Krvaví Andělé

Napsali jste zajímavý příběh a chcete ho někomu ještě ukázat ? Tohle je potom sekce pro Vás !

Moderátor: Moderátoři

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Krvaví Andělé

Příspěvek od Raptore » září 12, 2010, 8:10 pm

Tak, dokončil jsem své druhé "dílo" :) Příjmu jakoukoliv kritiku a připomínky, díky :) Jo, je to DLOUHÉ, 34 stránek :) A už se pracuje na druhém dílu :D btw. může mi někdo vysvětlit ten limit 60000 znaků?! :D tomu říkám diskriminace! :D


Sotva jsem stihl skočit do krytu za kusem betonové zdi a nad hlavou mi proletěla raketa.
„Nuda, co!?“ zařval George a vystřílel několik dávek z kulometu.
„Docela se to dá přežít, ale…“ když vedle mě dopadl granát, Elena ho chytla, hodila zpátky, odkud přiletěl a dodala: „Že vy jste vždycky tam, kde jsou problémy, šéfe.“
Kontumačně jsem pokrčil rameny a vyskočil z krytu, abych se přesunul. V rukách se mi houpaly dvě automatické pistole, které patřili k mým nejoblíbenější, Ebony a Ivory. Po dopadu jsem se postavil na nohu, zamířil na těžkého robota, který byl schopný se dostat přes naší obranou linii, a zmáčkl kohoutky.
Pistole mě koply do rukou a vibrace mi rozdrkotaly zuby.
Měl jsem zvolit menší náboje.
Robotovi se v pancíři udělalo několik děr a začaly z nich létat jiskry. Moje práce byla odvedená, ale akčnější část mého týmu si šli ještě pohrát se šrotem. Dvojčata, Timmy a Jimmy, kteří měli oba zálibu v technice, s rychlostí rozebrali vnitřnosti robota a začali diskutovat o jejich zprovoznění. Zalil mě pocit pýchy a zadostiučinění. Moje jednotka opět zničila hrozbu, o nikoho jsem nepřišel, a když jsem viděl, jak uvolněně všichni působí, byl jsem rád, že mám čest velet těmhle podivínům, pošukům a sebevrahům, mezi které patřím.
„Sierra 1, oblast je čistá, ať se doplní obranná linie, jinak jim zase proklouzne myš mezi nohama.“ Zahlásil jsem do vysílačky a čekal na odpověď.
„Rozumím Sierro 1, vaše doporučení bereme a vědomí a vy koukejte mazat domů, Temní se vrátili.“
„Potvrzuji a končím.“ Odpojil jsem kontakty na krku a sundal si helmu. Do tváře mě udeřil teplý závan větru a já si vychutnával vůni střelného prachu ve vzduchu. Na téhle planetě končilo léto, než sem přišli Stroje a udělali z toho továrnu na roboty, tak to byla krásná hospodářská kolonie. Teď by se sbíralo ovoce ze stromů, děti by si hrály venku, ale místo toho je to bojiště, kde denně umírají lidé a tahle krásná planeta se ničí. Najednou jsem místo pýchy cítil vztek a smutek. Zaťal jsem pěstí a přísahal, že smetu tu kovovou zhoubu z tohoto místa.
„Šéfe?“ Elena si všimla mého výrazu a taky si sundala helmu. Zrzavé vlasy se jí divoce rozvlnily, když se do nich opřel vítr, musela se otočit, aby s nima nemusela bojovat.
„Zase vás to bere, co?“
„Není to fér, El, oni neumírají, o nic nepřichází. Je jedno kolik jich zabijeme nebo kolik planet zabereme zpátky. Vždycky se vrátí nebo se objeví jinde, je to nekonečný! Do háje se vším tady! Trvá to už padesát let a stejnak jsme nenašli planetu, ze které se berou!“
Vztekem jsem udeřil do betonu a prorazil ho. Pohoda se ztratila a nahradil jí smutek z kruté reality. I Timmy a Jimmy se přestali hrabat v robotovi a v jejich výrazu šla číst bezradnost.
„Vy si všechno berete moc vážně,“ řekl Goméz, který se vynořil odnikud. „Ti šmejdi jsou jako my, kolonizujeme, terraformujeme a využíváme planety. A oni? Přiletí, postaví svoje továrny a těží, dokud z planety nic nezbude. Jsou rychlí, nelítostní a podle mě jsou individuální, ne jen hloupé stroje“
Chvíli bylo ticho, pak se Elena zvedla, klekla si před Goméze a strčila mu pistoli pod krk.
„Když teď stisknu spoušť, vyletí ti mozek nebo procesor?“ Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, měla v očích tak temný plamen, že jsem si vážně myslel, že stiskne spoušť
„Vystřel a uvidíš“ řekl s klidem Goméz.
„No tááák lidíííí“ zabručel George a protáhl se „Všichni víme, že to nezmáčkneš, Eleno, a taky to, že si člověk skrznaskrz, Gomezi. Tak tu přestaňte hrát ty vaše hry.“
Napětí se začalo hromadit, Jimmy a Timmy se začali sázet o to, co se stane a já jsem si začal měřit vzdálenost, jestli bych to k nim stihl včas.
Vtom Elena zmáčkla spoušť, Goméz vyskočil metr do vzduchu a George se rozesmál na celé kolo.
„Já tě zabiju, Eleno!!! Pojď sem!!!“ zařval Goméz a skočil po svém cíly, ale Elena, která byla nejrychlejší z družstva mu uhnula a nechala ho se vymlátit o beton. Napětí, smutek a tlak byl pryč, opět zavládla pohoda a podivný klid. Elena s Gomézem se začali honit po bojišti, dvojčata si vyřídili svou sázku a George se zamyšleně zahleděl do dáli.
„Vracíme se lidi“ zahřměl George, „Letoun Temných právě zkouší nové trysky, což znamená, že jsou zpátky“
Bylo mi záhadou, jak mohl vidět tak daleko, George nebyl sniper jako Goméz, a tak nemohl mít skvělý zrak, ale on byl vždycky o krok napřed, než ostatní, ale o krok za mnou.

Vešel jsem do kasáren první a uviděl jsem Danteho černou zbroj v rohu, sám Dante se opíral o stůl, na kterém bylo několik map. Bylo mi jasné, že se něco podělalo, protože jsem neviděl skoro polovinu jeho týmu.
„Kolik jich umřelo?“ zeptal se George bez servítek
„Ochránci neumírají, Georgi, jsou pouze „pohřešování v akci““ oznámil s pohrdáním Dante
Danteho jednotka byla jedna z největších, dostávali mise přímo v oblasti ovládané nepřítelem, ale nikdy se nestalo, že by ztratil tolik mužů.
Elena k němu přistoupila o objala ho. Dante byl vybledlý, měl propadlé oči a šlo na něm poznat, že ho to hodně vzalo. Jeho jednotka spolu vyrostla a byli jako bratří. Byli první z Ochránců, rekruti od svých šesti let a prošli brutálním tréninkem, který je zocelil do této podoby. Jenže na smrt vás nikdo nepřipraví a pokud je jí hodně, platí to dvojnásob.
„16 nás padlo…16…“ Sotva šeptal. Elena mu něco šeptala do ucha, ale nezdálo se, že mu to nějak pomáhá. Postupně jsme se kolem něj semkli a každý se ho nějak dotkl. Když ho Elena pustila, pohladila ho po tváři, George si s ním jemně srazil hlavu se slovy „Najdeme je“, dvojčata ho vtiskli mezi sebe a Goméz ho chytl pevně za předloktí a přitáhl k sobě.
Opět mě přepadla touha se pomstít, zničit všechnu umělou inteligenci a vyhladit Stroje z tváře vesmíru. Dante zvedl oči ke mně a já řekl:“Zničíme je, všechny do posledního je zlikvidujeme a už o nikoho nepřijdeš.“
„Díky, Thurio, vím, že ty svoje slovo dodržíš. Zničíme je, na téhle planetě nezůstanou“
Podali jsme si ruce a já jsem odešel z kasáren, protože jsem byl pozván někam, kam jsem neměl ani chuť chodit

Opět jsem dostal tu „čest“ se zúčastnit porady ve Válečné místnosti.
Že já jsem se vůbec stal Ochráncem, chodit na tyhle porady mají přece důstojníci a ne vojáci jako já
Ale stejnak jsem zde musel zůstat a poslechnout si to, co se mi Vrchní rada připravovala říct. Nikdy jsem nebyl trpělivý typ a čekání na to, až si vyřeší svoje pletichy a plány, mě začalo unavovat. Nedočkavě jsem přešlápl z nohu na nohu a očividně to upoutalo pozornost Rady.
„Máte něco na srdci, veliteli družstva?“ zeptal se starý mužský hlas
„Pane, ano, pane,“ možná sem se nechal příliš unést, když jsem přiznal netrpělivost. Rada nepřipouští despekt. “Já a moje jednotka čekáme, až opět budeme vyslání do první linie. S vaším dovolením bych opustil Válečnou místnost a vrátil se do boje, pokud zde nejsem potřeba.“
Zavládlo hrobové ticho, podobnou prosbu k Radě už dlouho žádný voják nedovolil. Znova si začali šeptat a já si pomyslel, že se odsud nedostanu.
Neměl jsem tuhle místnost rád, měla oválný tvar a jediné světlo, které tu bylo, osvětlovalo cestu doprostřed místnosti na malý piedestal. Celá Rada byla zahalena ve stínech, nikdy jsem neviděl jedinou tvář nebo pohyb, pouze hlasy.
„Sám víte,“ začal drsný ženský hlas, který mi naháněl husí kůži, „Že naše linie se už dlouho nepohnula z místa, veliteli, právě toto s vámi chceme probrat.
„Efektivita Ochránců se snižuje,“ řekl jiný hlas a číšilo z něj opovržení.
„Pane, v poslední době se ztratilo mnoho Ochránců, nejsme schopni pokrýt celé bitevní pole. Obyčejní pěšáci umí držet pozice, ale do ofenzívy se nehodí.“
„Chcete tím naznačit, že výcvik rekrutů je nedostačující?“ vyštěkl mužský hlas nalevo ode mě.
„Ne, pane, jsou to ti nejlepší z nejlepších, které je možno vycvičit, ale Stroje jsou lepší. Tohle je bohužel nepřehlédnutelný fakt, který my, Ochránci, kompenzujeme.“
„Ale nedostatečně, veliteli“ řekl další ženský hlas. Začal jsem se ztrácet v počtu osob v Radě. „Proto jsme si vás pozvali, aby jste nám řekl váš názor na to, že se k Ochráncům přidá další oddíl“
„Nemožné“ odpověděl jsem bez rozmýšlení „Výcvik trvá měsíce a rehabilitace po vylepšení může trvat i roky, než je jediný jedinec plně schopný boje.“ Odpustil jsem si poznámku, že nemáme ani měsíce, než tu zahyneme nebo zničíme nepřítele.
„Nepodstoupí vylepšení těla teď, jsou sami osobě dost schopní, abychom zvážili postup při jejich přijetí. Ostatně, pochybuji, že jste dostal jakékoli informace týkající se této záležitosti. Jedná se oddíl letců.“
„Smím otevřeně promluvit, pane?“ zeptal jsem se opatrně, abych už tak nezkazil pohled Rady na mě
„Smíte, veliteli“
„Cením si vaší nabídky, ale sebelepší letec není schopen proletět nepřátelskou obranou, jejich protiletecké baterie jsou příliš schopné. A navíc, bombardéry…“
„Stíhači,“ řekl muž, který od začátku diskuse pohrdal Ochránci „O bombardérech tady nepadla zmínka, veliteli“
Začal jsem se bát s svůj post
„Potřebovali bychom stovky stíhačů, aby nám k něčemu byli. Naše klamné střely, lasery a pulsní děla jsou k ničemu. Kolik jich chcete nechat se stát Ochránci? Kdo zmůže něco ve vzduchu, který už léta patří jim?!“
„Já“ řekl hlas za mnou, „a moje letka“
Otočil jsem se a teprve v ten moment jsem si všiml mladé dívky. Neslyšel jsem jí přijít, ani jsem netušil, že tu je, dokud nepromluvila. Byla překvapivě vysoká na to, jak se zdála být mladá. I její postava byla překvapivá. Dosti široká ramena, pod kombinézou se jí rýsovaly svaly na rukou a břichu. I přes její zjevně silnou postavu byla štíhlá, ale zase ne moc. Světlé vlasy měla stažené do uzlu, což bylo zásadně proti předpisům, ale zřejmě to nikomu nevadilo. Nejvíc mě ale upoutala její tvář, hlavně oči. Úžasně modré a hluboké oči, lemované ostrým obočím. Plné rty doslova sváděli k okušení a její hladká pleť k dotyku. Ale i přes to všechno jsem z ní měl špatný pocit
„Nás 7 by dokázalo nahradit všechny vaše muže, veliteli“ řekla dívka a všiml jsem si na ní něčeho zvláštního. Doslova z ní vyřazovala aura, ale nepřipadala mi nijak lidská, byla cizí. A taky z ní číšilo sebevědomí, dominance a síla. Nebyla to obyčejná dívka, jak jsem si myslel
„Chcete tím naznačit, že jste překonali mé může na simulátorech?“
„Ano překonali, veliteli,“ řekla žena ve stínech“ ba dokonce dosáhli neočekávaných výsledku. Jejich efektivita je velice fascinující na to, že se jedna o letce. Zvláštní je, že výsledky jednotlivých členů jsou nadprůměrné, ale jakmile je v akci celá letka, jsou to stroje na zabíjení. Jejich čtyři letouny…“
„Čtyři, madam? Myslel jsem, že jich je 7. chcete tím říct, že používají letouny z minulé generace?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ano, tři jsou staré dvoumístné letouny s zadní střílnou. Jejich design je sice zastaralý, ale mají v sobě tu nejnovější technologii. Krvaví andělé, tak se jmenuje jednotka Isobel Bloodrage, je v těchto letounech nejefektivnější. Myslíme si, že by se do vaší malé jednotky vešli.“
„Určitě máme v kasárnách ještě několik volných postelí. Pokud její jednotku pošlete na cvičiště, někdo z mého týmu je vyzkouší a rozhodně o tom, kdo projde.“ Slíbil jsem si, že dostanou zabrat a že je nepřijmu do své jednotky. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se snaží přemoci George nebo předběhnout Elenu.
„Nemusíte si s tím dělat starosti, veliteli, jsou předem přiděleni k vaší jednotce. Budou se u vás hlásit k zítřejšímu poledni. Rozuměl jste, veliteli?“
Zatnul jsem pěsti vztekem. Nikdo neměl právo rozhodovat, kdo k nám bude patřit a kdo ne.
Když jsem si uvědomil, že za mnou stojí Isobel, opět jsem pěsti rychle povolil, aby si toho nevšimla. Zasalutoval jsem, otočil se, vyměnil si pohledy s někým, kdo se právě dostal bez sebemenšího výběru mezi ty nejlepší a odešel jsem.

Netušil jsem, jak jsem se mohl tak rychle dostat do našich kasáren, ale byl jsem tam. Slyšel jsem nezřetelný rozhovor Eleny a George, o něco se hádali, protože George mluvil neobvykle hrubým hlasem.
Jakmile jsem otevřel dveře, hovor utichl a všichni ke mně vzhlédli. „Už o tom asi víte, že jo?“ na mojí otázku jsem nepotřeboval znát odpověď, vzdorovitý pohled všech v místnosti mi to prozradili. „Nebojte, nenechám je, aby byli ve stejné místnosti jako my. Tohle jsou naše kasárna, nikoho jiného a už vůbec ne nějakých namyšlených zelenáčů.“
Uvolnili se, ale stále jsem cítil neklid v místnosti. Všiml jsem si blikající ikony na počítači a přešel k němu. Rychle jsem zprávu přečetl a docela mi zvedla náladu
„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a tu druhou špatnou. Kterou chcete slyšet první?“
„Dobrou!“
„Špatnou!“ zakřičeli dvojčata a začali se prát o to, čí zpráva to bude. Vždycky se hádali a prali kvůli každé blbosti.
„Řekněte tu blbou, šéfe, ať nám pak máte čím zvednou náladu,“ poprosila Elena a ostatní, krom dvojčat, souhlasili.
„Romeo se vrací!“ zvolal jsem s úsměvem.
Romeo byl jeden z nejklidnějších, ale zároveň nejbrutálnější z mojí jednotky. Byl to specialista na explosivní zbraně a při jedné misi přišel o celou paži. Jeho zbraň selhala a draze za to zaplatil. Každý Ochránce má ve zvyku si pojmenovat svojí oblíbenou zbraň a z Romea jsme si neustále dělali srandu, že si vybral pro svůj granátomet jméno Julie. Ironii bylo, že mu Julie urvala ruku a málem ho zabila.
„Je to za pět minut, tak mu musíme něco honem nachystat.“ Při této zprávě Elena ožila, měla pro Romea slabost a když málem umřel, byla dlouho nesvá. Než ale mohla něco udělat, znova se otevřeli dveře a nich stál vysoký blonďák a doširoka se usmíval.
„Jak jste se tu beze m…“
„Romeo!“ zvolali všichni a vrhli se ke dveřím. Dřív, než se Romeo zmohl na odpor, zavalila ho vlna masa a celá parta spadla na zem v záchvatu smíchu. Jen já a Goméz jsme zůstali stát vzadu a dívali se na ně.
„Na to, že je jim průměrně dvacet se chovají jako malé děti“ poznamenal Goméz.
„Nesmíš si všechno brát tak vážně a trochu radosti taky neuškodí. Já tu stojím jen proto, že někdo musí zůstat vážný a ty si byl vždycky děsný suchar.“ Dloubl jsem ramenem Goméze do žeber a usmál se
„No tak ze mě už slezte, lidi, jinak mě zase dostanete do špitálu,“ řval Romeo z pod té směsy těl a končetin. Postupně se od něj všichni odlepili, jen Elena na něm ještě chvilku zůstala a tiskla se k němu.
George zahvízdal a El si uvědomila, že už nemůže dále využívat zmatku a rychle mu pomohla na nohy.
„No, ehm, vítej zpátky,“ přivítala ho mezi nás.
Romeo se přátelsky usmál a postupně pohlédl do očí každému z nás a my mu kývli na pozdrav.
Dvojčata si začala prohlížet jeho pravou ruku, o ní totiž přišel. Timmy si odběhl a vrátil se s nářadím a šibalským úsměvem.
„Nebudete ji rozebírat! Na to oba dva zapomeňte!“ řekl Romeo zděšeným hlasem.
„Ji? Nechceš mi tím snad říct, že…“
„Jo, moje pravá ruka je teď nová Julie“ S těmi slovy se jeho ruka změnila na menší kanón. Všichni jsme na to nevěřícně koukali, krom dvojčat, ti o tom věděli díky svému šílenství do techniky.
„Jsme kybernetický pokus, pokud bude tenhle systém fungovat tak jak má, můžu si tu ruku nechat a zůstat ve vaší jednotce. Tak si sakra přeji, aby jste tu před mým příchodem řešili novou misi, abych si to mohl vyzkoušet!“
Jeho ruka se opět složila do lidské podoby a nešlo poznat, že je to ve skutečnosti smrtelná zbraň.
„No vlastně,“ urval jsem si kus pozornosti pro sebe a pokračoval dál „ ano řešili. To byla ta druhá zpráva, kterou jsem vám chtěl sdělit. První jsi byl ty, Romeo.“ Přehnaně hluboko se uklonil a nechal mě pokračovat. „Rada chce Temné a Zběsilé vlky do první linie, jdeme si pro tovární jádro. Jediná výhoda, ti letci nejsou součástí Vlků, takže do toho jdeme jenom my, lidi!“
Uviděl jsem radost ve všech očích a dvojnásobek s těch Romeových. Byl vděčný za to, že se k nám mohl vrátit a že dostal další šanci bojovat.
„Máme se dostavit do dvacet minut k hangáru, vsadím se, že Dante s Temnými tam bude už za deset, takže my to stihneme za pět, jasné!“
„Jasné!“ sborově křikli všichni a zasalutovali. „Máte čas salutovat?! Padejte lidi!“ řekl jsem a rozeběhl se ke svojí skříni s výbavou.

