Tak, dokončil jsem své druhé "dílo" Příjmu jakoukoliv kritiku a připomínky, díky Jo, je to DLOUHÉ, 34 stránek A už se pracuje na druhém dílu btw. může mi někdo vysvětlit ten limit 60000 znaků?! tomu říkám diskriminace!
Sotva jsem stihl skočit do krytu za kusem betonové zdi a nad hlavou mi proletěla raketa.
„Nuda, co!?“ zařval George a vystřílel několik dávek z kulometu.
„Docela se to dá přežít, ale…“ když vedle mě dopadl granát, Elena ho chytla, hodila zpátky, odkud přiletěl a dodala: „Že vy jste vždycky tam, kde jsou problémy, šéfe.“
Kontumačně jsem pokrčil rameny a vyskočil z krytu, abych se přesunul. V rukách se mi houpaly dvě automatické pistole, které patřili k mým nejoblíbenější, Ebony a Ivory. Po dopadu jsem se postavil na nohu, zamířil na těžkého robota, který byl schopný se dostat přes naší obranou linii, a zmáčkl kohoutky.
Pistole mě koply do rukou a vibrace mi rozdrkotaly zuby.
Měl jsem zvolit menší náboje.
Robotovi se v pancíři udělalo několik děr a začaly z nich létat jiskry. Moje práce byla odvedená, ale akčnější část mého týmu si šli ještě pohrát se šrotem. Dvojčata, Timmy a Jimmy, kteří měli oba zálibu v technice, s rychlostí rozebrali vnitřnosti robota a začali diskutovat o jejich zprovoznění. Zalil mě pocit pýchy a zadostiučinění. Moje jednotka opět zničila hrozbu, o nikoho jsem nepřišel, a když jsem viděl, jak uvolněně všichni působí, byl jsem rád, že mám čest velet těmhle podivínům, pošukům a sebevrahům, mezi které patřím.
„Sierra 1, oblast je čistá, ať se doplní obranná linie, jinak jim zase proklouzne myš mezi nohama.“ Zahlásil jsem do vysílačky a čekal na odpověď.
„Rozumím Sierro 1, vaše doporučení bereme a vědomí a vy koukejte mazat domů, Temní se vrátili.“
„Potvrzuji a končím.“ Odpojil jsem kontakty na krku a sundal si helmu. Do tváře mě udeřil teplý závan větru a já si vychutnával vůni střelného prachu ve vzduchu. Na téhle planetě končilo léto, než sem přišli Stroje a udělali z toho továrnu na roboty, tak to byla krásná hospodářská kolonie. Teď by se sbíralo ovoce ze stromů, děti by si hrály venku, ale místo toho je to bojiště, kde denně umírají lidé a tahle krásná planeta se ničí. Najednou jsem místo pýchy cítil vztek a smutek. Zaťal jsem pěstí a přísahal, že smetu tu kovovou zhoubu z tohoto místa.
„Šéfe?“ Elena si všimla mého výrazu a taky si sundala helmu. Zrzavé vlasy se jí divoce rozvlnily, když se do nich opřel vítr, musela se otočit, aby s nima nemusela bojovat.
„Zase vás to bere, co?“
„Není to fér, El, oni neumírají, o nic nepřichází. Je jedno kolik jich zabijeme nebo kolik planet zabereme zpátky. Vždycky se vrátí nebo se objeví jinde, je to nekonečný! Do háje se vším tady! Trvá to už padesát let a stejnak jsme nenašli planetu, ze které se berou!“
Vztekem jsem udeřil do betonu a prorazil ho. Pohoda se ztratila a nahradil jí smutek z kruté reality. I Timmy a Jimmy se přestali hrabat v robotovi a v jejich výrazu šla číst bezradnost.
„Vy si všechno berete moc vážně,“ řekl Goméz, který se vynořil odnikud. „Ti šmejdi jsou jako my, kolonizujeme, terraformujeme a využíváme planety. A oni? Přiletí, postaví svoje továrny a těží, dokud z planety nic nezbude. Jsou rychlí, nelítostní a podle mě jsou individuální, ne jen hloupé stroje“
Chvíli bylo ticho, pak se Elena zvedla, klekla si před Goméze a strčila mu pistoli pod krk.
„Když teď stisknu spoušť, vyletí ti mozek nebo procesor?“ Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, měla v očích tak temný plamen, že jsem si vážně myslel, že stiskne spoušť
„Vystřel a uvidíš“ řekl s klidem Goméz.
„No tááák lidíííí“ zabručel George a protáhl se „Všichni víme, že to nezmáčkneš, Eleno, a taky to, že si člověk skrznaskrz, Gomezi. Tak tu přestaňte hrát ty vaše hry.“
Napětí se začalo hromadit, Jimmy a Timmy se začali sázet o to, co se stane a já jsem si začal měřit vzdálenost, jestli bych to k nim stihl včas.
Vtom Elena zmáčkla spoušť, Goméz vyskočil metr do vzduchu a George se rozesmál na celé kolo.
„Já tě zabiju, Eleno!!! Pojď sem!!!“ zařval Goméz a skočil po svém cíly, ale Elena, která byla nejrychlejší z družstva mu uhnula a nechala ho se vymlátit o beton. Napětí, smutek a tlak byl pryč, opět zavládla pohoda a podivný klid. Elena s Gomézem se začali honit po bojišti, dvojčata si vyřídili svou sázku a George se zamyšleně zahleděl do dáli.
„Vracíme se lidi“ zahřměl George, „Letoun Temných právě zkouší nové trysky, což znamená, že jsou zpátky“
Bylo mi záhadou, jak mohl vidět tak daleko, George nebyl sniper jako Goméz, a tak nemohl mít skvělý zrak, ale on byl vždycky o krok napřed, než ostatní, ale o krok za mnou.
Vešel jsem do kasáren první a uviděl jsem Danteho černou zbroj v rohu, sám Dante se opíral o stůl, na kterém bylo několik map. Bylo mi jasné, že se něco podělalo, protože jsem neviděl skoro polovinu jeho týmu.
„Kolik jich umřelo?“ zeptal se George bez servítek
„Ochránci neumírají, Georgi, jsou pouze „pohřešování v akci““ oznámil s pohrdáním Dante
Danteho jednotka byla jedna z největších, dostávali mise přímo v oblasti ovládané nepřítelem, ale nikdy se nestalo, že by ztratil tolik mužů.
