První hodlám začít takovou malou básní, kterou jsem vytvořil v časovém presu jedné vyučovací hodiny. (povinně jsme to tvořily v hodině angličtiny, tak se nedivte, že je anglicky) Je to poněkud slátanina a moc jsem si od toho nesliboval
The "death" of a paradise
Once, in a big lake
There used to live a big snake
Which one day used to bake
Quite a nice cake.
Nearby in a hole
There used to stand a totem pole.
He used to be bored
Every time, every second.
And far far away, in a farmhouse
Used to live a tiny mouse
With a copany of cows
And with the reindeers of Santa Claus.
Everyone used to live,
Somebody shy, the other talkative.
Without weapons, without wars,
Nobody used any horse
To ride on into a campaign.
There was nothing to complain about,
Everyone used to be proud,
Because nobody felt that pain.
But the whole thing changed one day.
It happened quickly, like a ray
In the clouds, before rain.
Suddenly everyone felt that pain.
The Death arrived to this world
Decided that everything living will be hurt.
Everything living was forced to die.
Nobody coud tell his last goodbye.
Every beauty, every happiness
Ended in the realm of Darkness.
Nothing is left from this world.
When I see it, it really hurts.
There is only an empty shell
Of a body, which lived as well
Before the paradise turned to hell.
And there’s nothing more it can tell.
---------------------------------------------------------------------
Druhá na seznamu je báseň ,kterou jsem vytvořil na češtinu... Měli jsme zadáno "Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou" a bylo na nás, jak to pojmeme. Psal jsem to v opojení zamilovanosti a bohužel jsem zapomněl sloku, která měla být poslední, naštěstí to šlo uzavřít o jednu sloku dřív.
Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou
Včera byl vážně divný den
a v noci se mi zdál sen.
Co v něm bylo, můžu nazvat vidinou.
Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou.
Jedna loď se pomalu houpe
a člověk v ní se právě koupe.
Jenže v čem se koupe? Kdo ví.
Možná mi to báseň odpoví.
K té lodi právě připlouvá jedna ryba.
Je to k dobré věci, nebo je to chyba?
Pomalu se zavrtává do té lodi
a ten, kdo se koupal, teď sem a tam chodí.
Podívám se tedy na rybu
a ta je černá jako maso dlouho na grilu.
Tvář toho člověka pomalu se mění
a tady to přestává býti snění.
Ten člověk má totiž moji tvář.
Můžete si myslet, že jsem lhář,
ale vážně na sebe z výšky hledím
a připlouvat k lodi druhou rybu vidím.
Tahle ryba září všemi barvami
a všemožnými duhami.
Jenže strašně rychle bělá
a ke druhé lodi rychle běhá.
Jakmile ke druhé lodi dorazí,
na krátkou dobu se před ní zarazí.
Začíná umírat, začíná mizet,
začíná se zmenšovat a mě to bude mrzet.
Třetí ryba se drží u druhé lodi
a barva je strašně nevýrazná.
Osoba, která tu loď řídí,
je neskutečně krásná.
Se smutkem sleduji druhou loď.
Vím, že jsem tu jako její doprovod
a naše cesty se pomalu rozdělují,
to mi ty tři ryby nepřímo sdělují.
Její loď odplouvá a ryba společně s ní
a já nic nedělám, voda mě vězní.
Moje tělo na jednom místě stojí
a já můžu čekat, kdy se naše cesty spojí.
Druhou loď ještě chvíli pozoruji
a po chvíli se k cestě osměluji.
Voda je už pro mě krásně volná
a já se proto ještě chvíli toulám.
Jenomže bohužel, tak už to chodí.
Já nemůžu plout za druhou lodí.
Třetí ryba se na své místo vrací
a svoje oči pomalu na mě obrací.
Má přesně z té druhé lodi barvy
a rychlým pohybem mi skáče do hlavy.
Ryba se do mě rychle zavrtává
a moje hlava s minulostí se setkává.
A čím víc se dostávám z toho opojení,
tím víc mi do hlavy leze pochopení.
První ryba byla ryba smutku
a svůj účel splnila, vskutku.
Druhá mi říkala, že čas vypršel
a přišla doba, abych odešel.