K hangáru jsme doběhli za osm minut, Temní to stihli za šest. Nechápal jsem, jak se může třiadvacet vojáku tak rychle připravit. Stáli v jednotné řadě a čekali na nás. Náš a jejich transportér zahřívaly trysky, takže jsme mohli vyrazit. Provokativně jsem prosvištěl kolem Danteho a naskočil do vašeho nákladové prostoru. Svěsil jsem nohy z podlahy a neodpustil si poznámku: „Na co čekáte, Temní?“
„Jednou zemřeš, Thurio, a budu to já, kdo tě zabije“ zamručel Dante a dal rozkaz svým mužům, aby si taky nastoupili do jejich lodě. Piloti počkali, až všichni měli svoje místa a nastavili výkon na sto procent.

Přistáli jsme pár kilometrů před naší obranou linii, nikdo si nedovolil letět blíž, když Stroje měli zapnutou svou masivní protileteckou obranu.
Rychle jsme vyskákali a já jsem zamířil k Dantemu.
„Roztáhneme se po celém údolí, naštěstí Stroje měli smůlu a jejich jádro dopadlo do kaňonu, který vyhloubila řeka. Zadní stranu zasypaly kameny, takže brání jediný vchod. Pěchota bude střílet z útesů a my si půjdeme hezky středem. Ty a tvojí Vlci pak vpadnete do továrny a zničíte jádro. Je to jasné?“
„To si piš, že jo, Dante. Tohle bude čistá práce a myslím si, že do večeře budeme doma.“
„Dneska je pečené kuře!“ zařval George přes dav a bylo mi jasné, že v tomhle boji mu půjde o to se vrátit co nejdřív, aby se stihl najíst.
Dante mě poslal pryč a já řekl jeho plán své jednotce. Když to všem bylo jasné, zamířili jsme do nepřátelského uzemí. 5 kilometrů jsme zvládli během deseti minut a potom jsme zmírnili tempo, abychom se mohli plížit.
Nikde jsem neviděl žádný pohyb, ale věděl jsem, že někde tam je aspoň jeden Stroj.
Cítil jsem ho.
Zapnul jsem tichou komunikaci a přes vysílačku promluvil k týmu: „Gomézi, drž se vzadu a hledej cokoliv, co není kámen a dej nám o tom vědět. Romeo, jdi napřed, vždycky si nešel vidět. Já, El, dvojčata a George budeme udržovat linii a postupovat vpřed.
Nedávno bylo koryto ploché a vcelku rovné, ale po týdnech bojů, bombardování a ničení do něj napadaly kameny a vytvořili obtížný terén plný skrýší, záhybu a míst vhodných na pasti. Naše výhoda byla, že Stroje neuměli toho využít tolik jako lidé, i když používali roboty podobné lidem.
Něco mi tu nehrálo, už jsme ušli přes kilometr v bojové zóně a ještě se neobjevil ani jeden robot.
V ten moment jsem ucítil pod nohama vibrace. Rychle jsem odskočil stranou a ze země vylétl Stroj. Měl hadí tělo a neměl dálkové zbraně, pouze obrovský vrták na jeho začátku.
Než jsem do něj stihl vystřelit opět zmizl v zemi.
Je rychlý
„Zapněte termovizi, máme tu červa!“
Sám jsem změnil filtr vidění a spatřil svůj cíl. Mířil k El, ale stejně jako já si ho všimla a čekala, až si pro ní přijde.
Stroj vylétl ze země, mířil přímo na Elenu a měl v plánu do ní vyvrtat díru, když v tom vybuchl. Elenu zasypala suť a kousky kovu, ale nic se jí nestalo.
Podíval jsem se dál do údolí a spatřil Romea, jak míří kanónem a z hlavně se mu kouřilo.
„Už jsem ti říkala, jak jsem ráda, že jsi se vrátil, Romeo?“ zeptala se trochu nejistě Elena
„Asi třikrát, ale nemáš zač. Myslím si, že kilometr odsud je první obranná věž Strojů.“ Oznámil blonďák

Zničit věž patřilo mezi jedny z nejzajímavějších úkolů. Věž samotná měla obranné systémy, aby zničila hrozbu pocházející ze země a jako bonus kolem ní hlídkovalo několik těžkých robotů.
„Jeden Atlas, dva Behemoti a pěkný palebný arzenál z věžky.“ Objasnil situaci Goméz.
„Tohle nebude jednoduché, Behemoty sundám já a George, ale na Atlase nemáme palebnou sílu.“ Řekl Romeo.
„Jeho slabina je…“ začal Timmy
„že nevidí pod sebe,“ dokončil Jimmy.
„Takže se mu vy dva pohrabete v obvodech, když vás budeme krýt a když sejmeme Behemoty“ navrhl jsem a dvojčatům se rozsvítila očka, bavilo je likvidovat Stroje hezky zblízka a pokud možno rukama.
„Gomézi, vem si na starost protipěchotní zbraně věže, El a Romeo, zničte toho Behemota nalevo a já George máme toho vpravo, dvojčata, Atlas je jen váš.“
Elena si nabila pušku a s Romeem zaujali výhodnou pozici, stejnou věc jsme udělali já s Georgem a Timmy s Jimmym se někam ztratili.
Vypuklo to zčistajasna, první rána přišla od Goméze a zničila jeden kulomet na čtyř patrové věži. Zbývalo jich ještě dost na to, aby z nás všech udělali ementál, ale Goméz byl rychlý. Behemoti s Atlasem se začali zaměřovat na jeho pozici a chtěli ho vyhodit do vzduchu salvou raket a granátu, ale jejich pozornost jsme si rychle získali my v přední linii.
Elena zasypala Behemota dávkou a Romeo mu udělal díru do trupu dělem. Julie měla obrovskou palebnou sílu na její velikost a během několika výstřelů si poradila se svým cílem.
My s Georgem jsme to tak rychlé neměli. Ebony a Ivory uměli prorazit pancíř Strojů, ale Behemot byl velký oříšek i pro ně. Odvedl jsem pozornost na sebe, aby mohl George pořádně zacílit a využít svůj kulomet, který disponoval razantně větší municí než jsem měl já. Skákal jsem po kamenech, když jsem si všiml malé laserové tečky přede mnou.
Nestihl jsem zastavit a vběhl do salvy. Síla střel mě donutila změnit směr a já jsem spadl do mezery mezi dvěma balvany, kde jsem naštěstí byl schovaný před přímou střelbou.
Cítil jsem tekuté teplo v boku a bylo mi jasné, že zbroj neodrazila všechny kulky. Převrátil jsem se na záda a nadechl jsem se.
Bolelo to.
Než jsem se mohl pokusit zvednout, objevila se mi na obzoru kouřová stopa. Alarm ve zbroji se rozeřval a já jsem si uvědomil, že mě zaměřila raketa. Rychle jsem zvedl pistole s stiskl kohoutky.
Do boku se mi zahryzla strašná bolest, ale pokud jsem chtěl přežít, musel jsem vydržet.
Už jsem si myslel, že moje snaha byla zbytečná, když raketa změnila směr a přeletěla mě. Vybuchla několik desítek metrů ode mě.
Zvedl jsem se na nohy a rychle jsem vylezl na kameny, abych viděl na bojiště.
Behemoti byli zničeni a všichni, kromě dvojčat, stříleli na Atlase.
Atlas byl největší robot, který Stroje sestrojily. Měl 7 metrů do výšky a disponoval šílenou palebnou silou od rotačních kulometů po děla.
Dvojčata dělilo od bezpečí pod nohama Atlase asi sto metrů, když se mi nad hlavou prohnal stín. Otočil jsem se za tím neznámým jevem a spatřil stíhače.
Věž se probudila k životu a zaměřila se na příchozí hrozbu ze vzduchu. Její zbraně začali zběsile pálit a vzduch byl náhle plný zplodin z raket a střelného prachu.
Formace stíhačů se rozpustila a zahájila nálet. Na věže dopadlo asi dvacet raket a vyřadilo z provozu polovinu zbraní. Další rakety zamířily z Atlasovi a srazily ho k zemi.
„Ne! Dvojčata, padejte z tama, ihned!“ řval jsem do vysílačky a doufal, že to stihly.
To jsou ti podělaní Krvaví andělé!
Zuřil jsem, neměli právo se do tohohle míchat, byla to naše akce a oni ještě nebyli v aktivní službě.
„Svině!“ Slyšel jsem řev Eleny a viděl jsem, že střílí na blížící se letku. Elena se vždycky trefila, tak jsem doufal, že se jí podaří aspoň jeden zásah. Zobrazil jsem si na průhledovém displeji helmy Elenin pohled a snažil se odhadnout, jestli něco trefila.
Netrefila se jednou, ale každá její kulka se našla cíl a zahryzávala se do pancíře stíhačů. Věděla, kdo to je a bylo jí to jedno stejně jako mě. Ohrozili můj tým a zasluhovali si trest, kat byla Elena a jestli bude při ní stát štěstí, popraví viníky.
Z jednoho letounu se začalo kouřit a El pokračovala ve střelbě s zběsilým řevem. Na křídle se objevil plamen a stíhač rychle zmizel z formace.
Ozvalo se cvakání prázdné hlavně, ale Elena dále mířila na letoun a nepřestávala pálit.
„El,“ řekl jsem. Žádná reakce. „Eleno!“ zakřičel jsem do vysílačky.
Pomalu sklopila hlaveň, ale ruce se jí třásly vztekem.
„Zabili je,“ zašeptala
„Jsou naživu, Atlas spadl na věž, sto metrů od dvojčat. Jimme, Timme, ozvěte se.“
„Tady, Thurio,“ řekl Timmy.
„Rozebíráme toho Atlase,“ doplnil Jimmy.
„Žijou…jsou v pořádku…“
„Romeo, postarej se o ní. Dvojčata, vraťte se sem. Sejdeme se u Eleny,“ rozkázal jsem a snažil se nezatěžovat zraněný bok.
Viděl jsem, že zbytek letky míří dál do zóny nepřítele a hbitě se vyhýbá všem hrozbám.
Rada měla pravdu, jsou dobří, bohužel až moc
„Thurio,“ ozval se na vysílačce Dante „To jsou ti noví?“
„Jo, myslím, že se můžeme vrátit, vzali nám hlavní cenu a já si nic menšího za cíl nevybral. Zběsilí vlci se vrací na základnu. Požadujeme transport tři kilometry severně od naší pozice.“
„Rozumím,“ řekl pilot transportu.

Když jsme přistávali, viděl jsem, že se Krvaví andělé ještě nevrátili, krom jednoho letounu. Elena si vybrala za cíl jediný jejich jednomístný letoun a já měl z toho špatný pocit.
Všichni rychle vyskákali, až na mě, já opatrně slezl po schůdcích, abych se vyvaroval další bolesti v boku. Bolest nebyla problém, ale nechtěl jsem, aby zlomené žebro proniklo ještě hlouběji než bylo.
Z hangáru se vyřítila Isobel a měla vztek.
„Myslím, že jsem si nevybrala zrovna blbý cíl“ poznamenala El, když jí došlo, kdo si to k nám namířil.
„O co ti šlo, Eleno?“ zasyčela Isobel
„Cvičná střelba?“ zeptala se nevině Elena
„Mohla jsi překazit celou operaci, víš o tom?“
„Pokud vím, tak to ty jsi ohrozila část našeho týmu a rozhodně jsi nebyla součástí naší operace.“
„Ne, Rada vyslala mojí jednotku, abychom zničili jádro a vy jste měli být pozemní podpora!“ argumentovala Isobel.
Čekal jsem, že se po sobě vrhnout a budou si snažit rozpárat hrdla, ale obě dvě se nehnulý z místa. Doslova jsem viděl nenávist těch dvou.
„Nám Rada nic neřekla, ohrozila jsi misi a já se snažila zneškodnit novou hrozbu. Dvojčata měla vše pod kontrolou a vy jste tam neměli co dělat. Naštěstí, jsem poškodila jsem tvůj ubohý letoun a nezranila, což je velká škoda, takže tady vlastně řešíme jen odřený lak.“ Řekla sebejistě Elena.
„Těším se, co na to řekne Rada,“ řekla potěšeně Isobel a otočila se k odchodu.
„Srabe!“ křikla Elena a všichni jsem se na ní otočili, kromě Isobel.
Sevřela ruce v pěst a znova se otočila. „Co jsi to řekla?!“
„Že jsi srab, necháš za sebe řešit problémy Radu a sama jsi neschopná cokoliv udělat. Kdybys na to měla koule, vyřídíš si to se mnou a nebudeš žalovat těm starcům. Tak pojď a vyzvi mě, určitě je něco, v čem mě porazíš, letče!“ s těmi slovy rozpřáhla Elena ruce.
Isobel vřela vzteky, viděl jsem, jak jí naběhly žíly na rukách, když El vyslovila „letče“ tím opovržlivým tónem.
„Závod v běhu. Vyzívám tě na dálkový běh, zítra v poledne!“ křikla a tentokrát opravdu odešla.
Elena se začala smát, ale když Isobel zmizela zatvářila se nejistě. Byla si jistá vítězstvím, ale zmínka o Radě jí začala dělat starosti.
„Neboj El, natřeš jí to,“ povzbudil ji Romeo
„Jo, zítra v poledne pozná, že se nemá plést mezi Ochránce,“ řekl nabručeně Goméz.

