čelist na zkrvavený krk a marně hledala tep. Jako rozumu zbavená jsem křičela, a cloumala se studeným tělem. Křičela jsem vztekem, rozzuřením nad sebou a nad mým odporným činem. Křičela jsem na něj ať se okamžitě probudí, ale nic z toho nemělo smysl. Znovu jsem třásla s mrtvým tělem a obličej zkroucený v posledním záchvěvu strachu a smrtelném výdechu se kývala na zohaveném krku.

Znovu se ve mě vzedmula vlna hněvu. Vyskočila jsem na nohy a mrtvolu odhodila několik metrů dál, kde s tlumeným „žuch“ dopadla na kachličky. Hnusila jsem se sama sobě, nehty jsem ryla do stěn kolem sebe a mým tělem otřásala směs vzlyků a křiku. Rudá mlha byla pryč, nahradil ji však strach a provinění. Byla jsem zrůda! Nedokázala jsem se ovládnout a zmařila jsem lidský život, tak jako byl můj ukraden. Nedokázala jsem si odpustit. Už nikdy...

Najednou jsem si vzpoměla na další dva muže, které jsem po jejich chabém pokusu strhnout mě na zem, odhodila za sebe.

Rychle jsem se otočila, ale na místě, kde měla ležet dvě omráčená těla, zel prázdný prostor. Tělem mi projel záchvěv šíleného úleku a děsu. Naprosto přesně jsem věděla, co to znamená.

„Ne!“ Můj výkřik se nesl k výšinám a ozvěna násobila to zoufalství na mnoho dalších. Ustrnula jsem na místě a hlavou mi vířily obrazy. Lidé pronásledující mne s kůly v rukou, útěk a konec života „na výsluní“.

Oči jsem měla rozšířené děsem, nemohla jsem se pohnout. Jak mohl tento den takhle skončit?!

Konečně se ve mě probudily pudy sebezáchovy a já jsem vyrazila tou největší rychlostí, jakou jsem dokázala v panice vyvinout, řítila do bezpečí. Tou nejkratší cestou jsem doběhla do jediného mého útočiště, které bych mohla po mém naprosto zbytečném a zrůdném činu ztratit. Bylo to naše místo! Nedovolím nikomu pošpinit čistotu naší přítomnosti. Má mysl se automaticky připravovala na nejhorší. Na smrt a ztrátu milovaného. Nedokázala jsem najít kladné východisko. Byl to konec všeho krásného, co mě potkalo v mém krátkém šťastném životě.

Šílenou rychlostí jsem se proplétala mezi stromy. Zapomněla jsem na svět okolo sebe a střemhlavě letěla co nejdál od krvavé ulice. Od místa, kde se otočil můj svět naruby. Kde se všechno změnilo.

Doběhla jsem na naši mýtinu a rychle se zastavila. Seděl pod stromem na jehličí a upřeně pozoroval špičku své boty. Čekal na mě a jeho tvář vypadala zamyšleně. Pomalu zvedl hlavu a tváří mu projelo žděšení, překvapení, bolest, zklamání a něco, co mi vzdáleně připomínalo opakování osudu. Nedokázala jsem snést ten obviňující pohled plný bolesti a zklamání. Vyrážel mi díru v hrudi a trhal mi srdce na dva kusy, které pomalu odumíraly.

Otočila jsem se a vyrazila zpět. Běžela jsem co nejdál od něj, ode všeho. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet o budoucnosti. O tom, co jsem udělala. O tom, že jsem zabila, a ukradla jednomu člověku duši a údery jeho slabého srdce, které by ještě dlouho zněly, kdybych se dokázala ovládnout.

Dostala jsem se na neznámá místa, ale běžela jsem dál hnána strachem a vinou. Z očí mi prýštěly slzy, takže jsem málem neviděla, kam běžím, ale bylo mi to jedno. Existovala jsem jen já a můj strašlivý čin uložený na doživotí v mém srdci a vyrytý do mé mysli, do mého svědomí a paměti.Všechno mě to provázelo a provázet bude do konce mé existence. Ničeho jsem se nedokázala zbavit a ani jsem nemohla, nedokáži se toho zbavit nikdy. Nikdy! Neodpustím si, jsem vinna, vinna a není způsobu, jak se z mého činu ospravedlnit. Ani nedokáži. Nikdo to nedokáže.

Ale teď, jediné, co jsem chtěla, co jsem mohla, bylo utéci co nejdál od mého osudu. Od všeho co na mě bude čekat. Co nejdál od temné části mého osudu. Od smrti a od krve.

Hlavně pryč!...


Zpět na Vaše příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 11 návštevníků