Elena k němu přistoupila o objala ho. Dante byl vybledlý, měl propadlé oči a šlo na něm poznat, že ho to hodně vzalo. Jeho jednotka spolu vyrostla a byli jako bratří. Byli první z Ochránců, rekruti od svých šesti let a prošli brutálním tréninkem, který je zocelil do této podoby. Jenže na smrt vás nikdo nepřipraví a pokud je jí hodně, platí to dvojnásob.
„16 nás padlo…16…“ Sotva šeptal. Elena mu něco šeptala do ucha, ale nezdálo se, že mu to nějak pomáhá. Postupně jsme se kolem něj semkli a každý se ho nějak dotkl. Když ho Elena pustila, pohladila ho po tváři, George si s ním jemně srazil hlavu se slovy „Najdeme je“, dvojčata ho vtiskli mezi sebe a Goméz ho chytl pevně za předloktí a přitáhl k sobě.
Opět mě přepadla touha se pomstít, zničit všechnu umělou inteligenci a vyhladit Stroje z tváře vesmíru. Dante zvedl oči ke mně a já řekl:“Zničíme je, všechny do posledního je zlikvidujeme a už o nikoho nepřijdeš.“
„Díky, Thurio, vím, že ty svoje slovo dodržíš. Zničíme je, na téhle planetě nezůstanou“
Podali jsme si ruce a já jsem odešel z kasáren, protože jsem byl pozván někam, kam jsem neměl ani chuť chodit
Opět jsem dostal tu „čest“ se zúčastnit porady ve Válečné místnosti.
Že já jsem se vůbec stal Ochráncem, chodit na tyhle porady mají přece důstojníci a ne vojáci jako já
Ale stejnak jsem zde musel zůstat a poslechnout si to, co se mi Vrchní rada připravovala říct. Nikdy jsem nebyl trpělivý typ a čekání na to, až si vyřeší svoje pletichy a plány, mě začalo unavovat. Nedočkavě jsem přešlápl z nohu na nohu a očividně to upoutalo pozornost Rady.
„Máte něco na srdci, veliteli družstva?“ zeptal se starý mužský hlas
„Pane, ano, pane,“ možná sem se nechal příliš unést, když jsem přiznal netrpělivost. Rada nepřipouští despekt. “Já a moje jednotka čekáme, až opět budeme vyslání do první linie. S vaším dovolením bych opustil Válečnou místnost a vrátil se do boje, pokud zde nejsem potřeba.“
Zavládlo hrobové ticho, podobnou prosbu k Radě už dlouho žádný voják nedovolil. Znova si začali šeptat a já si pomyslel, že se odsud nedostanu.
Neměl jsem tuhle místnost rád, měla oválný tvar a jediné světlo, které tu bylo, osvětlovalo cestu doprostřed místnosti na malý piedestal. Celá Rada byla zahalena ve stínech, nikdy jsem neviděl jedinou tvář nebo pohyb, pouze hlasy.
„Sám víte,“ začal drsný ženský hlas, který mi naháněl husí kůži, „Že naše linie se už dlouho nepohnula z místa, veliteli, právě toto s vámi chceme probrat.
„Efektivita Ochránců se snižuje,“ řekl jiný hlas a číšilo z něj opovržení.
„Pane, v poslední době se ztratilo mnoho Ochránců, nejsme schopni pokrýt celé bitevní pole. Obyčejní pěšáci umí držet pozice, ale do ofenzívy se nehodí.“
„Chcete tím naznačit, že výcvik rekrutů je nedostačující?“ vyštěkl mužský hlas nalevo ode mě.
„Ne, pane, jsou to ti nejlepší z nejlepších, které je možno vycvičit, ale Stroje jsou lepší. Tohle je bohužel nepřehlédnutelný fakt, který my, Ochránci, kompenzujeme.“
„Ale nedostatečně, veliteli“ řekl další ženský hlas. Začal jsem se ztrácet v počtu osob v Radě. „Proto jsme si vás pozvali, aby jste nám řekl váš názor na to, že se k Ochráncům přidá další oddíl“
„Nemožné“ odpověděl jsem bez rozmýšlení „Výcvik trvá měsíce a rehabilitace po vylepšení může trvat i roky, než je jediný jedinec plně schopný boje.“ Odpustil jsem si poznámku, že nemáme ani měsíce, než tu zahyneme nebo zničíme nepřítele.
„Nepodstoupí vylepšení těla teď, jsou sami osobě dost schopní, abychom zvážili postup při jejich přijetí. Ostatně, pochybuji, že jste dostal jakékoli informace týkající se této záležitosti. Jedná se oddíl letců.“
„Smím otevřeně promluvit, pane?“ zeptal jsem se opatrně, abych už tak nezkazil pohled Rady na mě
„Smíte, veliteli“
„Cením si vaší nabídky, ale sebelepší letec není schopen proletět nepřátelskou obranou, jejich protiletecké baterie jsou příliš schopné. A navíc, bombardéry…“
„Stíhači,“ řekl muž, který od začátku diskuse pohrdal Ochránci „O bombardérech tady nepadla zmínka, veliteli“
Začal jsem se bát s svůj post
„Potřebovali bychom stovky stíhačů, aby nám k něčemu byli. Naše klamné střely, lasery a pulsní děla jsou k ničemu. Kolik jich chcete nechat se stát Ochránci? Kdo zmůže něco ve vzduchu, který už léta patří jim?!“
„Já“ řekl hlas za mnou, „a moje letka“
Otočil jsem se a teprve v ten moment jsem si všiml mladé dívky. Neslyšel jsem jí přijít, ani jsem netušil, že tu je, dokud nepromluvila. Byla překvapivě vysoká na to, jak se zdála být mladá. I její postava byla překvapivá. Dosti široká ramena, pod kombinézou se jí rýsovaly svaly na rukou a břichu. I přes její zjevně silnou postavu byla štíhlá, ale zase ne moc. Světlé vlasy měla stažené do uzlu, což bylo zásadně proti předpisům, ale zřejmě to nikomu nevadilo. Nejvíc mě ale upoutala její tvář, hlavně oči. Úžasně modré a hluboké oči, lemované ostrým obočím. Plné rty doslova sváděli k okušení a její hladká pleť k dotyku. Ale i přes to všechno jsem z ní měl špatný pocit
„Nás 7 by dokázalo nahradit všechny vaše muže, veliteli“ řekla dívka a všiml jsem si na ní něčeho zvláštního. Doslova z ní vyřazovala aura, ale nepřipadala mi nijak lidská, byla cizí. A taky z ní číšilo sebevědomí, dominance a síla. Nebyla to obyčejná dívka, jak jsem si myslel
„Chcete tím naznačit, že jste překonali mé může na simulátorech?“
„Ano překonali, veliteli,“ řekla žena ve stínech“ ba dokonce dosáhli neočekávaných výsledku. Jejich efektivita je velice fascinující na to, že se jedna o letce. Zvláštní je, že výsledky jednotlivých členů jsou nadprůměrné, ale jakmile je v akci celá letka, jsou to stroje na zabíjení. Jejich čtyři letouny…“
„Čtyři, madam? Myslel jsem, že jich je 7. chcete tím říct, že používají letouny z minulé generace?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano, tři jsou staré dvoumístné letouny s zadní střílnou. Jejich design je sice zastaralý, ale mají v sobě tu nejnovější technologii. Krvaví andělé, tak se jmenuje jednotka Isobel Bloodrage, je v těchto letounech nejefektivnější. Myslíme si, že by se do vaší malé jednotky vešli.“
„Určitě máme v kasárnách ještě několik volných postelí. Pokud její jednotku pošlete na cvičiště, někdo z mého týmu je vyzkouší a rozhodně o tom, kdo projde.“ Slíbil jsem si, že dostanou zabrat a že je nepřijmu do své jednotky. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se snaží přemoci George nebo předběhnout Elenu.