Potom, co mi přišla neindifikovaná zpráva, jsem se nejdřív divil, kdo mě může chtít v místnosti údržby generátoru, ale čím jsem se blížil, tím mi bylo jasnější, že to bude Isobel. Ještě mě stále pálil bok a biopěny, která mi měla zacelit ránu.
Když jsem použil elektronický klíč ke dveřím, ucítil jsem její vůni. Hořká jako mandle, ale zároveň stejně sladká jak jahody. Štvalo mě, že mě přitahuje už jen její vůně a v její přítomnosti šlo moje sebeovládání do háje. Opírala se o trubky, jednu nohu měla pokrčenou a vypínala hrud, aby mě opoutal její velký výstřih.
Mrcha, myslí si, že si se mnou může hrát
„Jestli se mnou chceš mluvit, desátníku, tak jedině v pohovu“
Nesouhlasně zamručela a výmluvně nahrbila ramena k sobě „Musím?“
„Jdi do háje. Cos po mě chtěla, že si to se mnou nemohla vyřídit osobně?“
„Máš otázky, ptej se.“
Sakra, vždycky věděla o tom, co jsem chtěl udělat. Povzdechl jsem si a zamyslel se nad tím, na co se zeptat a na co ne. „Co jsi vlastně zač?“
Zkroutila koutky v téměř neznatelný usměv se slovy: „Jak předvídatelné“
V ten moment jsem v sobě ucítil tolik hněvu, že jsem měl chuť vytáhnou pistoli z pouzdra a namístě jí zastřelit. Bylo by to rychlé, bezbolestné a konečně by ona zmizela.
Všimla si mé reakce a začala vysvětlovat. „Jak sis už určitě všiml, nejsem úplně normální člověk. Já a moje letka jsme nepovedený vědecký experiment, který se vymkl kontrole, ale časem dosáhl všech očekávání a dokonce jsme je předčili. Na rozdíl od vás, Ochránců, jsme stoprocentní lidé.“ Chvilku se odmlčela a čekala na mojí reakci.
Na pohrdání jsem byl zvyklý, na každém místě se našel někdo, kdo si myslel, že nejsme lidé, protože Ochránci prošli genetickými, chemickými a kybernetickými vylepšeními, které z nás dělali to, co jsme teď. Ale v jejím případě mě to opět dohnalo k zuřivosti, cítil jsem tep ve spáncích a představa, jak do ní vyprázdním celý zásobník mě přitahovala čím dál víc. Jenže tentokrát jsem dokázal schovat svou reakci a tak pokračovala dál
„Jediný rozdíl je v tom, že v naší tkání jsou nanoroboti.“
Překvapeně jsem zvedl obočí a naklonil hlavu, jako bych nechápal to, co právě řekla. „Nejste lidé“ poznamenal jsem chladně.
„Ale ano, jsme, cítíme, myslíme a krvácíme stejně jako každý jiný. Jen místo nervů naše příkazy přenáší malí roboti, je to o dost rychlejší než chemický přenos. Také máme zlepšené reflexy, sílu, ale naše kostra je stejná, jako lidská. Zde bodujete, diamantová kostra je holt lepší. Ale naše výhody stíhá jedna veliká nevýhoda.“
Doufal jsem, že řekne něco ve smyslu, že se dožijí pouhých dvaceti let, což by mě velice potěšilo, ale velmi jsem se mýlil.
„Potřebujeme k životu cizí krev,“ pronesla tiše.
„Jste zrůdy, nic jiného. A rozhodně nejste lidé, protože žádný člověk nic takového nepotřebuje, vystačí si se svou vlastní nebo z nouze ji potřebuje, když jí ztratí.“
„Ano, máš pravdu, z nouze každý potřebuje krev, ale my ji potřebujeme víc a častěji, než jen při operaci, kdy se krvácí. Nanoboti spotřebovávají železo na svou výrobu a opravu, tělo se je neustále snaží vyplavit. A okusovat železné tyče nám moc nepomůže, jediný zdroj je lidská nebo zvířecí krev.“
Byl jsem už dost zhnusený tímhle tématem, tak jsem se zeptal na další věc, která mě zajímala. „Proč nepotřebujete vysílačky?“
„Nanoboti je nahrazují, posíláme si zprávy a rozkazy přes ně“
Mohlo mě to napadnout, teď jsem ze sebe udělal tupce. Ksakru!
„Proč si Rada myslí, že máte na to, se stát Ochránci?“ zeptal jsem se s nevěřícným výrazem. Nechápal jsem, že Rada o nich uvažuje, pokud tohle všechno ví.
„Moje jednotka je osobně zodpovědná za zničení pěti počítačových jader továren na roboty,“ odpověděla s triumfálním výrazem.
„Blbost! Stíhače nemají výbavu na zničení jádra a dosti pochybuji, že jste neměli těžkou pozemní armádu, která vám pročistila cestu k jádru, pokud bych měl uvěřit tvojí historce.“
„23. 5. rok 168 Nového počtu, planeta Xen, 4 stíhače prorazili obranou linii Strojů a pokračoval směrem k jejich továrně. Signál ztracen na 14 minut, 35 sekund a 12 setin. Po uplynulé době se letka opět objevila na radarech a na obzoru byl vidět jaderný hřib. 13. 8. rok 168 Nové…“
„Mlč!“ Nevydržel jsem poslouchat, že by tyhle zrůdy mohli tolikrát dosáhnout toho, co se mojí jednotce podařilo jen jednou bez pomoci. I kdyby to byla pravda, i kdybych tomu věřil, nepřijal bych, že něco takového to dokázalo. Otočil jsem se a chystal se odejít, když vtom promluvila.
„Teď se chci zeptat já.“
V hlavě se mi odehrával obraz její bezvládného těla na podlaze a mě, jak nad ní stojím s pistolí v ruce.
„Co chceš?“ zeptal jsem se a hněv v mém hlase jsem nedokázal zamaskovat.
„Proč se vždycky, když vejdu do místnosti, nadechneš z plných plic? Proč se ti zrychlí tep, když se na tebe podívám a proč se nikdy nepřiblížíš víc, když každý jiný by se snažil dostat co nejblíže? Vyber si, jestli mě nesnášíš nebo mě chceš ojet.“
Na zlomek vteřiny jsem si uvědomil, že má pravdu. Několikrát se mi zdály sny, kdy jsem byl s Isobel o samotě a rozhodně jsme nedělali nic, co bylo v příručkách o chování v armádě, ale zároveň se mi příčilo dotknout se jí.
„Nevím, o čem to mluvíš“ štěkl jsem přes rameno. Cítil jsem, jak se mi její oči zabodávají do zad a začínal jsem nad sebou ztrácet kontrolu.
Pomalu jsem se otočil a pohlédl do jejich rudých očí. „Nevšiml jsem si, že máš rudé oči…“ řekl jsem skoro zhypnotizovaně.
Usmála se, ale mě to připadalo, jako by se na mě v ten moment šklebila smrt. Něco ve mně chtělo, abych se k ní přiblížil, dotkl se jí, využil toho, že se mi nabízí, ale nějaká jiná část mě stále byla při smyslech.
Jemně se odrazila od stěny se slovy: „Hloupý človíčku“
V ten moment mi ruply nervy, odhodil jsem tu faleš, že mě dostala a prudce jsem vyrazil k Isobel. Chytil jsem ji pod krkem a zvedl několik centimetrů nad zem. Vylekaně se zajíkla, kopala nohama ve vzduchu a snažila se mi vykroutit ze sevření. Zpevnil jsem stisk a ona se sípavě pokusila nadechnout.
„Nevím, na co si tady kčertu hraješ! Tohle je válka, jestli ti to nedošlo! Denně umírají lidé, nejenom tady, ale po celém vesmíru ovládaného Federací! A ty si sem napochoduješ a děláš, jako by ti to tady patřilo a myslíš si, že ti to jen tak projde! Jsi jen jeden velký omyl, ty a celá tvoje zkurvená letka! Nejsi nic jiného, než podělaný experiment, který mrví lidskou rasu a dělá z nich zrůdy! Radši bych se spojil se Stroji než s tebou, kdyby mi dali na výběr! Stroje aspoň vyrobili lidé a můžeme si za to sami, že teď nás chcou vyhladit! Říkáš, že si člověk, že cítíš a krvácíš, ale když vystřelíš robotovi díru do procesoru, taky mu to dojde, přeřízni mu hadičky a vyteče olej, není mezi vámi rozdíl!!!“
Začaly se jí převracet oči. Bylo mi jedno, že ji zabiju, chtěl jsem vidět její smrt, ale dřív, než ztratila vědomí, jsem jí pustil na zem. Odsunula se ode mě do rohu a zběsile dýchala. Nevěděla, že tohle udělám, vyhrál jsem nad ní.
Znovu jsem zamířil k východu a cítil jsem se mnohem lépe, než když jsem sem přišel. Dotkl jsem se kliky a uslyšel za sebou smích. Smála se i po tom, že jsem jí málem zabil. Byla to poslední kapka, která mi dala opět chuť zabíjet.
Vytáhl jsem z pouzdra pistoli, v otočce jsem namířil Isobel na hlavu a stiskl kohoutek. Nevím, jak to udělala, ale kulka ji pouze škrábla do tváře místo toho, aby jí trefila doprostřed čela.
„Ty mě chceš!“ dodala se smíchem blázna. „Toužíš po tom mě mít pro sebe!“
„Jsi blázen“ řekl jsem si pro sebe a odešel z místnosti.

Nejdřív jsem měl v plánu jít do kasáren, které patří mojí jednotce, ale když jsem se nad tím zamyslel, nechtělo se mi tam. Cítil jsem se podivně zmatený a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Věděl jsem, že nejsem jediný, kdo potřebuje ulevit nervům a vyrazil jsem za Dantem.
Našel jsem ho tam, kde jsem čekal, na cvičišti. Jeho povinnosti mu přikazovali vybrat nové členy do jeho jednotky, ale bylo mi jasné, že on o ně nestál.
Nikdo z nich neprojde.
Na žíněnkách stálo asi 30 chlapů. Všichni měli na sobě jen kalhoty a byli seřazeni v dvojstupu. Danteho postup byl odrovnat vždycky polovinu uchazečů na jedno cvičení, opakovali jeden cvik stále dokola, dokud neodpadli.
Dante nebyl v dobré náladě, nechal ty chudáky stát bez hnutí. Jediný dovolený pohyb bylo dýchání a mrkání, nic jiného jim nedovolil. Jediné cuknutí a poslal je do ringu s Jesse.
Jesse byla specialista na blízko, z Danteho jednotky jsem jí měl nejradši, byla tichá, nelítostná a smrtelná. A nikdy jsem jí neporazil, i když jsem hrál nefér. Byla prostě hodně dobrá.
Zrovna měla v ringu pět vyřazených jedinců. Tři z nich leželi na zemi a nehýbali se. Okem jsem odhadl několik zlomenina a to, že jsou v bezvědomí, ale nic vážného. Jesse nebyla magor.
Dante mi kývl na pozdrav a dál jedním okem sledoval brance. Rozvážným krokem ke mně došel a zašeptal: „Nuly, jeden vedle druhého.“
„Vím to. Jak si Rada může myslet, že projdou?“
„Naivní tupci.“
Dante byl na rozdíl ode mě Ochránce, který byl „vychován.“ Jako malého ho unesli rodičům a trénovali tím nejbrutálnějším tréninkem, jaký si Federace dokázala vymyslet. První misi jeho jednotka prošla kolem čtrnáctého roku. Nic brutálního, jen výzvědné akce, ale uměli zabíjet, když to situace vyžadovala. Poté byl několik let vylepšován všemi technologiemi, které byli k dispozici. V plnoletosti vážil víc než dospělý muž a uzvedl dvojnásobek své váhy, reakční dobu měl nezměřitelnou a kosti z diamantu.
Já jsem byl „pouze“ vylepšen. Sílu jsme měli na podobné úrovni a pevnost kostí taky, ale moje reakční doba byla o polovinu větší. Ochránci se už nevychovávali, tvořili se.
„Měli by se vrátit z zaběhnutému postupu“ řekl jsem Dantemu a ten pochopil, že narážím na jeho dlouhý výcvik.
Zavrtěl hlavou a dodal: „Není na to čas. Patnáct let ze mě dělali to co jsem a za zbytek mohou zkušenosti. Oni mají zkušenosti z boje, ale nemají žádnou praxi v tom, jaké to je být Ochráncem.“ Smutně se zadíval do dáli, vzpomínal na svoje druhy, o které přišel. „Něco chceš a já to taky potřebuji, takže myslím, že to dneska udělám jinak.“ Předstoupil před brance a rozkázal: „Vojáci, pohov!“
Všichni se uvolnili a v některých očích jsem postřehl dík za to, že je konec.
Dante si toho také všiml. „Kdo porazí Jesse bude přijat! Klidně na ní jděte všichni najednou, je mi to jedno! Padejte!“ zahromoval
Jesse se rozzářila, protože jí bylo jasno, že si aspoň trochu dobře zabojuje a že si vymlátí vztek kvůli ztrátě.
„Pane, ano, pane!“ zvolali branci a místo díku v jejích očí byl děs. Dante si tohle užíval.
„Pojď, Thurio, jdem se zašít.“
„Ó ano, kapitáne“ řekl jsem s veselým hlasem, ale usměv mi zmizl, když se na mě Dante podíval ledovýma očima. „No co je? Tak mám rád klasické básníky a chtěl jsem trochu uvolnit napětí.“
Do kasáren jsme došli pěšky, chvilku jsem ta počkal a Dante se vynořil ze stanu s lahví v ruce. Neměla etiketu, tak jsem nevěděl, co to je, ale měl jsem tušení, že to bude síla.
Nevím, kde našel servisní tunel, ale skrýš to byla dokonalá. Tušil jsem, že to tu zná jen jeho jednotka a já měl tu čest zde být. Nebylo tu moc místa, museli jsme jít trochu nahrbení, ale v zadní části bylo ohniště a kolem něj několik starších křesel.
„Neptej se na to kde, kdy a jak, sám nevím, jak to Jimmy a Timmy udělali, ale je to tu. Původně to bylo jejich, ale odkoupil jsem to od nich za senzory z robota.“
Když jsem si v hlavě probral, co zrovna řekl, šokovaně jsem vyhrkl: „Dvojčata? Oni? No to mě poteš. Ale měli to tu pěkné, to se musí nechat.“
Dante si sedl na velké masivní křeslo a pokynul mi k menšímu kousek od něj. Pomalu jsem se posadil a křeslo mě skoro pohltilo, když sem se do něj celý položil.
„Jsou staré, ale pohodlné. A tohle,“ zatřásl s lahví a pokračoval „Je taky staré a rozhodně silné. Bohužel, není nic, do čeho bychom nalévali, tak budeme pít jako barbaři,“ s těmi slovy se napil z lahve a podal mi jí.
Přičichl jsem si k obsahu a málem se mi z toho zkroutili chloupky v nose.
Dante se rozesmál a prozradil mi, co to je. „Pálenka z ovoce, které roste pouze na Helionu Prime. Odhadem to má tak osmdesát procent, ale stále to má dobrou chuť.“
Nejistě jsem přiložil rty k hrdlu a obrátil její obsah do sebe. Tekutinu, která se mi vlila do úst, jsem považoval za oheň, ale čest mě přinutila polknout. Když jsem cítil, jak se plamen šíří až do žaludku, cítil jsem se uvolněný.
Dante se zájmem sledoval mojí reakci, tak jsem rychle řekl, co to se mnou udělalo. „Je to jako tekutý plamen, ale uvolňuje. Jestli tuhle flašku stáhnem naráz, budu mít nejen čistou hlavu, ale vypálený krk“
Po dlouhé době jsem viděl v jeho tváři usměv, nebyl vynucený, ani falešný, ale uvolněný, přátelský a pravdivý. „Nezabil jsi jí, doufám.“
„Proč mě nepřekvapuje, že o tom incidentu víš?“ zeptal jsem se s ne zas tak velkým překvapením
„Jsi cítit mandlemi a jahodami. Nevím proč, ale vím, že takhle voní ona“ řekl Dante
„Isobel“ spíš jsem to vyplivl než řekl. „Je to rádoby upírka, co potřebuje lidskou krev, protože jinak přijde o nanoboty ve své tkáni. Naparovala se, jak je úžasná, jak je celá její jednotka jedinečná a že je člověk.“ Po těch slovech jsem plivl do ohně, který Dante rozdělal
Vzhlédl od ohně, podal mi láhev a čekal, jak budu pokračovat.
Dal jsem si několik doušků z lahve a pokračoval: „A ještě měla tu drzost a řekla, že si mám rozmyslet, jestli jí chci nebo ne! To kdybych já věděl, když není nablízku, tak ji nenávidím, pohrdám jí a nejradši bych ji zamordoval. Což se mi i málem povedla, dvakrát, ale když je poblíž, tak se ze mě stane puberťák nacucaný testosteronem a mám chuť se po ní vrhnout. Manipulativní mrcha to je, nic jiného.“
Dante se také napil z lahve, chvilku přemýšlel a potom spustil. „V mojí jednotce se děje něco podobného. Kreedo, nepatří mezi nejmladší, je zkušený a umí se ovládat, ztrácí rozum, když se kolem něj byť jen mihne Kasandra. Je to co-pilotka Isobel, jak ty říkáš a myslím, že to není jen tak. Jesse se cítí nepřejemně a je podrážděná, když je kdokoliv z nich poblíž. Není to normální.
„Oni nejsou normální“ opět jsem se napil z lahve. Začínal jsem silně cítit, že tahle pálenka má pomalý rozjezd, ale hodně silný dojezd. Vypil jsem asi třetinu lahve a začínala se mi motat hlava. „Říkal jsi osmdesát procent?“ zeptal jsem se.
„Už začíná působit. Není to alkohol jako na Zemi nebo z kolonii, ale spíš nějaký organismus, který přinutí vypustit do žil nějaký hormon nebo něco takového. Už se taky začínám ztrácet v realitě, Thurio.“
„Myslím, že bychom… to měli zabalit. Je to…mazec, už léta jsem nebyl…opilý“
Dante do sebe hodil půlku zbylé tekutiny a druhou půlku mi podal. Nejistě jsem se na něj podíval a taky do sebe obrátil její obsah.

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Krvavý Andělé

Příspěvek od Raptore » září 12, 2010, 8:12 pm

Vracel jsem se od kasáren, kde jsem vysadil Danteho. Jesse si ho převzala a mě poslala k mojí jednotce, ale já jsem záhadně změnil směr a vydal se k hangárům. Víc jsem šel po čichu než podle zraku nebo paměti a došel jsem až ke dveřím, které mě záhadně přitahovali. Chtěl jsem zaklepat, ale otevřeli se než jsem se jich dotkl.
„Slyšela jsem tě už od vstupu do ubikací. Co si do sebe hodil, Thurio?“ zeptala sem úsečně Isobel.
Všiml jsem si tmavého pruhu na jejím krku a zasáhl mě pocit viny. Pokusil jsem se ho dotknout, ale o krok ustoupila. „Omlouvám…“
„Co tu chceš?!“ vyštěkla. Viděl jsem strach v jejich očí a taky to, že byla celá napjatá. Netušil jsem, že jí to tolik vezme, zněla jako blázen, když jsme se naposledy viděli.
„Tebe, Isobel,“ vysoukal jsem ze sebe po chvilce ticha. Její pohled se v tem moment změnil. Ze strachu se stalo něco, co sem nebyl schopný přečíst. Překvapení? Vítězství?
Bylo mi to jedno, opět jsem si všiml, že má rudé oči, ale předtím byly tmavě modré. Začalo mě to k ní vábit a i přes účinky alkoholu jsem znova všechno plně vnímal.
„Jsi opilý, jdi se z toho vyspat,“ rozkázala mi ledovým hlasem.
„Nikam nejdu! Pro něco jsem si přišel a to něco jsi ty.“ Narovnal jsem se a udělal krok k ní, ale opět o kus ustoupila. Jenže to byla chyba, dala mi dost prostoru, abych zavřel dveře a dostal se k ní. Couvala až ke stěně, ale dál už nemohla. Místo síly a sebejistoty z ní číšil strach. Bála se mě, protože věděla, co dokážu. Přišel jsem k ní a chytl jí za rameno
„Ne“ prosila, ale já jsem byl jako smyslů zbavený. Silou jsem si ji k sobě přitáhl a políbil ji, snažila se bránit, ale neměla na to dost sil.
Povedlo se jí mi dát poliček, ale ten jen víc rozohnil mou touhu. Kosek se ode mě odtáhla, ale já jí chytil za vlasy, zvrátil jí hlavu do zadu a olízl její krk. Vzpomněl jsem si, co mi říkala o tom, že potřebují krev a že jsem si to spojil s upíry. Kousl jsem jí do krku, přesně tam, kde byla krkavice a ucítil jsem kovovou chuť krve. Byl jsem si až moc jistý, že to nic nebylo.
Všiml jsem si pohovky a hodil jsem ji na ni. Pružiny zaprotestovaly při jejím dopadu. Neměla čas na to, aby něco udělala, co by mě zastavilo. Skláněl jsem se nad ní, tiskl jí ruce do opěradla a líbal jí.
Poslední věc, kterou si z toho večera pamatuji je to, že jsem jí sundal triko a že se nebránila.