Ale já tam ještě chtěl chvíli být
a poslední vteřiny ji na očích mít.
A poslední byla ryba vzpomínání,
která mi bude připomínat naše setkání.
Ale ani ta mi v hlavě dlouho nevydrží
a až zemře, čekání už nikdo nezadrží.
Budu čekat do naší příští schůzky
a mezitím budu vycházet života schůdky.
A pokud nebudu moc aktivně žít,
o našem příštím setkání budu snít.
----------------------------------------------------------------------
Třetí jsem napsal zase na češtinu, tehdy jsme měli absolutně volnou ruku k literárnímu dílu. Některé oblasti můžou znít komicky, ale není divu, psal jsem to na Vyšehradě dlouho do večera a s tím, jak se blížil večer, se snižovala teplota a vítr se stával řezavějším, takže se mi do smutku vloudilo i sem tam trochu vzteku
Smutná slova na rozloučenou (lepší název mě nenapadl)
Je smutná noc a prší.
Déšť je taky smutný.
V hlavě smutné vzpomínky mi srší.
Smutek je zde však nutný.
Já jsem totiž na hřbitově,
na místě smutném a ponurém
a věnuji se pouze a jen Tobě
smutně, na hřbitově zavřeném.
Před tvým hrobem stojím
a nůž u krku si držím.
Jak to všechno začalo?
Co mě k tomu dohnalo?
Je to už tak dlouho,
a přitom tak krátce.
Hořel jsem po tobě touhou,
když ses usmála sladce.
Byli jsme tehdy strašně mladí.
Strašně mladí a nerozvážní.
Já ti řekl, co na tobě mě vábí
a ty sis myslela, že blázním.
Jenže já si vážně nemohl pomoci.
Nehledě na dotěrné otázky,
nemohl jsem se zbavit té nemoci,
té lidmi zvané lásky.
Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl
všechno bylo marné.
Získat jsem tě prostě neuměl.
Bylo to jednotvárné.
Jenže i když jsem se nehodlal vzdát,
pro tebe jsem byl nemehlo.
O Tobě jsem si mohl nechat jen zdát,
ty sis našla jiného.
Já jsem byl tenkrát hrozně naštvanej.
Měla sis tenkrát vybrat mě.
Já bych si na tebe, na rozdíl od něj
nikdy nevzal hrábě.
On tě zabil po pár týdnech.
Ani nevíš, jak mě to mrzí.
Zdálo se mi o tom i v mých snech.
Z toho mi z očí vždy tekly slzy.
Plakal jsem pro tebe celé měsíce,
které mi připadaly jako celé roky.
Z mých očí tryskaly slz stacisíce,
než jsem podniknul ráznější kroky.
Už jsem nechtěl dále sedět,
plakat a nic nedělat.
Chtěl jsem, aby o tom začal vědět
a šel jsem se trochu předělat.
Nechtěl jsem dál smutnit,
nechtěl jsem dál brečet.
Jen jsem ho chtěl donutit
na kolenou klečet.
Jenže co jsem udělal, byla chyba.
Pomsta nic nevyřešila.
Zpráva, že byl pořád zdravý jako ryba,
tvrdě mě na zem složila.
Už nemám sílu s tím nic dělat
a žalem nechci nocovat.
A když si nemůžu tvé dítě pochovat,
chci radši se vším skoncovat.
Proto jsem tu, na hřbitově,
kde to všechno končí.
A život můj, z lásky k tobě,
před tvým hrobem skončí.
Nechci tu už dál přežívat,
živiti se smutkem.
Chci už cítit, jaké je usínat
tím vše uklidňujícím spánkem.
Proto dodám sílu rukám.
Můj nůž projde kůží
a já se naposledy podívám
na tvůj hrob, plný růží.
Pak mé tělo na tvůj hrob padá.
Aspoň to mě těší.
Zkrátka, v mém případě sebevražda
všechny strasti řeší.
--------------------------------------------------------------------------
A v poslední řadě tu mám kousek, který e jediný starší než jeden rok. Nudil jsem se, blíže nejmenovaná osoba mi zadala pár slov a dal jsem se do díla. Co se týká pravopisu, mám tam nějaké chyby, ale ty nebudu opravovat
Sen nadevšechno krásnější
V postýlce si v klidu ležím,
zdá se mi hezký sen,
že po rozkvetlé louce běžím,
je nádherný bílý den.