„Nemusíte si s tím dělat starosti, veliteli, jsou předem přiděleni k vaší jednotce. Budou se u vás hlásit k zítřejšímu poledni. Rozuměl jste, veliteli?“
Zatnul jsem pěsti vztekem. Nikdo neměl právo rozhodovat, kdo k nám bude patřit a kdo ne.
Když jsem si uvědomil, že za mnou stojí Isobel, opět jsem pěsti rychle povolil, aby si toho nevšimla. Zasalutoval jsem, otočil se, vyměnil si pohledy s někým, kdo se právě dostal bez sebemenšího výběru mezi ty nejlepší a odešel jsem.
Netušil jsem, jak jsem se mohl tak rychle dostat do našich kasáren, ale byl jsem tam. Slyšel jsem nezřetelný rozhovor Eleny a George, o něco se hádali, protože George mluvil neobvykle hrubým hlasem.
Jakmile jsem otevřel dveře, hovor utichl a všichni ke mně vzhlédli. „Už o tom asi víte, že jo?“ na mojí otázku jsem nepotřeboval znát odpověď, vzdorovitý pohled všech v místnosti mi to prozradili. „Nebojte, nenechám je, aby byli ve stejné místnosti jako my. Tohle jsou naše kasárna, nikoho jiného a už vůbec ne nějakých namyšlených zelenáčů.“
Uvolnili se, ale stále jsem cítil neklid v místnosti. Všiml jsem si blikající ikony na počítači a přešel k němu. Rychle jsem zprávu přečetl a docela mi zvedla náladu
„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a tu druhou špatnou. Kterou chcete slyšet první?“
„Dobrou!“
„Špatnou!“ zakřičeli dvojčata a začali se prát o to, čí zpráva to bude. Vždycky se hádali a prali kvůli každé blbosti.
„Řekněte tu blbou, šéfe, ať nám pak máte čím zvednou náladu,“ poprosila Elena a ostatní, krom dvojčat, souhlasili.
„Romeo se vrací!“ zvolal jsem s úsměvem.
Romeo byl jeden z nejklidnějších, ale zároveň nejbrutálnější z mojí jednotky. Byl to specialista na explosivní zbraně a při jedné misi přišel o celou paži. Jeho zbraň selhala a draze za to zaplatil. Každý Ochránce má ve zvyku si pojmenovat svojí oblíbenou zbraň a z Romea jsme si neustále dělali srandu, že si vybral pro svůj granátomet jméno Julie. Ironii bylo, že mu Julie urvala ruku a málem ho zabila.
„Je to za pět minut, tak mu musíme něco honem nachystat.“ Při této zprávě Elena ožila, měla pro Romea slabost a když málem umřel, byla dlouho nesvá. Než ale mohla něco udělat, znova se otevřeli dveře a nich stál vysoký blonďák a doširoka se usmíval.
„Jak jste se tu beze m…“
„Romeo!“ zvolali všichni a vrhli se ke dveřím. Dřív, než se Romeo zmohl na odpor, zavalila ho vlna masa a celá parta spadla na zem v záchvatu smíchu. Jen já a Goméz jsme zůstali stát vzadu a dívali se na ně.
„Na to, že je jim průměrně dvacet se chovají jako malé děti“ poznamenal Goméz.
„Nesmíš si všechno brát tak vážně a trochu radosti taky neuškodí. Já tu stojím jen proto, že někdo musí zůstat vážný a ty si byl vždycky děsný suchar.“ Dloubl jsem ramenem Goméze do žeber a usmál se
„No tak ze mě už slezte, lidi, jinak mě zase dostanete do špitálu,“ řval Romeo z pod té směsy těl a končetin. Postupně se od něj všichni odlepili, jen Elena na něm ještě chvilku zůstala a tiskla se k němu.
George zahvízdal a El si uvědomila, že už nemůže dále využívat zmatku a rychle mu pomohla na nohy.
„No, ehm, vítej zpátky,“ přivítala ho mezi nás.
Romeo se přátelsky usmál a postupně pohlédl do očí každému z nás a my mu kývli na pozdrav.
Dvojčata si začala prohlížet jeho pravou ruku, o ní totiž přišel. Timmy si odběhl a vrátil se s nářadím a šibalským úsměvem.
„Nebudete ji rozebírat! Na to oba dva zapomeňte!“ řekl Romeo zděšeným hlasem.
„Ji? Nechceš mi tím snad říct, že…“
„Jo, moje pravá ruka je teď nová Julie“ S těmi slovy se jeho ruka změnila na menší kanón. Všichni jsme na to nevěřícně koukali, krom dvojčat, ti o tom věděli díky svému šílenství do techniky.
„Jsme kybernetický pokus, pokud bude tenhle systém fungovat tak jak má, můžu si tu ruku nechat a zůstat ve vaší jednotce. Tak si sakra přeji, aby jste tu před mým příchodem řešili novou misi, abych si to mohl vyzkoušet!“
Jeho ruka se opět složila do lidské podoby a nešlo poznat, že je to ve skutečnosti smrtelná zbraň.
„No vlastně,“ urval jsem si kus pozornosti pro sebe a pokračoval dál „ ano řešili. To byla ta druhá zpráva, kterou jsem vám chtěl sdělit. První jsi byl ty, Romeo.“ Přehnaně hluboko se uklonil a nechal mě pokračovat. „Rada chce Temné a Zběsilé vlky do první linie, jdeme si pro tovární jádro. Jediná výhoda, ti letci nejsou součástí Vlků, takže do toho jdeme jenom my, lidi!“
Uviděl jsem radost ve všech očích a dvojnásobek s těch Romeových. Byl vděčný za to, že se k nám mohl vrátit a že dostal další šanci bojovat.