„Je živej?“ řekl někdo
„Dýchá“ odpověděl mu další neurčitý hlas.
„Je to sebevrah, cítím z něj ovoce z Helionu a pokud bych si měl vsadit, vypil půlku lahve s Dantem,“ objasnil někdo všem situaci.
Začínal jsem se probouzet z alkoholového spánku. Šíleně mě bolela hlava a když jsem se pokusil otevřít oči, oslepila mě záře světla.
„Budíček!“ zanotovala Elena a mě se z toho málem roztekl mozek. Zkroutil jsem se v posteli a nesouhlasně jsem zamručel.
„Doneste zeleninu a ovoce. Pak taky hodně pepře, tři vajíčka a tu sodu s extra bublinkami.“ Ten hlas patřil Romeovi. Matně jsem se pamatoval, že jeho metabolismus nesnášel alkohol a dopřával mu ty nejhorší kocoviny. Jestli byly horší než tohle, tak ho lituji.
Chvilku se kolem mě něco dělo a po nějaké době se nade mnou sehnul nějaký stín. Něco se mi pokusil dát do úst, ale uhnul jsem mu. Chytl mi nos a já otevřel pusu, abych se nadechl, když v tom mi něco hodil do pusy.
Nejdřív mi bylo jedno, co to je, a tak jsem to polkl, jenže to několika okamžicích můj žaludek začal reagovat. Nejdřív jsem cítil nějaké bublání, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem ucítil, že se žaludek chystá všechno to svinstvo vyhodit ven, byl jsem rychle na nohou.
Deset minut jsem strávil na záchodem a seznamoval se s mísou. Nemíval jsem kocoviny, takže tohle byla první po dlouhé době a stála za to. Když jsem se vypotácel z umývárny, posadili mě ke stolu, kde byla miska s nějakou kaší.
„Vyber si, sníš to sám nebo to tady George do tebe natlačí a sám víš, že on umí lidi přesvědčit o jejich chybě,“ řekl Romeo.
Za sebou jsem uslyšel křupání kloubů, poslepu jsem nahmatal lžičku a začal do sebe tu směs házet. Nevěřil jsem, že by mi něco takového mohlo udělat dobře, chutnalo to jako bahno, ale po hodině jsem se cítil skoro v pořádku.
„Tak takhle se chováte k nadřízenému?“ zamručel jsem, když jsem sebral síly na to, abych se postavil.
„Vypít něco takového ve dvou, je podle mě sebevražda. I ve čtyřech bych si to dvakrát rozmyslel, Thurio,“ rýpl si Romeo, protože patřil mezi lidi, co snad vypili všechno tekuté.
„Musím si něco jít vyřídit,“ oznámil jsem a zamířil z kasáren pryč, ale Goméz mi zatarasil cestu.
„Něco podobného jsi udělal před třemi lety v klubu, ze kterého jsem chtěl odejít, nakonec mě vyvedli za napadnutí a ještě jsem kvůli tomu dostal pokutu, Gomézi,“ řekl jsem chladně.
Goméz si vzpomněl na svou zkušenost s tím, že umím zlámat osmasedmdesát ze všech kostí v těle a uhnul mi.
Zamířil jsem k hangáru a k ubikacím u něj. Našel jsem dveře, na které jsem klepal včera a opět se otevřeli dřív, než jsem se jich dotkl.
Isobel se na mě podívala a já jsem se málem otočil a rychle odešel, než jsem si uvědomil, proč jsem přišel.
„Pojď dovnitř,“ pozvala mě a uhnula od dveří. „Tentokrát tě zvu,“ dodala.
„Chci se tě zeptat na co, co se včera stalo. Pamatuji si to, že jsem se bez dovolení dostal jsem, ale paměť mi vysadila v ten moment, kdy jsem ti sundal oblečení.“
Při těch slovech se trochu začervenala. Zamkla za mnou dveře a pokynula mi k sedačce.
Měla tu o něco větší pohodlí než my v kasárnách. Opatrně jsem se uvelebil v sedačce a pohlédl Isobel do očí. Nebyl v nich žádný výraz, nenávist, zlost, ani strach, což bych po dnešní noci očekával.
„Chceš vědět, co se včera stalo?“ zeptala se Isobel.
Stála nade mnou a já jsem z toho neměl dobrý pocit.
„Když řeknu, že nechci, uděláš to s mnohem větší radostí. Takže to chci vědět.“ Řekl jsem nejistě.
Isobel se usmála a posadila se do křesla, které otočila směrem ke mně.
„Tu věc, jako že jsme se spolu vyspali vynechám.“
Složil jsem obličej do rukou. Doufal jsem, že se mi to jen zdálo a že se nic nestalo, ale ona se doslova vyžila v tom, aby mi to pověděla.
„A nevím, jestli sis už všiml svého zápěstí.“
Zamyšleně jsem si prohlédl levou ruku, nebylo na nic podivného, tak jsem obrátil pozornost k pravému, na kterém jsem spatřil čtyři ranky v přesném obdélníku.
„Jak dodáváte nanobotům železo?“ zeptal jsem se tichým hlasem.
„Krví, už jsem…“
„Jak?!“ zařval jsem přes místnost a v jejích očích jsem opět uviděl strach. Neuměla moc skrývat své emoce v očích, jinak se její řeč těla vůbec nezměnila.
„Nitrožilně nebo jí můžeme vypít, je to jedno,“ odpověděla a já tušil, že nelže.
„Ty ses ze mě napila?“ vztek mě zvedl z sedačky. Nepotřeboval jsem odpověď, už jsem věděl, že se tak špatně necítím jenom z alkoholu, ale i ze ztráty krve.
„A ty sis se mnou užil, pokud si nepamatuješ. Myslím, že jsme si vyrovnáni.“
„To jsem ti to dovolil? Musel jsem být úplně mimo, protože by si mě nikdy k tomu nepřinutila!“
„Nabídl ses“ řekla ledově klidným hlasem.
„Lžeš,“ řekl jsem spíš sobě než jí. Nevěřil jsem, že bych něco takového udělal. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí vzdorovitě do očí.
Byly rudé, proč se vždycky mění, když s ní mluvím.
Najednou jsem ucítil nějaký divný pocit. Pročistila se mi hlava od kocoviny a cítil jsem se zase v pořádku. Isobel si přehodila nožku přes nožku a mávla rukou směrem ke mně.
Jako robot jsem se pohnul a nechápal jsem, proč mě najednou tak přitahuje. Chtěl jsem odejít, nedělat už nic, co by mi mohla způsobit problémy, ale stejnak jsem se přibližoval ke křeslu.
„Co to se mnou děláš?“ řekl jsem omámeně.
„Já nic, to ty sám to chceš a jen si to musíš přiznat.“ Oznámila svůdným hlasem.
Pomalu jsem došel ke křeslu a klekl jsem na jedno koleno. Něco mě přinutilo natáhnout ruku k Isobel a otočit jí k ní dlaní nahoru. Moje tělo se hýbalo samo a rozhodlo se, že jí zase dopřeje mojí krev.
„Včera jsi byl skoro jako alkoholicky koktejl, už se těším, jak budeš chutnat teď“ po těch slovech se mi zakousla do zápěstí. Bolelo to, ale potom bolest nahradil podivný elektrizující pocit.
Snažil jsem se z toho podivného transu probudit, ale nešlo to. Líbilo se mi nechat ze sebe pít, bylo to zvláštní, ale příjemné.
Po chvílí se odtáhla. Měla na rtech mojí krev, setřel jsem jí palcem a políbil ji. Chytl jsem jí ruce a zatlačil je do křesla. Chytla mě nohama kolem boků. Přitiskla si mě na sebe a vášnivě mě líbala.
Co se stalo později mi splývalo dohromady. Netušil jsem, kolik od té doby uběhlo času, ale probudil jsem se v kasárnách, ale nikdo tu nebyl. Měl jsem čas i prostor na to, abych si vzpomněl, co se se mnou zase stalo
Vzpomínky mi vířily v hlavě a já si nebyl schopný vzpomenout, co se přesně stalo. Byl jsem si jistý, že se napila mojí krve, rány na zápěstí to dokazovaly.
Posadil jsem se a začal jsem mluvit sám pro sebe, abych nabral jistotu v tom, co je pravdivé.
„Přišel jsem k ní, to si pamatuji jasně. Náš rozhovor byl taky v pořádku, ale když jsem si všiml jejich očí, tak se začínám ztrácet. Proč? Byly rudé. Jejích přírodní barva je šedo-zelená, ale pokaždé, když jsem s ní moc dlouho, zrudnou. Co to může být? Nabídl jsem se, aby si do mě kousla, kvůli krvi. Krev, v tom to bude. Ale co v tom je? Železo pro nanoboty, ale to… nanoboti…krev…kousnutí…má je ve všech tkáních. No do hajzlu, mám je v sobě!“
Moje prozření mě postavilo na nohy a totálně mě probralo. Už mi bylo jasné, proč jí vždycky zrudnou oči, roboti se aktivují a nějak mě přitahují. Po tom kousnutí, kdy jsem byl opilý jí to půjde snáz, protože ti ve mně budou komunikovat s těmi v ní.
Otočil jsem se do místnosti a podíval se na hodiny. Za osm minut poledne. Asi prošvihnu oběd.
„Moment. V poledne se má utkal Elena s Isobel. A do hajzlu, Isobel je nadopovaná mou krví a El prohraje!“
Bleskurychle jsem vyběhl z kasáren, které ještě byly ve stínu vlajkové lodi, která kotvila v nadzemních docích, které Stroje nestihly zničit. Sprintem jsem zamířil k hangáru a doufal, že Elena nebude zase tvrdohlavá.
Doufal jsem zbytečně, oheň v jejich očích mi to prozradil.
„Šéfe, konečně jste tady, pojďte se podívat, jak to té chudince natřu,“ vychvalovala se Elena na celé kolo a dala si záležet, aby jí slyšeli i Andělé.
Přišel jsem k ní a začal jí šeptat do ucha: „Vzdej to, je nadopovaná krví a teď jí nemáš šanci porazit. Bude rychlejší než ty a tebe to zase jen akorát naštve.“
„Jak to můžeš vědět, Thurio?!“ zeptala se mě
Jménem mě oslovovala jen když byla naštvaná, nebo když to myslela smrtelně vážně.
Zatnul jsem pěst a přitiskl pokousané zápěstí k tělu, aby si toho nikdo nevšiml.
„Proto jsem se tak zpozdil, prohledal jsem její pokoj a našel dva balíčky krve. Prázdné. Do poslední kapky.“
Vypadalo to, že jsem jí nasadil brouka do hlavy, podívala se mi do očí, vyslovil jsem tiché „ne“ ale v ten moment jsem jen opět probudil její tvrdohlavost.
„Tak se nám pijavice napila, aby aspoň nežrala prach a měla nějakou šanci. Stejnak je to jedno, mě nikdo nepředhoní!“ Rychle se postavila, naposled se protáhla a zamířila na start.
Isobel už tam dávno stála a George si vzal na starosti ujasnění pravidel.
„Běh na pět tisíc metrů, žádný fyzický kontakt, útočník bude vyloučen. Start bude na výstřel z děla.“
Romeo si připravil Julii a zamířil do vzduchu. Dal si načas, rád nechal napětí stoupat na maximum. Po dlouhém čekání se ozval výstřel.
Obě dvě vystartovali ďábelskou rychlostí. Pět kilometrů nebyla žádná vzdálenost, do minuty bude po závodě. Doufal jsem, že se mýlím a že Isobel nebude mít tolik sil.
Nejdřív se zdálo, že jsou stejně rychlé, Elena dokonce přidala a získala si náskok.
Otočily se na kontrolním bodě a započali druhou půlku závodu.
Zbývalo patnáct set metrů, když Isobel nasadila pekelné tempo a o pořádný kus předběhla Elenu. Cílem prosvištěla jako střela a až o několik vteřin za ní doběhla El.
Viděl jsem překvapení v její tváři, nechápala, jak mohla prohrát. Sehnula se, aby se pořádně vydýchala, ale stála tak, aby viděla na ostatní. Když se Isobel zastavila a poklusem se začala vracet zpátky, překvapení vystřídal vztek.
Elenino srdce se divoce rozbušilo. Slyšel jsem ho.
„El, ne, tohle nesmíš, vendeta do soutěže nepatří. Můžeš jí vyznat jindy, až vyhládne, teď by si jen prohrála“ chytl jsem ji za ramena a zvedl jí na mojí úroveň. Podívala se mi do očí a začala se uklidňovat. „Kašli na to, sejmeš ji jindy.“ Uklidňoval jsem ji.
„No, takže to bychom měli,“ zaradovala se Isobel. „Myslím, že mi dlužíš omluvu a opravu mého letounu.“
„O ničem takovém nepadla ani zmínka,“ zabručel George a měl pravdu, šlo tu jen o čest. Ale já věděl, že Isobel nešlo o nic jiného, než popíchnout El.
Opět se vztekala. Chytil jsem jí pevněji, aby se mi nevysmekla, ale byla rychlá. Dostala se z mého sevření a rozeběhla se na Isobel.
Zatnula ruku v pěst a napřáhla se až za hlavu. Její rána nepatřila mezi nejsilnější, ale v té rychlosti by mohla zabít.
„Eleno!“ zakřičel Romeo, když si všiml co se děje.
Elena udělala poslední krok a vymrštila ruku vpřed.
Nic se nestalo. Najednou bylo ticho, až na zběsilé Elenino dýchání.
Zastavila se ani ne centimetr od Isobelinina nosu. Jenže ta se ani nehnula. Buď chtěla dostat ránu a tím také důvod k dalšímu zápasu nebo se nebála. Tušil jsem, že spíš nechtěla ukázat strach před tolika lidmi. Nebyly zas tak rozdílné.
„Je konec, rozchod!“ zavelel jsem a došel si pro El.

Na chvilku jsem odběhl, ale Vlci dál mířili ke kasárnám. Ani nevím proč, ale měl jsem chuť si aspoň trochu zaběhat a naposled ucítit půdu téhle planety pod nohama. Nebyl jsem pryč dlouho, ani ne dvacet minut, ale mezitím se v kasárnách rozhostila vášnivá hádka mezi Elenou a ostatními. Neměl jsem chuť poslouchat za dveřmi, tak jsem tam prostě vešel.
„Copak sis nevšiml jak se na ní dívá?“ ptala se naštvaně Elena ostatních a byla ke mně otočená zády. Asi si nevšimla, že jsem přišel. Romea jsem neviděl, ani tu neměl věci, tak to bylo pochopitelné. Ale George, Goméz a dvojčata ztuhli, když mě uviděli.
Jimmy rukou naznačil, že si podřezává krk, aby tím utišil Elenu, ale ta se na něj jen obořila.
„Nesnaž se mě umlčet Jimme! Sám sis toho musel všimnout. Sleduje každý její pohyb jako by byla časovaná bomba!“
„Kdo má být časovaná bomba?“ zeptal jsem se ostře.
Tentokrát ztuhla i El.
„Bude to!“ zvýšil jsem hlas.
„Ta nová, Isobel, díváte se na ní jako na něco, co byste neskonale chtěl. A mě se to nelíbí. Objeví se tu nějaká rádoby pilotka a vy jste z toho hned na větvi.“
Všiml jsem si, že mi začala vykat, což už dobré tři roky, co je v mé jednotce, neudělala.
„Kdyby byla z pěchoty, tak by mi to bylo docela i jedno, ale ona… ona je něco jiného.
Sám jste tam venku řekl, že je nadopována krví, takže to znamená, že si jí někde musí sehnat a s tím, jak po ní koukáte bych řekla, že budete první, kdo jí dá kapku.“
Najednou jsem se cítil provinile, protože měla ve všem pravdu. To já jsem jí dal napít, kvůli mně to El prohrála a Isobel mě dostala tam kam chtěla.
„Moment, ty žárlíš?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Měla bych? Je to obyčejná pilotka a navíc potřebuje krev, aby se nám mohla alespoň v něčem rovnat. Dejte jí dietu a bude slabá jako čajíček!“ rozkřikla se.
Zasmál jsem se, ale poté jsem zvážněl.
„Chci si s tebou promluvit venku,“ řekl jsem a vyšel z kasáren ven.
Chvilku jsem tam stál sám, ale potom se ke mně přidala. Mlčky jsem vyrazil z doslechu a Elena mě poslušně následovala.
„To ode mě dostala krev,“ oznámil jsem sklesle
„Cože? Můžete mi to zopakovat?“ ptala se zmateně.
„Slyšela jsi dobře, to kvůli mně si prohrála. Já jsem jí dal krev.“
Nejdřív byla v šoku, nevěřila tomu, ale pak si všimla ran na mé ruce. Zatnula ruce v pěstí až jí zbělely klouby.
Dostal jsem ránu a to pořádnou. Díky tomu, že jsem jí nečekal mě srazila k zemi. Neměl jsem zlomenou čelist, jak jsem si nejdřív myslel. Nechtěla mě zmlátit, ale vybít si na mě vztek.
Otřel jsem si krev z pusy a pomalu vstal, očekával jsem další výbuch a ránu.
Napřáhla se a asi by mi tu čelist tentokrát vážně zlomila, ale zastavila se. Několikrát se opakovaně napřáhla, ale další ránu jsem nedostal.
„Zradil jsi nás“
„Je mi to líto, dostala mě,“ litoval jsem sám sebe.
„Nechal jsi jí, aby tě využila. Aby si z tebe udělala krevní banku a mohla se kdykoliv napájet. Bůhví co s tebou ještě udělá, když máš tak slabou vůli.“
„Byl jsem o…“ vzdychl jsem. „máš pravdu, jsem slaboch a nechám se zlákat něčím tak bezvýznamným a problematickým. Neudělal bych to, kdybych měl všech pět pohromadě.“
„Nemáš ani čtyři“ po těch slovech odešla.
Tohle jsem vážně potřeboval. Nejen že jsem udělal chybu, ale dokonce jsem jí ještě zhoršil a mnohem víc zkomplikoval než bych si přál. Tohle se buď tak nějak vyřeší samo, což se zajisté nestane, nebo to budu muset vyřešit sám, což nebude tak snadné, jako když se to řekne. Naštěstí Elena nebyla ta, co všechno rozkecá, takže doufám, že to i tak zůstane, jinak Zběsilý Vlci dostojí svého jména. Něco, co nikdo z nás nepřijme, je zrada a konkrétně to, čeho jsem se já dopustil byla dostatečná zrada, aby zvážili můj status velitele.
Od desíti k pěti…

Nálada v kasárnách byla na bodě mrazu. Nejen z prohraného zápasu, ale také z toho, že odjíždíme a z nedávné hádky.
Odjezd se většinou spojoval s menší soukromou oslavou u každé jednotky, ale teď bylo ticho. I hyperaktivní dvojčata byly podivně klidné a tiché. Žádné hašteření, smích, jen mrazivé ticho.
Jindy bych ostatní zkoušel dostat z jejich deprese, ale sám jsem byl v ní až po uši. Isobel mě využila k tomu, aby vyhrála nad Elenou, nebo jsem se jí sám nabídl?
Bylo to docela jedno, následky jsem tak či tak viděl a cítil na vlastní kůži.
Všichni jsme si potichu sbalili věci, jeden po druhém postupně odešli z kasáren a nahlásili se v kryo komoře ve vlajkové lodi.
Kryo spánek jsem neměl rád, neměl jsem žádné sny a to mi připadalo zvláštní a nepříjemné.
Sny pro mě znamenali vítané odpoutání od reality, od války a všeho násilí kolem. Znovu prožívat dny před válkou, prožít čáru sedmi stadionů v sedmi dnech, oživit si vzpomínky na noc, kdy jsem opustil své přátelé.
Ježíš, to byla tehdy ožíračka, řekl jsem si pro sebe.
Pomalu jsem si lehl do tubusu. Technik mi řekl, ať dýchám pravidelně a snažím se nehýbat. Komora se pomalu začínala plnit gelem. Jeho teplota se pohybovala pod bodem mrazu, ale její skutečnou hodnotu jsem raději nechtěl znát.
Začaly mi těžknout víčka, snažil jsem se je udržet co nejdéle, vždycky jsem bojoval s kryo spánkem, ale nikdy jsem nevydržel dost dlouho na to, aby mě gel zalil celý.