Okolo mě vítr sviští.
Příjemně to chladí.
Jeden z ptáčků tady piští,
mě to vůbec nevadí.
Trochu jsem se nad tím zasmál,
běh je skoro věčný.
Tento sen je jeden z mála,
za který jsem vděčný.
Daleko už jsem doběhl,
noc je vážně krásná,
Nerušeně pozoruji,
jak je obloha jasná.
Okolo jsou samé hvězdy,
svítí, přímo září,
opodál já můžu spatřit
kosy, co se páří.
Tento sen je něčím jiný,
něčím přímo zvláštní.
Právě teď si uvědomuji,
že hořím velkou vášní.
Přede mnou se zjevila dívka,
tvář má vážně úžasnou,
v této chvíli vážně nechci
vidět, jak hvězdy hasnou.
Ale bohužel, až nerad,
musím ten sen opustit.
Budík zvoní, je čas vstávat.
Do nového dne se pustit.
Co však zjistím, dnes je víkend,
čas, kdy můžu sníti.
Sníti nebo přemýšliti,
jak se mi chce býti.
Jak se mi chce stráviti čas,
kterého je dneska dost.
První jíti na snídani,
jsem hubený až na kost.
K snídani si dám jen rohlík
a něco málo k tomu,
Dám si na čas a jak to sním,
běžím rychle z domu.
Doma je nuda, tak už to bývá,
vidím, že se ještě rozednívá.
Říkám si, jestli je tohle vtip.
Bohužel tohle je jen můj tip.
Ale mě to nevadí. Já si jdu snít.
Chci si znovu přehrát ten sen,
který zdál se mi pouze a jen
tuto noc a jindy ho nebudu mít.
Naštěstí jsem mladý. Co to znamená?
Můžu vylézt na svůj strom.
Chytit se větví, zvednout kolena
když tu najednou zazní hrom.
Sním si takhle v hustém větvoví.
Tomu hromu nevěnuji pozornost.
Snažím se snít co nejdýl. Kdo ví?
Možná zítra přejdu na jiný most.
Na most, který mě zbaví života.
Na most, který vše ukončí.
Na most, který mě zbaví utrpení.
Až život můj konečně skončí.
Okolo mě létají blesky,
jenže mě je to vcelku fuk.
Musím však uznat, svítí to hezky
a od stromů zní „ťuk ťuk ťuk“.
Jenže já pořád myslím na svůj sen.
Nic pro mě není vzácnější.
Než sen, který se mi právě zdál,
sen nadevšechno krásnější.
Sen o dívce, nádhernější než vše,
co jsem za svůj krátký život spatřil.
Jen jediné přání moje mluví za vše.
Co mám udělat, abych jen jí patřil?
Láska, nikdy jsem s ní nepočítal.
Jenže, co se stalo, nelze vzít zpět.
Do dívky ze snu jsem se zamiloval.
Smutné, až se mi z toho chce brečet.
Jenže najednou vše kolem mě vzplane.
Celý strom se rozhořel za chvíli.
Okolo mě lehký vánek vane
a já se vydám na poslední míli.
Vstříc smrti a poslednímu dechu
pomalu se připravuji,
sbírám síly k poslednímu vzdechu
a pomalu se unavuji.
Během vteřiny usnu a zase sním.
Co je to za sen? Já se divím.
Přede mnou stojí člověk. Kdo to je?
Mé srdce se ale raduje.
Po chvíli ji poznám. Dívka ze snu
je ta, kterou proti sobě mám.
„Počkej na mě,“ radostně hlesnu
a pln radosti ze snu umírám.
-------------------------------------------------------------------------
Všechny básně mají takové hloupé začátky, nicméně... je to kvůli tomu, že s rostoucím počtem veršů získávám větší soustředění, které na začátku nemám vůbec. Jinak co se týká rýmů, je snadné si všimnout, že běžně spojuji verše, že střídám rýmy,... a ještě spousta perliček