„Máme se dostavit do dvacet minut k hangáru, vsadím se, že Dante s Temnými tam bude už za deset, takže my to stihneme za pět, jasné!“
„Jasné!“ sborově křikli všichni a zasalutovali. „Máte čas salutovat?! Padejte lidi!“ řekl jsem a rozeběhl se ke svojí skříni s výbavou.
K hangáru jsme doběhli za osm minut, Temní to stihli za šest. Nechápal jsem, jak se může třiadvacet vojáku tak rychle připravit. Stáli v jednotné řadě a čekali na nás. Náš a jejich transportér zahřívaly trysky, takže jsme mohli vyrazit. Provokativně jsem prosvištěl kolem Danteho a naskočil do vašeho nákladové prostoru. Svěsil jsem nohy z podlahy a neodpustil si poznámku: „Na co čekáte, Temní?“
„Jednou zemřeš, Thurio, a budu to já, kdo tě zabije“ zamručel Dante a dal rozkaz svým mužům, aby si taky nastoupili do jejich lodě. Piloti počkali, až všichni měli svoje místa a nastavili výkon na sto procent.
Přistáli jsme pár kilometrů před naší obranou linii, nikdo si nedovolil letět blíž, když Stroje měli zapnutou svou masivní protileteckou obranu.
Rychle jsme vyskákali a já jsem zamířil k Dantemu.
„Roztáhneme se po celém údolí, naštěstí Stroje měli smůlu a jejich jádro dopadlo do kaňonu, který vyhloubila řeka. Zadní stranu zasypaly kameny, takže brání jediný vchod. Pěchota bude střílet z útesů a my si půjdeme hezky středem. Ty a tvojí Vlci pak vpadnete do továrny a zničíte jádro. Je to jasné?“
„To si piš, že jo, Dante. Tohle bude čistá práce a myslím si, že do večeře budeme doma.“
„Dneska je pečené kuře!“ zařval George přes dav a bylo mi jasné, že v tomhle boji mu půjde o to se vrátit co nejdřív, aby se stihl najíst.
Dante mě poslal pryč a já řekl jeho plán své jednotce. Když to všem bylo jasné, zamířili jsme do nepřátelského uzemí. 5 kilometrů jsme zvládli během deseti minut a potom jsme zmírnili tempo, abychom se mohli plížit.
Nikde jsem neviděl žádný pohyb, ale věděl jsem, že někde tam je aspoň jeden Stroj.
Cítil jsem ho.
Zapnul jsem tichou komunikaci a přes vysílačku promluvil k týmu: „Gomézi, drž se vzadu a hledej cokoliv, co není kámen a dej nám o tom vědět. Romeo, jdi napřed, vždycky si nešel vidět. Já, El, dvojčata a George budeme udržovat linii a postupovat vpřed.
Nedávno bylo koryto ploché a vcelku rovné, ale po týdnech bojů, bombardování a ničení do něj napadaly kameny a vytvořili obtížný terén plný skrýší, záhybu a míst vhodných na pasti. Naše výhoda byla, že Stroje neuměli toho využít tolik jako lidé, i když používali roboty podobné lidem.
Něco mi tu nehrálo, už jsme ušli přes kilometr v bojové zóně a ještě se neobjevil ani jeden robot.
V ten moment jsem ucítil pod nohama vibrace. Rychle jsem odskočil stranou a ze země vylétl Stroj. Měl hadí tělo a neměl dálkové zbraně, pouze obrovský vrták na jeho začátku.
Než jsem do něj stihl vystřelit opět zmizl v zemi.
Je rychlý
„Zapněte termovizi, máme tu červa!“
Sám jsem změnil filtr vidění a spatřil svůj cíl. Mířil k El, ale stejně jako já si ho všimla a čekala, až si pro ní přijde.
Stroj vylétl ze země, mířil přímo na Elenu a měl v plánu do ní vyvrtat díru, když v tom vybuchl. Elenu zasypala suť a kousky kovu, ale nic se jí nestalo.
Podíval jsem se dál do údolí a spatřil Romea, jak míří kanónem a z hlavně se mu kouřilo.
„Už jsem ti říkala, jak jsem ráda, že jsi se vrátil, Romeo?“ zeptala se trochu nejistě Elena
„Asi třikrát, ale nemáš zač. Myslím si, že kilometr odsud je první obranná věž Strojů.“ Oznámil blonďák
Zničit věž patřilo mezi jedny z nejzajímavějších úkolů. Věž samotná měla obranné systémy, aby zničila hrozbu pocházející ze země a jako bonus kolem ní hlídkovalo několik těžkých robotů.
„Jeden Atlas, dva Behemoti a pěkný palebný arzenál z věžky.“ Objasnil situaci Goméz.
„Tohle nebude jednoduché, Behemoty sundám já a George, ale na Atlase nemáme palebnou sílu.“ Řekl Romeo.
„Jeho slabina je…“ začal Timmy
„že nevidí pod sebe,“ dokončil Jimmy.
„Takže se mu vy dva pohrabete v obvodech, když vás budeme krýt a když sejmeme Behemoty“ navrhl jsem a dvojčatům se rozsvítila očka, bavilo je likvidovat Stroje hezky zblízka a pokud možno rukama.
„Gomézi, vem si na starost protipěchotní zbraně věže, El a Romeo, zničte toho Behemota nalevo a já George máme toho vpravo, dvojčata, Atlas je jen váš.“
Elena si nabila pušku a s Romeem zaujali výhodnou pozici, stejnou věc jsme udělali já s Georgem a Timmy s Jimmym se někam ztratili.
Vypuklo to zčistajasna, první rána přišla od Goméze a zničila jeden kulomet na čtyř patrové věži. Zbývalo jich ještě dost na to, aby z nás všech udělali ementál, ale Goméz byl rychlý. Behemoti s Atlasem se začali zaměřovat na jeho pozici a chtěli ho vyhodit do vzduchu salvou raket a granátu, ale jejich pozornost jsme si rychle získali my v přední linii.
Elena zasypala Behemota dávkou a Romeo mu udělal díru do trupu dělem. Julie měla obrovskou palebnou sílu na její velikost a během několika výstřelů si poradila se svým cílem.