Krev. Smrt. Temnota skrytá ve stínech.
To byly první věci, které mi probleskly myslí, když jsem se probudil.
Zvláštní, nikdy se mi nic po probuzení nevybavilo, teprve až mi technik vpravil steroidy do těla mi naběhl mozek. Zřejmě za to mohli nanoboti v mé krvi, zřejmě už jsem je vyplavil a tělo opět nasadilo plné otáčky, takže jsem byl připravený víc než obvykle.
Přiblížil se technik se zdravotnickou pistolí, aby mi dal koktejl vitamínu a minerálu, které jsem ztratil během letu.
„Jsem v pohodě“ oznámil jsem.
„Vy proti tomu vždycky protestujete, pane, ale sám víte…“
„Jsem v pořádku, nepotřebuji nastartovat“ skočil jsem mu razantně do řeči.
Trochu se zarazil, ale pak pokračoval dál k dalším probuzeným spáčům.
Porozhlédl jsem se po místnosti. Půlka jednotky už byla vzhůru. Elena, dvojčata a Goméz už prováděli rutinní cvičení, když si Timmy všiml, že George uvízl v REM fázi spánku.
„Hele, něco se mu zdá!“ křikl a přiřítil se k tubusu.
Měl pravdu, Georgovy oči zběsile tikaly z jednoho místa na druhé. Neznalému by to přišlo nepříjemné, ale kdo si už prošel kryo spánkem, věděl, že tohle je zcela normální.
Taky jsem se začal protahovat a skončil jsem, když se otevřel Georgův tubus. Omámeně hleděl na dvojčata a určitě si myslel, že je to jen sen. Nepřítomně k nim vztáhl ruce a oba je poplácal po tváři.
„Nazdar, kluci,“ řekl George a usmál se na ně, jeho usměv mě potěšil.

Vešel jsem do sprch, abych ze sebe dostal zbytky gelu, které jsem měl ve vlasech a na místech, kde mě nekryla uniforma. Pustil jsem slabý proud a nechal vodu, aby ze mě smyla ten hnus.
Vzal jsem si ručník a vydrhl se dosucha. Rychle jsem na sebe hodil vycházkový oblek a zamířil k observační místnosti. Vždycky jsem se rád díval na vesmír, než jsme přistáli na planetě.
Byla to krásná scenerie, uklidňující a záhadná. Stovky hvězd, blížící se zem pokaždé trochu jiné barvy a struktury a když jsem měl štěstí, šlo vidět i slunce systému.
Tentokrát ale byl obzor nepříjemně temný. Šlo vidět až příliš málo hvězd, přilétali jsme z noční strany, takže planeta se jevila jako zelený kruh temna a na pólech šla vidět rudá polární záře.
Měl jsem špatný pocit, že tahle planeta nebude procházka růžovou zahradou, ale pekelnou zkouškou.
Vedle mě se objevil Dante a chvilku jsme jen mlčky stáli a sledovali tu prázdnotu.
„Skrz pekelné brány…“ začal
„A zákopy nepřátel si uděláme vlastní cestu do nebe,“ doplnil jsem. Byl to starý text válečných písní. Dante si potrpěl na zvyky a mrzelo ho, že se už dávno při pochodu nezpívají zpěvy o velkých skutcích, neporazitelných armádách a o slíbeném bohatství.
„Myslíš, že to bude stejné, jako jinde? Týdny budování obranné linie, postupování vpřed a pak konec během několika minut?“ zeptal jsem se a Dante posmutněl.
„Rada se mi nezdá, od poslední mise je divná, nemyslí jim to jasně. Ale možná plánují něco velkého, co já tak můžu vědět? Jsem jenom vojenský pes.“
Naší debatu přerušila Elena. Zadýchaně doběhla k nám a nezatěžovala se pozdravit Danteho.
„Problém, šéfe, jdeme k Radě!“ vyhrkla ze sebe mezi nádechy.
„Cože? Proč?“ nechápal jsem.
„To já taky nevím, ale už jsme tam měli být!“

Ve válečné místnosti bylo víc temno než obvykle. Cesta světla se zúžila do hodně malého proužku a kruh, ve kterém jsme s Elenou stáli byl a dost menší, než obvykle.
Ve vzduchu bylo cítit napětí a mě z toho zaléval studený pot, který na páteři tvořil hotový pramínek. Těžce jsem polkl, když Rada přestala šeptat.
„Zavolali jsme si vás, abychom s vámi probrali události týkající se minulé mise. Došlo k incidentu mezi Elenou Smartovou a Isobel Bloodragovou. Elena je zde obviněna z velezrady, když zaútočila na spřátelený letoun letky Krvavých andělu. Poškodila přívod paliva, ale nejen to, mohla zapříčinit celou zkázu operace. Máte nějaké námitky?!“ Vyštěkl hlas ze tmy.
Do sálu vpadla Isobel a měla stejně šokovaný výraz jako my s Elenou, když jsme se dozvěděli o soudu.
„Nikoho jsem neobvinila!“ křikla přes celou halu a neprojevila Radě žádný respekt.
Vtrhla přede mně a Elenu a spustila: „S Elenou jsem to vyřešila osobně, nechtěla jsem vás zatěžovat. Všechno je urovnané a tento malicherný problém již není potřeba dále řešit. Elena, Thurio a já bychom jsme se měli připravovat na další boje a ne se vám zde zodpovídat!“
S Elenou jsem na Isobel třeštil oči, nevěřil jsem vlastním uším, že se nás zastává a docela i ohrožuje své postavení. Mohla být potrestána za projev nekázně a to tvrdě.
„Namítka se zamítá, Elena dostane příkladný trest, sto ran bičem!“ Rozsoudil hlas ze tmy.

„Isobel,“ oslovila ji Elena, „Děkuji, že ses mě zastala, nečekala jsem, že mě budeš bránit.“
„Taky jsem to nečekal,“ přitakal jsem.
„Vy dva jste byli vedlejší cíl, nestojím o to, abyste byli neprávem potrestání, ale chtěla jsem tímhle zjistit, co se děje s Radou. Uvědomte si, jak jsem se předtím zachovala. Despekt, nekázeň, prakticky by jsem já měla dostat těch sto ran a ne ty, Eleno“ Se soucitem jí pohlédla do očí.
„Použijí ostnatý bič, ať to hodně bolí, ale zajistím ti, aby si po pár ranách nic necítila. Nejsem taková svině, jak si o mě myslíte“ Podívala se mi do očí a já cítil pocit vinny za to, jak jsem se k ní choval.
Nebyla zlá, jak jsem myslel. Byla naopak soucitná, docela milá, když chtěla, a její maska arogance a nadřazenosti byla jen paráda před lidmi. Začínala se mi líbit čím dál víc a nanoboti za to rozhodně nemohli, měla modré oči.
„Anestetika,“ pronesla Elena šeptem.
„Ano, v téhle misi nás šoupnou do pekla nohama napřed, žádná obranná linie a budování. Použijí orbitální děla a my půjdeme dolů.“
„To je sebevražda!“ protestoval jsem a Elena se mnou taky souhlasila
„Mám stejný názor, ale myslím si, že Rada už není to, za co ji máme, změnili se a tím myslím hodně“ řekla se strachem v hlase.
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se s údívem a neskrývaným zájmem.
„Jen se na to teď podívej, vždycky byl standardní postup zbudovat obranu a pak zničit nepřítele. Teď použijí děla a nás pošlou orbitálním výsadkem.“ Vysvětlila Isobel
„To ne!“ zhrozila se Elena. „Jen ne zase ty hnusné moduly. Nedají se vůbec ovládat a ta bezmoc je nesnesitelná.“
Tiše jsem přikývl.
„Přesně, jako by chtěli, abychom ztratili chuť bojovat už při začátku boje. Nás to neohrozí, my poletíme, ale bojím se normální pěšáky. Nemusí to přežít.“
„Máš pravdu, Isobel,“ potvrdil jsem. „Pojď Eleno, jdeme to oznámit zbytku.“

Moje jednotka to kromě Eleny vzala v pohodě. Dvojčata byla ráda, že si opět budou moci rozebrat modul po přistání, George měl rád dramatický nástup a Gomézovi to bylo tradičně jedno.
El nesnášela, když něco neměla pevně v rukou, i let transportérem jí přišel nepříjemný a moduly přímo nenáviděla.
Mohlo se podělat všechno. Neotevřel by se padák a ten, kdo by v něm byl by si vykopal vlastní hrob; špatné místo přistání a už by se nikdo nemusel dostat ven, protože by byly pláty, které chrání modul před žárem, zablokované.
Bylo tam příliš mnoho nejistot, které mě znervózňovaly a Eleny málem doháněly z šílenství.
„Za deset minut se máme hlásit v dolní palubě, opravdu jdeme do pekla nohama napřed,“ oznámil jsem a šel si vzít své vybavení.
V odpalovací místnosti bylo narváno. Byli tu snad všichni, pěchota i Ochránci.
Danteho jednotka si zabrala moduly těsně u sebe, aby dopadli na stejné místo. Přibližně.
„Vezmeme si tamhle ty,“ ukázal jsem na několik modulů dost daleko od Danteho. Věděl jsem, že budeme vést linii a pěchota bude za námi.
Náhle se začaly ozývat silné duté rány, které rozvibrovaly celou loď.
„Děla,“ šeptla mi do ucha Elena a dál se tlačila mezi vojáky.
Mě, Gomézovi a Georgovi většinou vojáci uhnuli, ale Elena byla docela nevýrazná i ve zbroji, tak si dělala cestu sama. A dvojčata se zase ráda prosmekávala mezi ostatními bez povšimnutí a tak toho i využili.
Nejmladší Ochránci své doby a jde to na nich poznat řekl jsem si pozitivně.

„Tak jo lidi, po přistání se sejdeme u mého modulu, poletím poslední, abyste měli čas na to, ke mně dojít. UI vám dá pravděpodobné souřadnice, kde mě najdete, ale nespoléhejte na to.“
Všichni kývli a začali naskakovat na své místa.
Ozvaly se sirény signalizující, že je čas vyskočit.
Kolem mě se začala ozývat série výbuchu, které odpalovaly moduly z lodě a daly jim dostatečnou rychlost, aby mohli dorazit k planetě a ne uvíznout někde ve vesmíru.
Když jsem se ujistil, že jsem z Vlků poslední, stiskl jsem odpal. Zrychlení mě zvedlo ze sedadla, než se pásy přizpůsobily rychlosti. Před obličejem mi obrazovka zobrazovala spoustu dat. Teplotu, rychlost, uhel klesání. Docela mi to bylo jedno, co tam je, hlavně, když dopadnu na správné místo
Na velitelské frekvenci se najednou ozvaly kytary. Dante očividně dostal velení nad touto misí a rozhodl se nám zpříjemnit let. Jeho výběr metalových písní uměl každému zvednout náladu, když bylo nepohodlí a teď ho bylo až nad hlavu.
„To mě raději zastřelte, než abych měl tohle poslouchat,“ ozval se vysílačkou nějaký vojín.
„Tohle je klasika, chlapče, takže zavři zobák a užij si let!“ křikl Dante a zesílil hudbu.

Nejhorší na výsadku byl průlet atmosférou, neboli více než polovina pádu. Vnější plášť se rozžhavil natolik, že moduly v noci vypadaly jako padající hvězdy. Někdo kdysi řekl, že je vymyslel sadista s citem pro krásu. Toho člověka bych teď nejradši zabil.
Teplotu uvnitř jsem odhadoval na takových padesát stupňů, ale nebylo to nic proti tomu, když jsme padali v poledním slunci na planetu s vysokou přírodní teplotou, to teprve se z modulu stala urna, někteří vojáci nepřežili tel a umřeli na zástavu. Statisticky jeden z třinácti.
Rychle jsem si vypočítal šance, že se všichni dostaneme na zem. Letěla celá bojová posádka lodě, což znamenalo něco kolem deseti tisíci můžu a žen. Šance byla mizivá.
Najednou se obrazovka přede mnou rozsvítila červeně a já rychle stiskl tlačítko na otevření padáku. Přes přetížení to šlo ztuha.
Když se padák otevřel, rychlost pádu se razantně zpomalila a mě se díky tomu vnitřnosti v celém těle proházeli. Naštěstí jen obrazně řečeno.
Na velitelské frekvenci se najednou rozeřval mužský hlas, to znamenalo jen jedno, neotevřel se mu padák.
Dante po chvíli jeho frekvenci vypnul. Také ztlumil hudbu a po zbytek výsadku jsme letěli v tichosti k uctění prvních padlých. Bohužel, ten drásající zvuk se během letu ozval ještě několikrát.
Připravil jsem se na tvrdý dopad, ale byl jsem nemile překvapen, když se modul roztříštil o vodní hladinu. Bohužel mě sedadlo stále drželo v pásech a já měl tu smůlu, že jsem se nenadechl před potopením.
Pokusil jsem se uvolnit pomocí mechanizmu pásu, ale pokazil se. Rychle jsem vytáhl nůž, který jsem měl připevněný na levé ruce a přeřízl je s ním.
Začal jsem plavat k hladině, ale tušil jsem, že budu plavat na kyslíkový dluh. Docházel mi totiž dech a já jsem začínal panikařit. Svaly v celém těle protestovaly proti každému pohybu, ale já neměl na výběr, pokud jsem chtěl přežít.
„Šéfe, že vy jste zase spadl na to nejlepší místo?“ uslyšel jsem Georgův hlas a ten mi dodal sil.
Na několik rychlých temp jsem se konečně dostal na hladinu a nadechl se skvělého vzduchu.
„Georgi, nic proti, ale tvoje přistání v bažině nemělo chybu. Hrabal jsi se z ní asi půl hodiny,“ vrátil jsem mu to.
Když se z vysílačky ozvalo tiché zamručení a série nadávek, zasmál jsem se. Doplaval jsem k břehu a nechal ze zbroje vytéct vodu. I bez ní byla těžká, ale s vodou uvnitř se nedalo vůbec chodit natož bojovat.
„Tak jo Vlci, jak jste na tom?“ zeptal jsem se.
„Dobré,“ řekli unisono dvojčata.
Vsadím se, že dopadli vedle sebe.
„U mě vše v pořádku,“ zahlásila Elena
George zamručel. Byl pořád naštvaný, protože jsem připomněl jeho neoblíbenou vzpomínku.
„Mám s vámi vizuál, veliteli, jestli mě najdete,“ řekl provokativně Goméz.
Vytáhl jsem Ivory z pouzdra, zamířil do nejtemnější místa v malém shluku stromů a stiskl spoušť. Ke stromům vylétla ohnivá čára a zasekávala se do dřeva.
V tom mi něco strčilo do helmy. Rychle jsem se otočil a zamířil tím směrem. Uviděl jsem Gomézovu helmu.
„Vedle, a rozhodně ne o kousek,“ zaradoval se, že mě převezl.
Z lesíku vyběhla srna, nebo aspoň něco podobného srně. Opět jsme nedostali žádné informace o flóře a fauně tohoto světa. Bylo to zneklidňující.
Konečně jsem se rozhlédl, kam jsem to vlastně dopadl. Nevěřil jsem svým očím. Noční oblohu ozařovaly dva měsíce, jeden rudý a druhy šedý, jako ten na Zemi a viděl jsem taky miliony hvězd. Kolem jezírka bylo pár stromů, nevypadaly nijak zvláštně, ale jezírko mě upoutalo. Na dni asi ležely nějaké drahokamy, protože jsem viděl odlesky zelené, rudé a modré skrz temnou vodu. Scenerie mě uklidňovala a dopřávala pocit, že jsou místa, kde lidská činnost ještě nic nenapáchala, ale to se mohlo rychle změnit.
„Sejdeme se tady, všichni uvidíte důvod, proč tuto planetu zachránit před Stroji,“ rozkázal jsem klidným hlasem a dovolil si ještě chvilku rozplývat na tou krásou.
„Jak je možné, že něco takového chcou Stroje zničit?“ zeptal jsem se sám sebe, ale Goméz mi odpověděl.
„Nemají duši, žádnou kulturu, historii, prostě nic. Nevidí důvod, aby se něčím takovým kochali. Identifikují to tu, zjistí co se dá vytěžit a zničí to, jen aby mohli zvětšit svoje počty,“ řekl rozhořčeně Goméz.
„Myslel jsem, že ve Strojích vidíš něco víc, než jen roboty.“
„Myslel jsi špatně. Uvažoval jsem o nich jako o myslících bytostech, teď vím, že jim jde jenom o to se rozšířit po celém vesmíru.“
„Máš pravdu,“ po těch slovech jsem si prokřupal klouby na prstech a těšil se, až budu moci nakopat nějakému Stroji prdel.

Po několika minutách se objevil i zbytek mé jednotky. Zkontrolovali jsme si vybavení a když jsme se chtěli vydat k našemu cíli, uslyšel jsem z dálky zvuk motorů.
Uviděl jsem několik malých teček a uvědomil si, že Isobel a její Andělé právě dorazili. Přiblížili se natolik, abych si všiml, že Isobelinin letoun letí vzhůru nohama. Chtěla se podívat na bojiště.
Když přelétala nade mnou, zachytila můj pohled. Podívala se mi do očí a v mžiku byla pryč.
„Za tohle stojí bojovat, co lidi?“ uslyšel jsem její hlas, ale nevěděl jsem, s kým mluví.
„Jo, to teda jo,“ ozval se někdo jiný.
„Mě fascinuje ten rudý měsíc,“ řekl jiný hlas.
„Já z něj mám hlad,“ oznámil opět někdo jiný.
„Ty bys v jednom kuse jenom jedl, Steve,“ pokárala Steva Isobel.
„Nechci rušit váš pokec, ale jste na naši frekvenci,“ oznámil jsem.
„My to víme brouku,“ řekl ženský hlas
„Karin, odpusť si flirty ve službě,“ okřikla ji Isobel. „Hned změníme nastavení nanobotů, Thurio.“
Ztratili se z dohledu a já usoudil, že bychom se měli dát do pohybu, jinak přijdeme o všechnu srandu.
Dopadli jsme asi čtyři kilometry od místa setkání s Temnými, ale to nebyl zas takový problém, planeta byla rovinatá a cestu jsme rychle zvládli.
„Tak jo, už jsou tady i Vlci,“ řekl Dantemu někdo z jeho jednotky, když jsme dorazili.
Předsunutý tábor rozbil Dante u menším údolíčku, kam se natěsnali všichni, kteří přežili pád. Byl jsem rád, že ztráty byly minimální a v řadách Ochránců nulové.
„Deset kilometrů od tohoto místa je okraj kráteru, kde je jádro. Máme štěstí, spadlo teprve nedávno, tak můžeme čekat jen několik těžkých robotů, Atlase a Behemoty, jestli tam budou i jiné typy, to nevím, ale nesázel bych na to. Pěchotu necháme tady, budou sloužit jako nouzový plán. Nemám v plánu utratit stovky životů, když to můžeme zvládnout beze ztrát.“
Všichni souhlasně přikývli.
„Jejich kapitána jsem o tom informoval, taky nic nenamítal a zřejmě byl rád, že jeho kluci nebudou muset na ty jatka. Rada v tomhle rozhodně nezabodovala. Ale zase byla tak hodná a nechala jedno dělo nabyté a připravené vystřelit, kdyby to bylo potřeba. Nebude, to vám říkám na rovinu, nechci být těm politikům nic dlužný, to radši půjdu proti Atlasovi jen s kudlou.“
Temní i mojí Vlci se dali do smíchu. Jen já a Dante jsme věděli, že to myslí vážně, hlavně potom, co se teď dělo.
„Tak jo, u kráteru se rozprostřeme po jeho okraji, Vlci s Thuriem půjdou do jeho středu a nastaví tam nálož. My jim poskytneme krytí a odvedení pozornosti. Věřím, že si nikdo nesplete tady Thuria s nějakým robotem, že ne?“ tentokrát opravdu zažertoval a přinutil usmát se i mě.
„Chcete někdo něco dodat? Ne? Tak jdeme lidi, pokluséééééém!“

Pěchota měla být proč vděčná, deset kilometrů bylo pro obyčejné vojáky v plné výzbroji ohromná vzdálenost i po rovině. Pro nás to byla pohodová procházka a tak jsme to stihli v dobrém časovém úseku, zrovna se začalo rozednívat, což nám bude ku prospěchu.
Přesně jak Dante řekl, jeho jednotka se roztáhla po okraji kráteru a zaujali palebné pozice.
Kráter byl hodně strmý a nebylo tam mnoho míst na krytí, ale dalo se to zvládnout.
„Dante, mohl bych povolat Anděly, aby udělali přelet a zjistili nám, co tam je, ať neriskujeme s vystrkováním hlavy,“ když jsem to dořekl, otočil jsem se na Danteho, který se zrovna díval přes okraj.
„Že bys mě aspoň jednou poslouchal?“ zeptal jsem se ho.
„Co si říkal?,“ odvětil skoro nepřítomně
„Nic, jen jsem hodnotil tvoje vedení.“
„Skvělé, co?“
„Strašně. Ale teď vážně, co tam všechno je?“
„Máme problém,“ oznámil a pokračoval „vidím tam dva Atlase a několik Behemotů. Ti Behemoti nejsou problém, rakety a granáty nikdy za nic nestály, ale těch Atlasů se docela bojím. Už s jedním je problém natož se dvěma.“
Tiše jsem souhlasil a pak jsem si vzpomněl, co dokázala Isobel se svojí letkou.
„Isobel?“
Chvíli se nic neozývalo, ale pak jsem uslyšel její známý hlas
„Co potřebuješ?“
„Máme tu dva Atlasy,“ řekl jsem bez obalu
„Do hajzlu, Is, tohle bude maso,“ konstatoval někdo, myslím, že to byl Steve.
„Už jsem ti říkala, ať mi tak říkáš jen v kasárnách a tobě, Thurio, letíme na pomoc. Vsadím se, že jsou tam Behemoti, tak je zaměstnejte a my snad ty naše macky sundáme na pár přeletů.“ Oznámila Isobel
„Rozumím, uvědomím Danteho.“
Ten kývl, všechno slyšel a taky souhlasil.
Vše bylo připraveno, už jsme slyšel hukot motorů a narychlo to řekl všem z mé jednotky.
Těšili se na další boj. Už nějakou dobu neběželi jen tak šíleně na zteč a chybělo jim to. Nic nenahradilo adrenalin v krvi než pořádný sebevražedný běh.
Danteho lidi se připravili, slyšel jsem nabíjení hlavní. Dvojčata se opět začal sázet o nějakou hloupost, co se jim během běhu stane, ale krom motorů letounů mířících sem bylo ticho.
„Odvolejte akci!“ ozval se nepříjemný hlas z vysílačky.
Andělé spěšně změnili směr, aby se nedostali do palebného pole Strojů.
„Co se sakra děje?!“ zařval Dante do vysílačky.
„Rada odvolala útok! Máte se všichni okamžitě vrátit zpět na předsunutou základnu, vyzvednou nás tu,“ objasnil kapitán pěchoty situaci.
„Zbláznili se?“ zeptal se mě Dante.
„Netuším, asi chtějí použít děla na zničení jádra, mohlo by to na něj stačit,“ přemýšlel jsem nahlas.
„Sám víš, že jádro má reflexní pancíř,“ řekl Timmy
„Zničit jde jen zevnitř i malou náloží, ale zvenčí ho nezničí nic co máme,“ dokončil Timmy.
„Mají pravdu“ přitakal George.
Viděl jsem, jak křečovitě svírá Elena pušku a bylo mi jasné, že chce do akce i přes přísný zákaz.
„Musíme se vrátit,“ řekl jsem Dantemu
„Vy se vraťte,“ řekl chladně „Já to tu dodělám.“
„Půjdeš před soud! To nemůžeš“ protestoval jsem
„Rada přišla o rozum, copak to nechápeš! Je jim jedno, jestli tahle planeta padne, ale mě ne, jestli mám jít před soud kvůli záchraně jedné planety, na které žijí lidi, tak ať, je mi to jedno. Stejnak nedostanu nic horšího, než pár ran bičem.“
„Já dostala stovku za úplnou blbost, to mě zajímá, kolik dají tobě“ rýpla si Elena.
Uslyšel jsem jak se pod námi něco pohnulo. Stroje se dali do pohybu, všimli si nás.
„Nenechám tě tu,“ nedal jsem se.
„Padejte odsud, hned!“ zařval Dante a začal mě odstrkávat pryč.
Věděl jsem, že mají na to, aby je zlikvidovali, Danteho nezastavilo nic a jeho hochy taky ne.
„Mizíme,“ řekl jsem skoro šeptem.
„Ale…“ začala Elena
„Žádné ale! Jdeme, hned!“

Když jsme odcházeli, začal Dante se svojí jednotkou zpívat nějakou zapomenutou válečnou píseň. Slova jsem neznal a nerozuměl jsem jim, ale věděl jsem, že zpívají o cti, povinnosti a zradě, protože to všechno jsem viděl v jeho očích, než jsem odešel.
Dorazili jsme zrovna, když pěchota odlétala. Vůbec těm zmetkům nevadilo, že se nebude bojovat. Ani si nevšimli, že se nás vrátilo o dost míň
„Kde jsou Temní?“ zeptal se pilot jejich transportu
„Zůstávají tu. Počkej na ně, jestli ne, tak si tě podám já a pak až oni.“ Po těch slovech jsem nastoupil na náš transportér a potom jsme vzlétli.
Přišla mi zpráva o tom, že je Dante souzen za zradu. Přišla celé mojí jednotce.
„On je tam dole, bojuje za ně a oni ho ženou před soud!“ vybuchla Elena.
„Podělaní bastardi!“ vztekal se George a pažbou praštil do podlahy.
„Musíte tam jít,“ řekl jsem s klidem, který jsem necítil
„Jo!“ křikla jednohlasně dvojčata.
„Pilote, hejbni tím zatraceným letounem nebo tě zajdu vystřídat!“ zařvala Elena do pilotní kabiny. Jako odpověď dostala zrychlení, které jí přinutilo se něčeho chytnou.
„Zmetek jel pomalu,“ řekla si pro sebe, aby se pokusila uklidnit.

Teď šla úcta stranou, vletěl jsem do Válečné místnosti s Vlky za zády a rozkřikl se přes celý sál: „Jak si to dovolujete, soudit někoho, kdo tu ani není?!“
„Stejně tak, jako si vy dovolujete sem padnout bez pozvání!“ Odpověděl mi někdo z Rady.
„To, co děláme my a co děláte vy je sakra rozdíl!“ zastal se mě George.
„Co si to dovolujete!“ evidentně jsme přehnali, tak přidáme trochu oleje do ohně.
„Dovolujeme si zpochybnit váš úsudek, že máte právo soudit někoho, kdo pro vás zrovna nasazuje život na povrchu planety, kterou musíme zachránit. Žije na ní více jak čtyři miliardy lidí a ti všichni zemřou, pokud odejdeme.“
„Nemáte právo roz…“
„Temní,“ skočil jsem někomu z nich do řeči „Bojují za lidi, na kterých by vám mělo záležet a umřou pro ně, pokud nebude jiná možnost. Jsou tam a riskují své životy pro to, pro co byli stvořeni. Ochránci ochraňují lidstvo a žádná Rada nemá právo rozhodnout, že utratí tolik životů kvůli něčemu, co s náma ani neprobrala.“
Nastalo dlouhé ticho. Už jsem chtěl opět spustit, ale někdo z Rady mě předběhl.
„Vaše námitky jsou brány v potaz, veliteli. Nicméně, jednotka Ochránců Temní vedena Dantem Pheonixem je tímto odsouzena z přímého neuposlechnutí rozkazu a bude pro výstrahu popravena.
„Rado prosím vás,“ začal Romeo. Vždycky byl ten nejklidnější z nás, ale viděl jsem, jak s ním cloumá vztek, jeho ladnost zmizela. „Žádám vás, zvažte znovu své rozhodnutí. Pokud popravíte Temné, ztratíte víc než polovinu Ochránců, které máte přidělené a k tomu jsou to jedni z nejlepších, co existují. Výcvik dalších takových potrvá léta a už se neobjeví nikdo tak schopný. Váš rozsudek je nepřiměřený. Dante a jeho lidé vždycky dbali vašich rozkazů, ale tentokrát usoudili, že bude lepší pokračovat přes rozkaz a zachránit planetu. Tak vás tedy místo nich prosím, uvažte, co děláte“
„Pěkný proslov, vojíne, ale náš názor je neměnný a v tento okamžik nabývá plné platnosti. Poprava proběhne za deset minut a bude vykonána Dělem,“ oznámil hlas ze tmy.
„To si ze mě děláte srandu?“ ozvala se Elena. „Vy jim ani neřeknete, že je pozabíjíte a ještě k tomu je nenecháte ani splnit misi?! Co to má k čertu znamenat?“
„O vašem chování si promluvíme později, teď opusťte tuto místnost, okamžitě!“
Nechápal jsem jak, ale odešel jsem z Válečné místnosti a byl ještě ve větším vzteku než předtím.
„Musíme to nějak zastavit, pokud vyřadíme Dělo…“ začal Goméz
„To nejde,“ řekl Timmy.
„Dělo je nabité a pokud ho vypneme, tak vystřelí. Musí to přerušit Rada.“ Dořekl Jimmy smutně.
„To není možné, musí to nějak jít,“ řekl naštvaně George.
„Musíme zmizet,“ zašeptal jsem.
Všichni se ke mně otočili a dívali se na mě s nepochopením v očích.
„Rada už není to, za co se vydává. Dante si to myslel už předtím a Isobel je taky podezřívala. Tady máte potřebný důkaz, že se nás snaží zlikvidovat a je jim jedno, že lidi umřou. Podle Isobel Radu řídí Stroje a já si to taky začínám myslet,“ nechal jsem je to chvilku vstřebávat a pokračoval: „Musíme vypadnout, vezmeme si transportér, naložíme ho zásobami a odletíme někam, kde je civilizace a kde jsme to už vyčistili. Ale rychle, nebo nás nějak ještě popraví, stejně jako Temné“

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Krvavý Andělé

Příspěvek od Raptore » září 12, 2010, 8:12 pm

Naklusali jsme do našich ubikací, chtěli jsme si sbalit a letět rychle pro Temné, než je stihnout odpravit z orbity.
„Který transportér vezmeme?“ zeptal se Goméz.
„Ten náš malý určitě ne,“ konstatovala Elena.
„Co takhle ten velvyslanecký? Je to přepych a místa jak pro celý batalion,“ oznámil George
„Pravda, takže rychle než…“ přerušily mě čtyři tupé rány, které otřásly celou lodí.
„NE!“ zařval jsem, „To není možné!Nestihli jsme to!“
„To snad ne…“ hlesla Elena.
Ostatní mlčeli. Dlouho bylo ticho a nikdo se ani nehnul. Všiml jsem si, že Georgovi zbělely klouby na ruce. Goméz seděl trochu nahrbený, bojoval se vztekem. Vždycky měl problém se ovládnout, když už se naštval. Elena si položila tvář do rukou a rozbrečela se. A dvojčata se ponořila do jejich transu, kdy si bezmyšlenkovitě prohlíželi jeden díl klidně několik hodin.
Náš plán selhal, takhle nemáme žádnou šanci na boj proti Federaci ani proti Strojům.
„Musíme…“ selhal mi hlas a musel jsem začít znovu. „Musíme to aspoň zkusit. Utéct. Sice se nám to asi nepovede, ale nehodlám se nechat zabít těma šmejdama. Možná by se k nám přidali Krvaví.“
Po těch slovech všichni ztuhli. Netušil jsem proč, ale věděl jsem, že to nebude dobré.
„Jsou to větší zmetci než Rada, Thurio,“ začal George, ale rychle jsem ho utnul
„Jen si na ně hrají. Isobel bránila Elenu při soudu, všimla si, že s Radou něco je a chce to nějak vyřešit. Určitě nám pomůže.“
„Šéf má pravdu, lidi, navíc, nechci dostat těch sto ran, co mi slíbili, ale ještě si nenašli čas mi nařezat. Navíc, bez letecké podpory se od lodi stejnak nedostaneme a pokud budou proti nám, jsme nahraní.“ Řekla El.
Její argument ostatní překvapil. Ale věřili jí a já konečně měl pocit, že by se to mohlo povést.
„Tak jo, hele, zařiďte si vše, co musíte, o půlnoci letíme, takže za osm hodin. Dluhy, vendety, rozloučení, ať odletíme s čistým štítem. Já letím za Isobel a oznámím jí, na co se chystáme. Jasné?“
Kývli a zvedli se k odchodu, jen Elena zůstala. Zvedl jsem tázavě obočí a s úsměvem mi řekla: „Nezanechávám dluhy ani vendety, vše řeším namístě.“
„Aha, tak já jdu,“ řekl jsem trošku rozhozeně a odešel.

„Co tu chceš, slizoune?“
Jeden z Krvavých mě zastavil před dveřmi, které vedli do jejich pokojů.
„Abys mu uhnul, Jefrey, jinak já uhnu tebou,“ pohrozila za ním Isobel.
Jefrey sebou trhl a tím jí umožnil, aby vyšla ven. Dřív, než jsem mohl něco říct, chytla mě za ruku a mlčky, ale rychle, mě vedla do údržbářské místnosti.
„Popravili je,“ oznámila mi, jako bych to nevěděl.
„Proto jsem tu. Chceme zmizet.“
Nechápavě zvedla jedno perfektně vytrhané obočí. Nechápal jsem, jak to umí, mě to nešlo!
„Vezmeme transportér a doletíme na nějakou planetu, kde se seskupíme proti Federaci. Vím, zní to šíleně, ale jinak to nejde. S Radou něco je a chcou nás vyvraždit, protože ničíme Stroje. Už zmasakrovali Temné, my jsme na řadě.“
Pomalu kývla, že chápe a pak řekla: „Všimla jsem si toho. Dobrá, jak to chceš udělat?“
„Transportér máme, dvojčata hacknou ovládání, ale problém je, že se nemáme jak dostat od lodi. Proto potřebuji tebe…teda vás…tebe a tvojí jednotku.“
Sakra, jsem to ale vůl. Bohužel si toho všimla.
„To je jedno. Budete mást střely z lodě a díky vám nebudou moci použít vše, co mají. Vy na nás budete pálit, ale hlavně se nebudete trefovat nebo zasáhnete nedůležité části lodi. Můžu se spolehnout?“
„Určitě, řeknu jim to. A co ostatní?“ zeptala se.
„Myslíš mojí jednotku? Poslal jsem je si vyřídit poslední věci tady na lodi, ať vypadnou s čistým štítem. Pochybuji, že tvoji tady mají nějaké nesplacené účty.“
„Já jo,“ oznámila, „s tebou.“ Po těch slovech si založila ruce na prsa.
Nechápal jsem, co tím myslí, ale než jsem se mohl zeptat, objasnila mi to.
„Nazval jsi mě zrůdou a já si to s tebou chci vyříkat ve sparingovém ringu. Hezky naostro, bez rukavic a na dvě KO. Budu tam za pět minut“
Než jsem stihl zaprotestovat, zmizela a nechala mě, ať se tam dostavím.