My s Georgem jsme to tak rychlé neměli. Ebony a Ivory uměli prorazit pancíř Strojů, ale Behemot byl velký oříšek i pro ně. Odvedl jsem pozornost na sebe, aby mohl George pořádně zacílit a využít svůj kulomet, který disponoval razantně větší municí než jsem měl já. Skákal jsem po kamenech, když jsem si všiml malé laserové tečky přede mnou.
Nestihl jsem zastavit a vběhl do salvy. Síla střel mě donutila změnit směr a já jsem spadl do mezery mezi dvěma balvany, kde jsem naštěstí byl schovaný před přímou střelbou.
Cítil jsem tekuté teplo v boku a bylo mi jasné, že zbroj neodrazila všechny kulky. Převrátil jsem se na záda a nadechl jsem se.
Bolelo to.
Než jsem se mohl pokusit zvednout, objevila se mi na obzoru kouřová stopa. Alarm ve zbroji se rozeřval a já jsem si uvědomil, že mě zaměřila raketa. Rychle jsem zvedl pistole s stiskl kohoutky.
Do boku se mi zahryzla strašná bolest, ale pokud jsem chtěl přežít, musel jsem vydržet.
Už jsem si myslel, že moje snaha byla zbytečná, když raketa změnila směr a přeletěla mě. Vybuchla několik desítek metrů ode mě.
Zvedl jsem se na nohy a rychle jsem vylezl na kameny, abych viděl na bojiště.
Behemoti byli zničeni a všichni, kromě dvojčat, stříleli na Atlase.
Atlas byl největší robot, který Stroje sestrojily. Měl 7 metrů do výšky a disponoval šílenou palebnou silou od rotačních kulometů po děla.
Dvojčata dělilo od bezpečí pod nohama Atlase asi sto metrů, když se mi nad hlavou prohnal stín. Otočil jsem se za tím neznámým jevem a spatřil stíhače.
Věž se probudila k životu a zaměřila se na příchozí hrozbu ze vzduchu. Její zbraně začali zběsile pálit a vzduch byl náhle plný zplodin z raket a střelného prachu.
Formace stíhačů se rozpustila a zahájila nálet. Na věže dopadlo asi dvacet raket a vyřadilo z provozu polovinu zbraní. Další rakety zamířily z Atlasovi a srazily ho k zemi.
„Ne! Dvojčata, padejte z tama, ihned!“ řval jsem do vysílačky a doufal, že to stihly.
To jsou ti podělaní Krvaví andělé!
Zuřil jsem, neměli právo se do tohohle míchat, byla to naše akce a oni ještě nebyli v aktivní službě.
„Svině!“ Slyšel jsem řev Eleny a viděl jsem, že střílí na blížící se letku. Elena se vždycky trefila, tak jsem doufal, že se jí podaří aspoň jeden zásah. Zobrazil jsem si na průhledovém displeji helmy Elenin pohled a snažil se odhadnout, jestli něco trefila.
Netrefila se jednou, ale každá její kulka se našla cíl a zahryzávala se do pancíře stíhačů. Věděla, kdo to je a bylo jí to jedno stejně jako mě. Ohrozili můj tým a zasluhovali si trest, kat byla Elena a jestli bude při ní stát štěstí, popraví viníky.
Z jednoho letounu se začalo kouřit a El pokračovala ve střelbě s zběsilým řevem. Na křídle se objevil plamen a stíhač rychle zmizel z formace.
Ozvalo se cvakání prázdné hlavně, ale Elena dále mířila na letoun a nepřestávala pálit.
„El,“ řekl jsem. Žádná reakce. „Eleno!“ zakřičel jsem do vysílačky.
Pomalu sklopila hlaveň, ale ruce se jí třásly vztekem.
„Zabili je,“ zašeptala
„Jsou naživu, Atlas spadl na věž, sto metrů od dvojčat. Jimme, Timme, ozvěte se.“
„Tady, Thurio,“ řekl Timmy.
„Rozebíráme toho Atlase,“ doplnil Jimmy.
„Žijou…jsou v pořádku…“
„Romeo, postarej se o ní. Dvojčata, vraťte se sem. Sejdeme se u Eleny,“ rozkázal jsem a snažil se nezatěžovat zraněný bok.
Viděl jsem, že zbytek letky míří dál do zóny nepřítele a hbitě se vyhýbá všem hrozbám.
Rada měla pravdu, jsou dobří, bohužel až moc
„Thurio,“ ozval se na vysílačce Dante „To jsou ti noví?“
„Jo, myslím, že se můžeme vrátit, vzali nám hlavní cenu a já si nic menšího za cíl nevybral. Zběsilí vlci se vrací na základnu. Požadujeme transport tři kilometry severně od naší pozice.“
„Rozumím,“ řekl pilot transportu.
Když jsme přistávali, viděl jsem, že se Krvaví andělé ještě nevrátili, krom jednoho letounu. Elena si vybrala za cíl jediný jejich jednomístný letoun a já měl z toho špatný pocit.
Všichni rychle vyskákali, až na mě, já opatrně slezl po schůdcích, abych se vyvaroval další bolesti v boku. Bolest nebyla problém, ale nechtěl jsem, aby zlomené žebro proniklo ještě hlouběji než bylo.
Z hangáru se vyřítila Isobel a měla vztek.
„Myslím, že jsem si nevybrala zrovna blbý cíl“ poznamenala El, když jí došlo, kdo si to k nám namířil.
„O co ti šlo, Eleno?“ zasyčela Isobel
„Cvičná střelba?“ zeptala se nevině Elena
„Mohla jsi překazit celou operaci, víš o tom?“
„Pokud vím, tak to ty jsi ohrozila část našeho týmu a rozhodně jsi nebyla součástí naší operace.“
„Ne, Rada vyslala mojí jednotku, abychom zničili jádro a vy jste měli být pozemní podpora!“ argumentovala Isobel.
Čekal jsem, že se po sobě vrhnout a budou si snažit rozpárat hrdla, ale obě dvě se nehnulý z místa. Doslova jsem viděl nenávist těch dvou.
„Nám Rada nic neřekla, ohrozila jsi misi a já se snažila zneškodnit novou hrozbu. Dvojčata měla vše pod kontrolou a vy jste tam neměli co dělat. Naštěstí, jsem poškodila jsem tvůj ubohý letoun a nezranila, což je velká škoda, takže tady vlastně řešíme jen odřený lak.“ Řekla sebejistě Elena.
„Těším se, co na to řekne Rada,“ řekla potěšeně Isobel a otočila se k odchodu.
„Srabe!“ křikla Elena a všichni jsem se na ní otočili, kromě Isobel.