Když jsem procházel kolem kantýny, zaslechl jsem nějaký křiv a bitvu. Nakoukl jsem dovnitř a spatřil George, jak zrovna hodil jedním chlápkem přes kulečníkový stůl. Nechápal jsem proč se pere, ale když už se něco takového dělo, vždycky měl opravdový důvod to udělat.
Opatrně jsem vešel do místnosti, dal jsem si pozor, abych neuklouzl na kusu nějaké flašky, které se během boje rozbila.
George byl sám proti pěti, teď už vlastně čtyřem, když nepočítám toho, co letěl přes stůl a momentálně vypadal, že přišel o vědomí. Neměl s nimi problém, byl skoro o dvě hlavy vyšší než oni a v ramenech dvakrát širší.
Zrovna když jednoho z nich uzemnil úderem na hlavu, jsem si všiml jedné dívky, se kterou se šel párkrát napít a docela si rozuměli. Nikdy jsem si nezapamatoval její jméno.
Pomalu jsem k ní došel, stála nejdál od té bitky a zdála se být trochu v šoku.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se jemným hlasem.
Vylekaně se na mě podívala a když mě poznala, uklidnila se.
„J-jo, nic mi není, Thurio,“ řekla a hlas se jí trochu třásl.
„V pořádku, nic se neděje,“ konejšil jsem jí jak malé dítě. Byla technička a nebyla zvyklá na boj, takže jí to asi sebralo. I když na rvačce nic hrozného nebylo.
„Co si ti stalo, že si tak v šoku?“ zajímal jsem se a viděl jsem, že se trochu uklidnila.
„Byla jsem se napít… a ti chlapi, co se perou s Velkým G se mě snažili…chtěli mě odvést na jejich pokoje. Ale G je naštěstí zastavil.“
Nevěděl jsem proč, ale ona byla jediná, kdo tak Georgovi říkal. Znělo to, jako by byl kápo nějakého místního gangu, spíš do jednoho patřil.
Otočil jsem se směrem ke končícímu souboji a sledoval, jak George chytl jednomu z těch zmetků ruku a zlomil mu jí v lokti. Poslední z nich se dostal za něj a praštil ho do žeber. Ani to s ním nehnulo, zato Georgova rána složila k zemi posledního útočníka s velkou silou.
Rychle zkontroloval stav a pak se vydal k nám. Už jsem tolikrát viděl jeho vztek, ale tohle bylo něco. Po každé rvačce řekl někomu, at pošle pro medika, ale to teď neudělal.
„Zlomené kosti, hlavně žebra a ruce, vykloubené končetiny, fyzické zotavení do tří měsíců, rehabilitace nejméně půl roku,“ konstatoval následky, když viděl můj výraz.
Tiše jsem kývl, když se mi ta dívka prohnala kolem boku a skočila Georgovi do náruče.
Obr ji pevně chytl do náruče a objal
„Bála jsem se,“ šeptla
„Já vím, Electro,“ s těmi slovy se podíval na mě a já věděl, co znamená ten pohled. Chtěl jí vzít s sebou. Přemýšlel jsem o to, bude to pro ní nebezpečné a možná se ani nebude chtít přidat. Ale měla ho ráda a on ji očividně taky. Kývl jsem na souhlas a odešel. Buď a nebo, budeme potřebovat každého a ona nezradí, právě jí zachránil před nemilou zkušeností.

Naklusal jsem do cvičebny a uviděl tam Isobel, jak se protahuje a připravuje na souboj. Měla na sobě jen cvičební kalhotky a sportovní podprsenku. Brala to sakra vážně.
Rychle jsem ze sebe shodil uniformu, nechal jsem si jenom kalhoty.
„Jdeš pozdě,“ už si začala obvazovat ruce.
„George se předváděl v baru, nemohl jsem si to nechat ujít.“
„Hmmm… tak teď se mi předvedeš ty, Thurio,“ řekla výhružně a s těmi slovy si vlezla do ringu.
Svou rozcvičku jsem rychle odbyl a následoval jí.
„Jedeme na dvě KO. Jonasi, budeš odpočítávat,“ rozkázala Isobel a Jonas kývl, že rozumí.
„Tak se teda uka…“ nestihl jsem to ano doříct a dostal jsem ránu.
O krok jsem ustoupil, ale už jsem věděl, že se bojuje, tím pádem jsem se mohl bránit.
Isobel se se mnou teda nepárala. Zasypala mě rychlými údery na tělo a já měl co dělat, abych je všechny zastavil. Několikrát mě ale trefila.
Využil jsem kratičkého zaváhání a přešel do útoku. Neměl jsem takovou rychlost jako ona, ale moje rány měly větší sílu, tím pádem jim spíš uhýbala, než aby je vykrývala.
„Co tě tak sere?“ zeptal jsem se mezi údery.
„Nazval jsi mě…zrůdou a to jsme…prakticky stejní.“
Hranou ruky mi srazila úder k zemi a druhou rukou mi udeřila na čelist. Nebylo to silné, ale dost mě to rozhodilo, takže dostala opět šanci útočit.
„Jak to…k čertu myslíš?“
Nestíhal jsem zastavovat ten příval, jediné moje štěstí bylo, že nebyla chlap, jinak už bych měl asi po žebrech.
„Ochránci…lidi vás nenávidí, protože…“
Rychle jsem přešel do protiútoku, když se nadechla k dalšímu slovu.
„Hajzle… protože jste jiní. My…“ několikrát rychle uhnula. Ring byl malý, ale nabízel dost místa k rychlému uniku z dosahu, jenže toho ani jeden nevyužijeme.
„My jsme na tom stejně… jsme jiní…lidé nás nesnáší…a ty taky, přitom…bychom měli držet spolu.“
Pomalu jsme ji tlačil do rohu.
Z boxu se pomalu vyvíjelo něco jiného. Člověk s přehledem by to už nazval kick-boxem, protože údery se občas připletl i nějaký ten kop.
Její rány nebyly zas tak strašlivé, ale pokud jsem měl zablokovat kop, docela to se mnou pohnulo, takže jsem se jim začal vyhýbat.
„A proč… jsi taková mrcha?“
Další kop, který jsem vyrazil směrem nahoru a tím ztratila rovnováhu. Zkusil jsem si podkopnout, ale vyskočila do vzduchu.
„Někdo musí být…a navíc…buď si tím získám respekt…nebo nevraživost. U někoho obojí a to se… pak dost hodí.“
Během rozhovoru zapomněla, kde přesně se nachází v ringu a povedlo se mi ji zatlačit pěkně do rohu. Chystal jsem se ji srazit k zemi silným úderem z vrchu.
Neuhnula, což jsem vůbec nečekal, ale úder mi zablokovala. Využila mojí rychlosti a natáhla mě dopředu. Dostala se pode mě a zasypala moje břicho a žebra údery.
Když jsem ji chtěl udeřit loktem, uhnula, ale chytla mi zápěstí a díky nějaké páce mě dostala na zem. Pokusil jsem se pohnout, ale jen jsem se tím málem vymkl rameno.
Jonas začal odpočítávat a já věděl, že je konec. Z tohohle jsem se neměl šanci dostat. Vyhrála a to asi jen tak nerozchodím, hlavně po morální stránce.

„Konec!“ křikl Jonas a Isobel mě pustila.
Nečekal jsem, až se připraví na druhé kolo. Překulil jsem se do dřepu a odrazem na ni zaútočil. Jak jsem doufal, nebyla připravena a dostala silnou ránu do břicha. Sklonila se a léta tréninku boji muže proti muži mě nutili ji chytnout za hlavu a udeřit kolenem do obličeje, ale to by bylo až moc.
Jenže ona to jen hrála, využila mého zaváhání a spustila vražednou kombinaci útoků.
Uder na bránici. Kop pod koleno. Rána dlaní na krk.
Jediné mé štěstí bylo, že jsem měl dost síly a poslední úder zastavil, jinak bych se už nezvedl.
Chytil jsem ji za zápěstí a strhl na zem.
Najednou jsme se ocitli hodně blízko sebe. Svět se jakoby zpomalil a já se jí zahleděl do očí. Rudé vztekem a nanoboty běsnícími po vítězství. Neuměla prohrávat a její malí pomocníčci taky ne.
Boj mě přestal zajímat, jako bychom najednou byli jen já a Isobel. Nic důležitějšího, Stroje, Federace, prostě nic.
Pomalu jsem se sehnul, abych ji políbil, když mi v tu samou chvíli dala čelem. Totálně mě to rozhodilo a Isobel dostala šanci. Využila ji.
Podařilo se jí mě zvednout a tím mě ze sebe shodila. Spadl jsem na záda, stále ještě trochu mimo z té její rány.
Chtěl jsem se zvednout, ale chytla mě pod krkem a zarazila do podlahy ringu, až jsem uslyšel praskání dřeva. A v ten moment políbila ona mě.
„Ehm, lidi?“ uslyšel jsem Jonasův hlas, ale nevnímal jsem ho.
Z tělocvičny se začínalo ozývat pokřikování a výskání, když si všimli, co se děje.
Po té nejdelší chvíli mého života se Isobel ode mě vzdálila. Měl jsem chuť jí opět na sebe přitisknout, znova cítit ty její pevné rty a jejich chuť. Bohužel to nešlo.
A ještě víc mě mrzelo, že nezapomněla na náš souboj a když se zvedla, chytla mě za ruku a udělala přesně to samé jako v prvním kole. Neuvědomil jsem si, o co se snaží a tak jsem se nebránil. Došlo mi to pozdě, v ten moment, když jsem uslyšel Jonasovo „jedna.“

„Nakonec nejsi zas tak špatný, Thurio“ řekla Isobel, když vyšla ze sprch.
Zrovna jsem si oblékal tričko, což mi způsobilo docela nepříjemné bolesti v žebrech.
Díky bohu, že už jsou z uhlíku, jinak bych je měl zlomené.
„Taky jsem nečekal, že mě porazíš. Ty když si něco zamaneš, tak to uděláš, co? A hlavně musíš vyhrát“ zeptal jsem se s šibalským úsměvem.
„Co se tam šklebíš? Cos tím myslel? Dělej!“ vyrazila ke mně a já rychle zvedl ruce, jakože se vzdávám.
„Ten polibek. Já ti ho dát nemohl, musela si to být ty.“
„No, někdo musí být vůdce,“ oplatila můj šibalský výraz
„Tak tohle spolu ještě probereme,“ oznámil jsem.
„Jo, oblékni se, protože zase navštívíme údržbu.“
Najednou mě zalil studený pot a já tušil, co přijde. Buď mě vysaje nebo jí ten boj rozohnil a teď to bude chtít dokončit. Nejistě jsem kývl a ona docela rychle vyrazila pryč.
Následoval jsem ji a došla přesně tam, kam říkala. Místnost údržby, jediná místnost, kde nejsou kamery a nedá se tam vydržet moc dlouho. To mě zajímá…
Z myšlenek mě vytrhl další polibek a následné zatáhnutí do tmy, kde už jsem s Isobel párkrát byl. Bylo tam dusno, ale to jí nevadilo a pokračovala v tom, co začala.
Najednou mě ten vír vášně taky strhl a moje ruce začaly zvědavě prohledávat každý kout jejího těla.
Z boje jsem odešel s několika modřinami, které bolely, i když jsem se jim snažil vyhýbat, ale najednou byla bolest pryč. Nahradila jí vášeň a vzrušení.
Přestala mě líbat, docela agresivně mi zatáhla za vlasy a kousla mě do krku. Ne silně, spíš něžně, ale kůži prošla. Ucítil jsem, jak se mi po krku rozlila malá kapka mé krve a ona jí slízla.
Zalila mě z toho vlna chtíče. Chytl jsem jí za boky a posadil na několik trubek, které byly ve výšce pasu. Nedočkavě jsem jí sundal tričko a ona ho zase servala ze mě.
Rukama mi zajela do vlasů, ale já ji je chytil a dal za záda, aby se nemohla bránit a políbil do dekoltu.
Netuším, kde sehnala tu sílu, ale odrazila se od stěny a shodila nás oba na zem. Tvrdě jsem dopadl na studený kov, který pálil jako rozžhavený rožeň. Překulil jsem jí na záda, ať také okusí ten chladný pocit. Udělala se jí z toho husí kůže a celá se napla.
Nesouhlasně zamručela, a tak jsem se zase přetočil na záda já. Pomalu, ale jistě se kov pode mnou zahříval a já přestával cítit ten rozdíl teplot.
Nějak jsem přestával vnímat, co se děje. Chvíli jsme leželi, ale pak zase stáli. Ztrácel jsem se v té směsici vážně, vzrušení a chtíče. Poslední věc, co mi utkvěla v paměti a jsem za ní sakra rád, byly její rytmické pohyby pánve a její úžasné rty na mých.

A opět, když jsem se probudil, byla pryč. Nechala mi vzkaz na kapesním počítači
Děkuji.
Jdu oznámit Krvavým, co se chystá. Dej mi vědět, kdy a kde.
I.
Usmál jsem se a zprávu smazal. Rychle jsem aktivoval program dvojčat, který najde stopu až k odesilateli a tam jí vymaže, takže po zprávě nezůstanou žádné stopy.
Kluci jedni čiperní, vždycky se hodí mít magory v týmu, řekl jsem si.
Rychle jsem na sebe hodil oblečení a zamířil do kasáren. Doufal jsem, že tam bude aspoň někdo, s kým se nebudu ty poslední hodiny nudit, ale byl bych radši, kdybych tam nikdy nezamířil.
Před dveřmi seděl Romeo a měl mrtvolně bledou tvář. Když jsem ho uviděl, rozeběhl jsem se k němu a poklekl u něj.
„Co se děje, Romeo?“ zeptal jsem se.
Kývl směrem do našich pokojů a rty naznačil „El.“
Netušil jsem, co to má znamenat, a tak jsem se podíval dovnitř.
Naskytl se mi hrůzný pohled. Elenina a okolní postele byly potřísněné krví. Několik věcí bylo shozených na zem, některé skříně převrácené a z nich vysypané věci se taky leskly rudou barvou. Ale to nejhorší na pokoji, byla Elena.
Vysela na protější zdi, podřezaná a v hlavě vražený nůž.
Nechápal jsem, o co jde, jestli jenom nesmím, neblouzním. Ale bohužel to byla pravda.
„Jak…co…kdo to…“ nebyl jsem schopný ze sebe vypravit slova.
„Co to do hajzlu je?“ zašeptal za mnou George. Hned po něm se ozvalo zaječení Electry, která přišla s ním.
Její jekot mě jakoby probral.
„Odveď jí odsuď. Romeo, seber se a svolej ostatní. Georgi, až se vrátíš, sundáme ji, nechci to dělat sám,“ s těmi slovy jsem zase zavřel pokoj a nadechl se.
Vzduch byl cítit krví a zápachem smrti, jako by se mělo stát ještě něco dalšího, co by mi znepříjemnilo den.
Za malou chvíli se vrátil George, tentokrát bez Electry. Kývl na mě, já otevřel dveře a opět pohlédl na tu děsivou scénu.
Začínalo mi být zle. S krví a zraněním jsem nikdy neměl problém, válka mě naučila se proti těmhle věcem obrnit, ale tohle bylo něco jiného. Někdo jí zavraždil a ještě k tomu hodně brutální způsobem. Netuším kdo to byl, ale nikdo z pěchoty.
„Ti šmejdi zasraní, podělaní letci!“ nadával George
„Nebyli to oni, teda aspoň Isobel v tom nemá ruce a vím jistě, že by k tomuto nedala svolení. Něco se děje a už v tom není jenom Rada.“
„Proč ti nevěřím?“ zeptal se ledově George.
Vzdychl jsem si a nechal to být, nemá smysl to teď řešit, musíme se postarat o Elenu.
Pomalu jsme k ní přistoupili. Georgem cloumal vztek, ale ovládl se natolik, aby jí chytil tak, že když jsem vytáhl nůž, nespadla na zem. Opatrně jí pak položil na postel, která už tak byla celá od krve.
George měl základní zdravotnický výcvik a rychle jí prohlédl.
„Došlo k tomu asi před půl hodinou, ještě ani pořádně neztuhla. Vykrvácela z řezné rány na krku. Ta druhá rána, která jí držela na zdi díky tomu noži, vznikla až později“
Žasl jsem nad jeho chladností. Já bych se citům nedokázal ubránit, ale jeho hlas neměl žádný podtón, nedokázal jsem poznat vůbec jeho pocity, jako by četl rutinní zprávu.
„Udělal to někdo s neskutečnou silou. Dost pochybuji, že i já nebo ty bychom byli schopni prorazit bojovým nožem uhlíkové kosti. Sakra, jsou jako z diamantu a ten psychopat jí prošel lebkou nadvakrát!“
Tentokrát z něj vztek přímo čišel.
„Isobel o tom bude vědět, zaj…“ Než jsem to ale stihl doříct, uslyšel jsem hádku u dveří. Slyšel jsem Isobel, Romea a dvojčata.
Rychle jsem vyběhl ven, zrovna když Isobel naštvaně gestikulovala na dvojčata.
„Čeká na mě a zrovna teď přišel. Thurio, něco se děje,“ oznámila mi přes zeď z Jimma a Timma.
„To jsem chtěl říct já tobě. Elena je mrtvá.“
Jako by to čekala, hned na to odpověděla: „A Jefrey zmizel, neodpovídá na volání.“

„Já jí tam nenechám!“ odporoval mi Romeo, když jsem řekl, že musíme rychle zmizet, ale El bohužel nemůžeme vzít s sebou.
„Romeo, není jiná možnost. S pytlem přes rameno budeš vypadat divně a na ruce si ji v tomhle stavu vzít taky nemůžeš,“ argumentoval jsem.
Vzteky udeřil do zdi, až se kov, ze kterého byla, prohnul.
„Georgi, copak k tomu nic neřekneš?“ procedil skrz zaťaté zuby.
George se nadechl, ale pak nic neřekl. Neměl pro to slov, stejně jako ostatní.
„Vzal bych ji s sebou, kdyby to šlo. K sakru, udělal bych jí aspoň pořádný pohřeb, který vzdá čest padlému, ale nejde to, Romeo, opravdu to nejde,“ řekl jsem a neskrýval jsem, jak moc mě její ztráta ranila. Po tolika letech a ani nepadla v boji…
Romeo vzhlédl, oči měl rudé od pláče, ale klidným hlasem řekl: „Fajn, tohle ti nezapomenu, ale nemůžu s tím nic udělat.“
Jen jsem na to kývl, nic jsem neřekl. Podíval jsem se každému z nás do očí. Isobel, dvojčata, George, Electra, Romeo. V ten moment jsem si uvědomil, že tu není Goméz!
Rychle jsem aktivoval komunikační kanál, ale žádná odpověď. Vyvolal jsem si stav jednotky a bleskově si zobrazil Gomézův stav.
Na diagramu byly jen rovné čáry…
„Pane bože…“ hlesl jsem.
„Co je?“ zeptala se Isobel.
„Goméz…je mrtvý“
Nastala dlouhá chvíle ticha, kterou jako první přerušil Romeo.
„Tohle už je moc. Thurio, jdeme k transportu. Isobel, svolej svoje lidi, krom toho šmejda Jefreyho a připravte se odstartovat.“ Řekl to možná až příliš chladným hlasem.
Oba jsme to odkývali a vydali se ven.
„Sejdeme se ještě u transportu, ať se ujistíme, že je vše v pohodě,“ oznámila za běhu Isobel.

Plně vybavení jsme čekali na Krvavé. Romeo se mi zdál mimo, ale nemohl jsem mu to mít za zlé, měl k Eleně blízko. George uklidňoval Electru, která nebyla z našeho plánu zrovna nadšená a dvojčata se snažila hacknout zámek od lodi, kterou jsme si vyhlídli.
V zadní části hangáru se otevřeli dveře a vyšla z nich malá skupina. Krvaví andělé.
Isobel rychle zkontrolovala pohledem, jestli je čistý vzduch a zamířila si to s ostatními k nám.
Vlastně jsem její jednotku nikdy neviděl, jen ji a toho parchanta Jefreyho.
Celé skupině dominoval opravdový obr, možná větší než George a ten sám měřil dva metry a deset čísel k tomu. Jeho pravý opak se držel ve středu skupiny, drobná dívka, do které bych nikdy neřekl, že má nervy na to být bojový pilot, ale zdáni klame. Pak tam byli zdánlivě sourozenci, docela statný chlapec a jemu velmi podobná dívka. Jako nejslabší článek se mi jevil kluk, který byl bledý a vyhublý, netušil jsem, co je jeho problém, ale vypadal na vývrat.
Všiml jsem si stejného zájmu i o naší skupinu.
„Čum na tu kočku!“ šeptl za mnou Jimmy a Timmy mu na to horlivě kýval.
A jéjé, budeme tu mít zápas hormonů
Když byly skupiny dost blízko k sobě, zastavily se. Z Krvavých číšila podezřívavost a touha si změřit síly. Moji Vlci nezůstali pozadu a jen jsem čekal, kdy začnou vrčet, aby dostali svému jménu.
„Vše je připravené, Isobel. Odletíme asi za pět minut, dvojčata to stihli hacknout než jste dorazili. Vyletíte asi půl minuty po nás, to bude dost času na to, abychom chytli nějakou tu ránu, ale málo na to, aby nás zničili.“
Souhlasně kývla a očích jsem jí poznal strach. Mrkl jsem a to jí uklidnilo.
„Tak jo, padáme, ať jsme odsuď pryč. Mám toho tady dost.“Nastoupili jsme na palubu transportu, když mi najednou přišla zpráva od Isobel.
Ta malá je Kimmy a ať po ní dvojčata neslintají tak okatě. Pozdravuje je.
„Jimme, Timme, Kimmy vás pozdravuje. To je ta „kočka“ kdybyste nevěděli,“ křikl jsem do zadní části, kde kluci měli být.
Najednou se ozval boj a hašteření, tak jsem se rychle zvedl z pilotního křesla a rozeběhl se za hlukem.
Dvojčata zase byli v sobě a já věděl, že už ta jejich osobní válka začala. Hned po mě dorazil George a ptal se, co se děje.
„Jimmy a Timmy se perou o Kimmy,“ oznámil jsem suše.
„Roztomilé,“ konstatoval George a oba jsme se tomu zasmáli. „Dvojčata každým koulem. Zajímalo by mě, jestli si oba dva stejně čistí zuby.“
Tím u mě vyvolal záchvat smíchu. Dostalo mě z něj zapípání ovládací konzole, které oznámilo, že můžeme letět.
„Pošli dvojčata do věží, budeme je potřebovat. Řekni Romeovi, že ho budu potřebovat u kormidla. Ty si vem na starost zadní věž.“ Zaukoloval jsem George a odběhl k řízení.
„Tak jo lidi, kdo nemá co na práci, ať se připoutá, zašpuntujte se, jedeme do toho z ostra.“
Po těch slovech doběhl Romeo a hned se usadil vedle mě. Zorientoval se v ovládání a vyslal dvojčaty připravený signál na otevření dveří.
Nic se nestalo. Zkusil to znova a dveře konečně zareagovali. Hangár se utěsnil a atmosféra se pomalu vypustila do vesmíru. Najednou bylo naprosté ticho. Nikdo ani nehlesnul, transportér stál ve vakuu v tichosti a mě naplnil pocit zvláštního klidu.
Zmáčkl jsem tlačítko zážehu a klid byl pryč. Celý trup se začal otřásat, jak jsme zrychlili.
Na plný výkon jsem vyvedl loď do vesmíru a zamířil si to do černé temnoty venku.
Deset vteřin.
Zatím vše bylo v klidu. Letěli jsem maximální rychlosti a vzdalovali se od vlajkové lodě.
Dvacet vteřin.
Rozeřval se alarm, že nás zaměřili rakety.
„Ani se nám to neobtěžovali oznámit,“ zamručel Romeo.
Ze zadní části transportu se ozvalo staccato kulometné palby. To dvojčata s Georgem zahájili obranou palbu.
„Udrží to?“ zeptal se Romeo a snažil se zkorigovat obranné lasery, které měla loď zabudované v sobě.
30 sekund.
Dostali jsme zásah do trupu, ale naštěstí to vydržel. Bál jsem se, že až se vlajkové lodi nabiji lasery, půjde to s náma z kopce, protože proti tomu nemáme obranu. A dobíjení trvalo asi minutu, která se nám pekelně krátila.
Čtyřicet pět sekund.
„Na radaru jsou falší cíle. To jsou Krvaví! Jsme v suchu!“ zajásal Romeo.
„Na to nesázej, teď po nás musí střílet oni.“
A přesně jak jsem řekl, sotva se dostali na dostřel, spustili brutální salvu, která naštěstí nic důležitého nezasáhla, ale kdyby se jim zachtělo, dávno jsme to už měli za sebou.
„Opětujte palbu, ať to trochu vypadá,“ rozkázal jsem a jako odpověď jsem dostal další staccato.
Bohužel jsem se nemohl podívat, jak to vypadá za námi, ale měl jsem co dělat, abych udržel řízení v pohodě.
Najednou se po pravé straně objevil jasně rudý paprsek.
„Lasery! Oni se zbláznili!“ to tentokrát řekla Isobel a přestali na nás pálit.
Vlajková loď odpálila všechny raketové komory, co měla a k nám se řítila neskutečná masa raket.
Už jsem se začínal modlit, když jsme si propočítal šanci, že bychom je sestřelili všechny nebo že netrefí nic důležitého.
Ale dvojčata, Romeo a George se činili. Romeovi ruce kmitali po ovládání sem a tam jak zaměřoval lasery. Dokonce Krvaví obrátili proti raketám začali pálit.
Nestačilo to. Asi dvě desítky raket proletěli kolem letounů a mířili k nám.
Série výbuchu. Zbývalo jich deset, ale byli moc blízko. Další výbuchy, ale stále zbylo dost raket, které nás měli poslat do horoucích pekel.
Najednou trupem něco otřáslo a já myslel, že to si pro nás jde sám Lucifer, ale byla to kulometná a laserová palba z Isobelinina letounu.
Zničila sice jeden podsvětelný motor, ale zničila všechny rakety.
„Vy teda máte sakra štěstí, Vlci,“ ozval se někdo z vysílačky.
„Z pekla štěstí, Andělé,“ poděkoval jsem.

Když jsme se dostali z dostřelu, letka využila nouzového ukotvení a „přilepila“ se k trupu transportu. Sice nás to zpomalilo, ale aspoň se mohli nalodit. Bohužel je neměl kdo uvítat, všichni byli na svých pozicích, ale oni se zabydleli i bez naší pomoci.
„Jsme rád, že jsme to zvládli,“ ozvalo se za mnou a já poznal Isobelinin hlas. Položila mi ruku na rameno a stejně tak Romeovi.
„Jste lepší piloti, než jsem si myslel, pěchoto.“
„Taky jsem netušil, že umíš běhat, pilotko,“ opáčil Romeo a usmál se.
Isobel mu to oplatila také úsměvem a odešla

„Nastavuji souřadnice na Alaris, mělo by tam být čisto, Stroje se tam objevili před deseti lety a my jsme je dostali“ oznámil jsem Romeovi, který si zabral sedadlo co-pilota.
Souhlasně kývl, pak se dlouze protáhl.
„Běž si lehnout, teď už to tady zvládnu,“
„Jsi si jistý?“ zeptal se
„Jo, padej do postele“
Odměnil mě úsměvem a odešel z pilotní kabiny.
Tak, čeká nás několika hodinový let, to bude nuda
Opět se za mnou otevřely dveře a já myslel, že se Romeo rozhodl nespat, ale překvapilo mě, když jsem v nich uviděl Isobel.
„Všichni šli na kutě,“ řekla tiše, jakoby je nechtěla probudit.
„Taky si běž odpočinout, já to tady pohlídám.“
„Ne-e, jdu právě za tebou, aby ses tu nenudil.“ Po těch slovech zavřela dveře a uzamkla je. Netušil jsem, co přesně má v plánu, ale zajímalo mě, co se z toho vyklube.
Pomalu dosedla na sedačku vedle mě a podívala se mi do očí.
Modré, takže žádné hry, to jsem rád
„Hele…“ řekli jsme oba dva naráz
„Ty první…“ opět unisono
„Dámy mají přednost,“ využil jsem její odmlky
„Prevíte,“ zasyčela „Chtěla jsem se omluvit za to, že jsem na tebe používala nanoboty,“ řekla provinile.
„To já bych se měl omluvit, málem jsem tě uškrtil a přiměl tě k sexu,“ omluvil jsem se ještě provinileji.
„No, ten sex zas tak nevadil, kdy najdeš někoho tak dobrého jako jsi ty.“
Podíval jsem se na ní a Isobel zčervenala
„Ale málem si mě uškrtil,“ zpražila mě.
„Vyprovokovala jsi mě!“ bránil jsem se
„To není pravda, nemůžu za to, že jsi tak výbušný.“
„Já-nejsem-výbušný!“ po těch slovech jsem sevřel opěradlo sedačky.
Isobel zvedla jedno obočí a podívala se na mojí ruku. Oba jsme se usmáli.
„No dobře, lehce se naštvu, ale nesnáším, když se mnou někdo manipuluje a to ty jsi dělala pořád“
„Já?“ zeptala se nevinně.
„Ne, to ty tvoje rudé oči“
„Tak co? Ráda jsem v čele a kdybych se ti dostala pod kůži byla bych na koni.“
„Takže jsem celou dobu byl jen tvůj stupínek na žebříčku hodností?“
„A kdyby jo, tak co?“
Neuvědomila si, jak moc jsme blízko, došlo jí to teprve, až jsem jí políbil.
Nějakou chvíli jsme se od sebe nemohli odtrhnout, ale pak se pomalu vzdálila ode mě. Ne moc, jen kousek, tolik, abych ji mohl opět políbit, když budu chtít.
Najednou se zvedla, otočila moje křeslo k sobě a rozkročmo si mi sedla na nohy.
„Chceš mě?“
Než jsem chtěl odpovědět, všiml jsem si, že má opět rudé oči. Zvedl jsem dva prsty, ukázal na své a pak na její oči.
Zasmála se a když se na mě opět podívala, byly opět modré.
„To záleží na tom, co to bude obnášet.“
„No, budeš mi muset dělat snídaně, vždycky jak se vzbudím mi přineseš…“
Umlčel jsem jí dlouhým, ale jemným polibkem.
„Myslím, že si vystačím s tímhle,“ řekla, když opět mohla mluvit.
Pomalu se ke mně nahnula a začali jsme se líbat, rozhodně to nebylo jemné, ale divoké a vášnivé. Točila se mi z toho všeho hlava, nevěděl jsem, jestli za to můžou stimulanty, vyčerpání nebo to, že nade mnou byla Isobel a líbala mě.
Štvalo mě, že je na křesle tam málo místa, skoro se tam nedalo hýbat a pořádně si to všechno užít. Zvedl jsem se i s ní a otočil se do středu kabiny. Byl jsem rád, že jsme vzali jeden z těch lepších transportéru, měli na podlahách koberce a ne nepříjemný, chladný kov. Pomalu jsme ji na něj položil, Isobel mě objala nohama kolem pasu a přitiskla si mě k sobě.
Potom se mi už vzpomínky opět pomíchaly a já nevěděl, co se přesně dělo, ale jedno mi bylo jasné, byl to let, na který nezapomenu.

Když jsem se probral z omámení těch vášnivých hodin, podíval jsem se vedle sebe, ale Isobel tam nebyla. Chvilky jsem namáhal můj mozek, který byl ještě značně zmaten, a pak jsem se otočil na druhou stranu, kde jsem ji našel.
„Čau,“ zašeptala
„Ahoj,“ odpověděl jsem taky šeptem. Protřel jsem si čelo a zeptal se: „Jak už jsme tu dlouho?“
„Tak dvě hodiny? Nevím, ztratila jsem pojem o čase. S tebou to docela dobře utíká.“
„Jo, s tebou taky není nuda.“ Pak jsem se k ní nahnul a políbil ji.
Najednou se otevřeli dveře, ale jen na kus. V horní části byla Timmyho hlava, v dolní Jimmyho. Jimmy na nás vyvalil oči a zkoprněl. Zato Timmy zjistil, o co tu jde a rychle opět ty dveře zavřel.
Šlo slyšet, jak se najednou rozhořel vášnivý hovor, určitě o nás.
„Drbny,“ konstatovala Isobel a oba jsme se tomu od srdce zasmáli.
„Měli bychom se jim aspoň ukázat, ať se můžeme nějak bránit proti těm zvěrstvům, co o nás budou ti dva šířit,“ řekl jsem.
„Jo.“ Rychle se postavila, upravila se a vyšla z pilotní kabiny.
Nejistě jsem ji následoval, její jednotka byla v zadní části, tam dvojčata ještě nestihla dojít, ale Vlci to vědět budou. Ucítí slabost a rozsápou mě, už se těším.
Když jsem zavřel kokpit, ucítil jsem v zádech pohled několika očí. Otočil jsem se a spatřil, že Isobel už rychle zmizela do své části lodě, ale na chodbě potkala všechny, co ke mně patří.
Nastalo nepříjemné ticho, ostatní hleděli na mě s jistým pobavením, já jen stál a snažil se vzdorovat.
Nerozervali mě fyzicky, psychicky je to bavilo mnohem víc. Jediný Romeo se na mě díval s pochopením, což jsem docela čekal, byl přece nositel jména jednoho z nejzamilovanější dvojce.
„Hele, neudělal jsem nic, za co bych si zasloužil tyhle pohledy, lidi.“ Marná snaha, ještě víc jsem je tím pobavil.
Vzdychl jsem. „Mám vám připomenout, v jaké jsme situaci?“ řekl jsem ostře.
Jejich pobavení se okamžitě vytratilo, ale stejně tak i moje. Elena byla mrtvá, Goméz asi ležel na smrtelné posteli a ztratili jsme skoro všechno, čím jsme bojovali proti Strojům a čím budeme bojovat proti našemu novému nepříteli.
Federaci…

Tk dlouhé, že to musí být na 3 posty :D
Naposledy upravil Raptore dne září 14, 2010, 7:00 pm, celkově upraveno 1

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 1915
Registrován: květen 18, 2009, 2:43 pm
Bydliště: České Budějovice - někde pod mostem xD

Re: Krvavý Andělé

Příspěvek od Michalc » září 12, 2010, 9:04 pm

S to mel nekam upnout v PDF treba :D .
Pomohl jsem ti? Pomoz i ty me. Jdi na --TUTO-- stranku a klikni na reklamu kterou tam uvidis. Tobe to zabere par vterin a me to pomuze.
Obrázek
Userbary - bannery - kraviny...
Obrázek
Obrázek

Obrázek Obrázek

Obrázek

Oficiální stránka hry Bratrstvo Vyvolávačú démonů: http://brotofde.blogspot.com/ - Tak nějak zrušeno

Obrázek
Můj nejnovější návrh WoW setu: Lvl 19 F1 Firebolt Mage Twink set

 
Příspěvky: 569
Registrován: květen 21, 2009, 7:49 pm

Re: Krvaví Andělé

Příspěvek od Raptore » září 14, 2010, 3:19 pm

nenapadlo mě a navíc bych nevěděl, kolikkrát si to někdo otevřel :D

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 1915
Registrován: květen 18, 2009, 2:43 pm
Bydliště: České Budějovice - někde pod mostem xD

Re: Krvaví Andělé

Příspěvek od Michalc » září 14, 2010, 3:24 pm

to je relativni meritko, spis jde o to, kolikrat to nekdo precte. Ja se na to mrknu casem... Je to prece jen dlouhyyyyyyyyyyyyyyyyyyy :D .
Pomohl jsem ti? Pomoz i ty me. Jdi na --TUTO-- stranku a klikni na reklamu kterou tam uvidis. Tobe to zabere par vterin a me to pomuze.
Obrázek
Userbary - bannery - kraviny...
Obrázek
Obrázek

Obrázek Obrázek

Obrázek

Oficiální stránka hry Bratrstvo Vyvolávačú démonů: http://brotofde.blogspot.com/ - Tak nějak zrušeno

Obrázek
Můj nejnovější návrh WoW setu: Lvl 19 F1 Firebolt Mage Twink set


Zpět na Vaše příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 6 návštevníků