Sevřela ruce v pěst a znova se otočila. „Co jsi to řekla?!“
„Že jsi srab, necháš za sebe řešit problémy Radu a sama jsi neschopná cokoliv udělat. Kdybys na to měla koule, vyřídíš si to se mnou a nebudeš žalovat těm starcům. Tak pojď a vyzvi mě, určitě je něco, v čem mě porazíš, letče!“ s těmi slovy rozpřáhla Elena ruce.
Isobel vřela vzteky, viděl jsem, jak jí naběhly žíly na rukách, když El vyslovila „letče“ tím opovržlivým tónem.
„Závod v běhu. Vyzívám tě na dálkový běh, zítra v poledne!“ křikla a tentokrát opravdu odešla.
Elena se začala smát, ale když Isobel zmizela zatvářila se nejistě. Byla si jistá vítězstvím, ale zmínka o Radě jí začala dělat starosti.
„Neboj El, natřeš jí to,“ povzbudil ji Romeo
„Jo, zítra v poledne pozná, že se nemá plést mezi Ochránce,“ řekl nabručeně Goméz.
Potom, co mi přišla neindifikovaná zpráva, jsem se nejdřív divil, kdo mě může chtít v místnosti údržby generátoru, ale čím jsem se blížil, tím mi bylo jasnější, že to bude Isobel. Ještě mě stále pálil bok a biopěny, která mi měla zacelit ránu.
Když jsem použil elektronický klíč ke dveřím, ucítil jsem její vůni. Hořká jako mandle, ale zároveň stejně sladká jak jahody. Štvalo mě, že mě přitahuje už jen její vůně a v její přítomnosti šlo moje sebeovládání do háje. Opírala se o trubky, jednu nohu měla pokrčenou a vypínala hrud, aby mě opoutal její velký výstřih.
Mrcha, myslí si, že si se mnou může hrát
„Jestli se mnou chceš mluvit, desátníku, tak jedině v pohovu“
Nesouhlasně zamručela a výmluvně nahrbila ramena k sobě „Musím?“
„Jdi do háje. Cos po mě chtěla, že si to se mnou nemohla vyřídit osobně?“
„Máš otázky, ptej se.“
Sakra, vždycky věděla o tom, co jsem chtěl udělat. Povzdechl jsem si a zamyslel se nad tím, na co se zeptat a na co ne. „Co jsi vlastně zač?“
Zkroutila koutky v téměř neznatelný usměv se slovy: „Jak předvídatelné“
V ten moment jsem v sobě ucítil tolik hněvu, že jsem měl chuť vytáhnou pistoli z pouzdra a namístě jí zastřelit. Bylo by to rychlé, bezbolestné a konečně by ona zmizela.
Všimla si mé reakce a začala vysvětlovat. „Jak sis už určitě všiml, nejsem úplně normální člověk. Já a moje letka jsme nepovedený vědecký experiment, který se vymkl kontrole, ale časem dosáhl všech očekávání a dokonce jsme je předčili. Na rozdíl od vás, Ochránců, jsme stoprocentní lidé.“ Chvilku se odmlčela a čekala na mojí reakci.
Na pohrdání jsem byl zvyklý, na každém místě se našel někdo, kdo si myslel, že nejsme lidé, protože Ochránci prošli genetickými, chemickými a kybernetickými vylepšeními, které z nás dělali to, co jsme teď. Ale v jejím případě mě to opět dohnalo k zuřivosti, cítil jsem tep ve spáncích a představa, jak do ní vyprázdním celý zásobník mě přitahovala čím dál víc. Jenže tentokrát jsem dokázal schovat svou reakci a tak pokračovala dál
„Jediný rozdíl je v tom, že v naší tkání jsou nanoroboti.“
Překvapeně jsem zvedl obočí a naklonil hlavu, jako bych nechápal to, co právě řekla. „Nejste lidé“ poznamenal jsem chladně.
„Ale ano, jsme, cítíme, myslíme a krvácíme stejně jako každý jiný. Jen místo nervů naše příkazy přenáší malí roboti, je to o dost rychlejší než chemický přenos. Také máme zlepšené reflexy, sílu, ale naše kostra je stejná, jako lidská. Zde bodujete, diamantová kostra je holt lepší. Ale naše výhody stíhá jedna veliká nevýhoda.“
Doufal jsem, že řekne něco ve smyslu, že se dožijí pouhých dvaceti let, což by mě velice potěšilo, ale velmi jsem se mýlil.
„Potřebujeme k životu cizí krev,“ pronesla tiše.
„Jste zrůdy, nic jiného. A rozhodně nejste lidé, protože žádný člověk nic takového nepotřebuje, vystačí si se svou vlastní nebo z nouze ji potřebuje, když jí ztratí.“
„Ano, máš pravdu, z nouze každý potřebuje krev, ale my ji potřebujeme víc a častěji, než jen při operaci, kdy se krvácí. Nanoboti spotřebovávají železo na svou výrobu a opravu, tělo se je neustále snaží vyplavit. A okusovat železné tyče nám moc nepomůže, jediný zdroj je lidská nebo zvířecí krev.“
Byl jsem už dost zhnusený tímhle tématem, tak jsem se zeptal na další věc, která mě zajímala. „Proč nepotřebujete vysílačky?“
„Nanoboti je nahrazují, posíláme si zprávy a rozkazy přes ně“
Mohlo mě to napadnout, teď jsem ze sebe udělal tupce. Ksakru!
„Proč si Rada myslí, že máte na to, se stát Ochránci?“ zeptal jsem se s nevěřícným výrazem. Nechápal jsem, že Rada o nich uvažuje, pokud tohle všechno ví.
„Moje jednotka je osobně zodpovědná za zničení pěti počítačových jader továren na roboty,“ odpověděla s triumfálním výrazem.
„Blbost! Stíhače nemají výbavu na zničení jádra a dosti pochybuji, že jste neměli těžkou pozemní armádu, která vám pročistila cestu k jádru, pokud bych měl uvěřit tvojí historce.“
„23. 5. rok 168 Nového počtu, planeta Xen, 4 stíhače prorazili obranou linii Strojů a pokračoval směrem k jejich továrně. Signál ztracen na 14 minut, 35 sekund a 12 setin. Po uplynulé době se letka opět objevila na radarech a na obzoru byl vidět jaderný hřib. 13. 8. rok 168 Nové…“
„Mlč!“ Nevydržel jsem poslouchat, že by tyhle zrůdy mohli tolikrát dosáhnout toho, co se mojí jednotce podařilo jen jednou bez pomoci. I kdyby to byla pravda, i kdybych tomu věřil, nepřijal bych, že něco takového to dokázalo. Otočil jsem se a chystal se odejít, když vtom promluvila.
„Teď se chci zeptat já.“
V hlavě se mi odehrával obraz její bezvládného těla na podlaze a mě, jak nad ní stojím s pistolí v ruce.
„Co chceš?“ zeptal jsem se a hněv v mém hlase jsem nedokázal zamaskovat.
„Proč se vždycky, když vejdu do místnosti, nadechneš z plných plic? Proč se ti zrychlí tep, když se na tebe podívám a proč se nikdy nepřiblížíš víc, když každý jiný by se snažil dostat co nejblíže? Vyber si, jestli mě nesnášíš nebo mě chceš ojet.“
Na zlomek vteřiny jsem si uvědomil, že má pravdu. Několikrát se mi zdály sny, kdy jsem byl s Isobel o samotě a rozhodně jsme nedělali nic, co bylo v příručkách o chování v armádě, ale zároveň se mi příčilo dotknout se jí.
„Nevím, o čem to mluvíš“ štěkl jsem přes rameno. Cítil jsem, jak se mi její oči zabodávají do zad a začínal jsem nad sebou ztrácet kontrolu.
Pomalu jsem se otočil a pohlédl do jejich rudých očí. „Nevšiml jsem si, že máš rudé oči…“ řekl jsem skoro zhypnotizovaně.
Usmála se, ale mě to připadalo, jako by se na mě v ten moment šklebila smrt. Něco ve mně chtělo, abych se k ní přiblížil, dotkl se jí, využil toho, že se mi nabízí, ale nějaká jiná část mě stále byla při smyslech.
Jemně se odrazila od stěny se slovy: „Hloupý človíčku“
V ten moment mi ruply nervy, odhodil jsem tu faleš, že mě dostala a prudce jsem vyrazil k Isobel. Chytil jsem ji pod krkem a zvedl několik centimetrů nad zem. Vylekaně se zajíkla, kopala nohama ve vzduchu a snažila se mi vykroutit ze sevření. Zpevnil jsem stisk a ona se sípavě pokusila nadechnout.
„Nevím, na co si tady kčertu hraješ! Tohle je válka, jestli ti to nedošlo! Denně umírají lidé, nejenom tady, ale po celém vesmíru ovládaného Federací! A ty si sem napochoduješ a děláš, jako by ti to tady patřilo a myslíš si, že ti to jen tak projde! Jsi jen jeden velký omyl, ty a celá tvoje zkurvená letka! Nejsi nic jiného, než podělaný experiment, který mrví lidskou rasu a dělá z nich zrůdy! Radši bych se spojil se Stroji než s tebou, kdyby mi dali na výběr! Stroje aspoň vyrobili lidé a můžeme si za to sami, že teď nás chcou vyhladit! Říkáš, že si člověk, že cítíš a krvácíš, ale když vystřelíš robotovi díru do procesoru, taky mu to dojde, přeřízni mu hadičky a vyteče olej, není mezi vámi rozdíl!!!“
Začaly se jí převracet oči. Bylo mi jedno, že ji zabiju, chtěl jsem vidět její smrt, ale dřív, než ztratila vědomí, jsem jí pustil na zem. Odsunula se ode mě do rohu a zběsile dýchala. Nevěděla, že tohle udělám, vyhrál jsem nad ní.
Znovu jsem zamířil k východu a cítil jsem se mnohem lépe, než když jsem sem přišel. Dotkl jsem se kliky a uslyšel za sebou smích. Smála se i po tom, že jsem jí málem zabil. Byla to poslední kapka, která mi dala opět chuť zabíjet.
Vytáhl jsem z pouzdra pistoli, v otočce jsem namířil Isobel na hlavu a stiskl kohoutek. Nevím, jak to udělala, ale kulka ji pouze škrábla do tváře místo toho, aby jí trefila doprostřed čela.
„Ty mě chceš!“ dodala se smíchem blázna. „Toužíš po tom mě mít pro sebe!“
„Jsi blázen“ řekl jsem si pro sebe a odešel z místnosti.
Nejdřív jsem měl v plánu jít do kasáren, které patří mojí jednotce, ale když jsem se nad tím zamyslel, nechtělo se mi tam. Cítil jsem se podivně zmatený a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Věděl jsem, že nejsem jediný, kdo potřebuje ulevit nervům a vyrazil jsem za Dantem.
Našel jsem ho tam, kde jsem čekal, na cvičišti. Jeho povinnosti mu přikazovali vybrat nové členy do jeho jednotky, ale bylo mi jasné, že on o ně nestál.
Nikdo z nich neprojde.
Na žíněnkách stálo asi 30 chlapů. Všichni měli na sobě jen kalhoty a byli seřazeni v dvojstupu. Danteho postup byl odrovnat vždycky polovinu uchazečů na jedno cvičení, opakovali jeden cvik stále dokola, dokud neodpadli.
Dante nebyl v dobré náladě, nechal ty chudáky stát bez hnutí. Jediný dovolený pohyb bylo dýchání a mrkání, nic jiného jim nedovolil. Jediné cuknutí a poslal je do ringu s Jesse.
Jesse byla specialista na blízko, z Danteho jednotky jsem jí měl nejradši, byla tichá, nelítostná a smrtelná. A nikdy jsem jí neporazil, i když jsem hrál nefér. Byla prostě hodně dobrá.
Zrovna měla v ringu pět vyřazených jedinců. Tři z nich leželi na zemi a nehýbali se. Okem jsem odhadl několik zlomenina a to, že jsou v bezvědomí, ale nic vážného. Jesse nebyla magor.
Dante mi kývl na pozdrav a dál jedním okem sledoval brance. Rozvážným krokem ke mně došel a zašeptal: „Nuly, jeden vedle druhého.“
„Vím to. Jak si Rada může myslet, že projdou?“
„Naivní tupci.“
Dante byl na rozdíl ode mě Ochránce, který byl „vychován.“ Jako malého ho unesli rodičům a trénovali tím nejbrutálnějším tréninkem, jaký si Federace dokázala vymyslet. První misi jeho jednotka prošla kolem čtrnáctého roku. Nic brutálního, jen výzvědné akce, ale uměli zabíjet, když to situace vyžadovala. Poté byl několik let vylepšován všemi technologiemi, které byli k dispozici. V plnoletosti vážil víc než dospělý muž a uzvedl dvojnásobek své váhy, reakční dobu měl nezměřitelnou a kosti z diamantu.
Já jsem byl „pouze“ vylepšen. Sílu jsme měli na podobné úrovni a pevnost kostí taky, ale moje reakční doba byla o polovinu větší. Ochránci se už nevychovávali, tvořili se.
„Měli by se vrátit z zaběhnutému postupu“ řekl jsem Dantemu a ten pochopil, že narážím na jeho dlouhý výcvik.
Zavrtěl hlavou a dodal: „Není na to čas. Patnáct let ze mě dělali to co jsem a za zbytek mohou zkušenosti. Oni mají zkušenosti z boje, ale nemají žádnou praxi v tom, jaké to je být Ochráncem.“ Smutně se zadíval do dáli, vzpomínal na svoje druhy, o které přišel. „Něco chceš a já to taky potřebuji, takže myslím, že to dneska udělám jinak.“ Předstoupil před brance a rozkázal: „Vojáci, pohov!“
Všichni se uvolnili a v některých očích jsem postřehl dík za to, že je konec.
Dante si toho také všiml. „Kdo porazí Jesse bude přijat! Klidně na ní jděte všichni najednou, je mi to jedno! Padejte!“ zahromoval
Jesse se rozzářila, protože jí bylo jasno, že si aspoň trochu dobře zabojuje a že si vymlátí vztek kvůli ztrátě.
„Pane, ano, pane!“ zvolali branci a místo díku v jejích očí byl děs. Dante si tohle užíval.
„Pojď, Thurio, jdem se zašít.“
„Ó ano, kapitáne“ řekl jsem s veselým hlasem, ale usměv mi zmizl, když se na mě Dante podíval ledovýma očima. „No co je? Tak mám rád klasické básníky a chtěl jsem trochu uvolnit napětí.“
Do kasáren jsme došli pěšky, chvilku jsem ta počkal a Dante se vynořil ze stanu s lahví v ruce. Neměla etiketu, tak jsem nevěděl, co to je, ale měl jsem tušení, že to bude síla.
Nevím, kde našel servisní tunel, ale skrýš to byla dokonalá. Tušil jsem, že to tu zná jen jeho jednotka a já měl tu čest zde být. Nebylo tu moc místa, museli jsme jít trochu nahrbení, ale v zadní části bylo ohniště a kolem něj několik starších křesel.
„Neptej se na to kde, kdy a jak, sám nevím, jak to Jimmy a Timmy udělali, ale je to tu. Původně to bylo jejich, ale odkoupil jsem to od nich za senzory z robota.“
Když jsem si v hlavě probral, co zrovna řekl, šokovaně jsem vyhrkl: „Dvojčata? Oni? No to mě poteš. Ale měli to tu pěkné, to se musí nechat.“
Dante si sedl na velké masivní křeslo a pokynul mi k menšímu kousek od něj. Pomalu jsem se posadil a křeslo mě skoro pohltilo, když sem se do něj celý položil.
„Jsou staré, ale pohodlné. A tohle,“ zatřásl s lahví a pokračoval „Je taky staré a rozhodně silné. Bohužel, není nic, do čeho bychom nalévali, tak budeme pít jako barbaři,“ s těmi slovy se napil z lahve a podal mi jí.
Přičichl jsem si k obsahu a málem se mi z toho zkroutili chloupky v nose.
Dante se rozesmál a prozradil mi, co to je. „Pálenka z ovoce, které roste pouze na Helionu Prime. Odhadem to má tak osmdesát procent, ale stále to má dobrou chuť.“
Nejistě jsem přiložil rty k hrdlu a obrátil její obsah do sebe. Tekutinu, která se mi vlila do úst, jsem považoval za oheň, ale čest mě přinutila polknout. Když jsem cítil, jak se plamen šíří až do žaludku, cítil jsem se uvolněný.
Dante se zájmem sledoval mojí reakci, tak jsem rychle řekl, co to se mnou udělalo. „Je to jako tekutý plamen, ale uvolňuje. Jestli tuhle flašku stáhnem naráz, budu mít nejen čistou hlavu, ale vypálený krk“
Po dlouhé době jsem viděl v jeho tváři usměv, nebyl vynucený, ani falešný, ale uvolněný, přátelský a pravdivý. „Nezabil jsi jí, doufám.“
„Proč mě nepřekvapuje, že o tom incidentu víš?“ zeptal jsem se s ne zas tak velkým překvapením
„Jsi cítit mandlemi a jahodami. Nevím proč, ale vím, že takhle voní ona“ řekl Dante
„Isobel“ spíš jsem to vyplivl než řekl. „Je to rádoby upírka, co potřebuje lidskou krev, protože jinak přijde o nanoboty ve své tkáni. Naparovala se, jak je úžasná, jak je celá její jednotka jedinečná a že je člověk.“ Po těch slovech jsem plivl do ohně, který Dante rozdělal
Vzhlédl od ohně, podal mi láhev a čekal, jak budu pokračovat.
Dal jsem si několik doušků z lahve a pokračoval: „A ještě měla tu drzost a řekla, že si mám rozmyslet, jestli jí chci nebo ne! To kdybych já věděl, když není nablízku, tak ji nenávidím, pohrdám jí a nejradši bych ji zamordoval. Což se mi i málem povedla, dvakrát, ale když je poblíž, tak se ze mě stane puberťák nacucaný testosteronem a mám chuť se po ní vrhnout. Manipulativní mrcha to je, nic jiného.“
Dante se také napil z lahve, chvilku přemýšlel a potom spustil. „V mojí jednotce se děje něco podobného. Kreedo, nepatří mezi nejmladší, je zkušený a umí se ovládat, ztrácí rozum, když se kolem něj byť jen mihne Kasandra. Je to co-pilotka Isobel, jak ty říkáš a myslím, že to není jen tak. Jesse se cítí nepřejemně a je podrážděná, když je kdokoliv z nich poblíž. Není to normální.
„Oni nejsou normální“ opět jsem se napil z lahve. Začínal jsem silně cítit, že tahle pálenka má pomalý rozjezd, ale hodně silný dojezd. Vypil jsem asi třetinu lahve a začínala se mi motat hlava. „Říkal jsi osmdesát procent?“ zeptal jsem se.
„Už začíná působit. Není to alkohol jako na Zemi nebo z kolonii, ale spíš nějaký organismus, který přinutí vypustit do žil nějaký hormon nebo něco takového. Už se taky začínám ztrácet v realitě, Thurio.“
„Myslím, že bychom… to měli zabalit. Je to…mazec, už léta jsem nebyl…opilý“
Dante do sebe hodil půlku zbylé tekutiny a druhou půlku mi podal. Nejistě jsem se na něj podíval a taky do sebe obrátil její obsah.