Trocha prózy a poezie od Poryga

Napsali jste zajímavý příběh a chcete ho někomu ještě ukázat ? Tohle je potom sekce pro Vás !

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » červen 30, 2012, 12:40 am

První hodlám začít takovou malou básní, kterou jsem vytvořil v časovém presu jedné vyučovací hodiny. (povinně jsme to tvořily v hodině angličtiny, tak se nedivte, že je anglicky) Je to poněkud slátanina a moc jsem si od toho nesliboval :)
The "death" of a paradise

Once, in a big lake
There used to live a big snake
Which one day used to bake
Quite a nice cake.


Nearby in a hole
There used to stand a totem pole.
He used to be bored
Every time, every second.


And far far away, in a farmhouse
Used to live a tiny mouse
With a copany of cows
And with the reindeers of Santa Claus.


Everyone used to live,
Somebody shy, the other talkative.
Without weapons, without wars,
Nobody used any horse


To ride on into a campaign.
There was nothing to complain about,
Everyone used to be proud,
Because nobody felt that pain.


But the whole thing changed one day.
It happened quickly, like a ray
In the clouds, before rain.
Suddenly everyone felt that pain.


The Death arrived to this world
Decided that everything living will be hurt.
Everything living was forced to die.
Nobody coud tell his last goodbye.


Every beauty, every happiness
Ended in the realm of Darkness.
Nothing is left from this world.
When I see it, it really hurts.


There is only an empty shell
Of a body, which lived as well
Before the paradise turned to hell.
And there’s nothing more it can tell.

---------------------------------------------------------------------
Druhá na seznamu je báseň ,kterou jsem vytvořil na češtinu... Měli jsme zadáno "Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou" a bylo na nás, jak to pojmeme. Psal jsem to v opojení zamilovanosti a bohužel jsem zapomněl sloku, která měla být poslední, naštěstí to šlo uzavřít o jednu sloku dřív.

Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou

Včera byl vážně divný den
a v noci se mi zdál sen.
Co v něm bylo, můžu nazvat vidinou.
Dvě lodě na vodě a tři ryby pod hladinou.


Jedna loď se pomalu houpe
a člověk v ní se právě koupe.
Jenže v čem se koupe? Kdo ví.
Možná mi to báseň odpoví.


K té lodi právě připlouvá jedna ryba.
Je to k dobré věci, nebo je to chyba?
Pomalu se zavrtává do té lodi
a ten, kdo se koupal, teď sem a tam chodí.


Podívám se tedy na rybu
a ta je černá jako maso dlouho na grilu.
Tvář toho člověka pomalu se mění
a tady to přestává býti snění.


Ten člověk má totiž moji tvář.
Můžete si myslet, že jsem lhář,
ale vážně na sebe z výšky hledím
a připlouvat k lodi druhou rybu vidím.


Tahle ryba září všemi barvami
a všemožnými duhami.
Jenže strašně rychle bělá
a ke druhé lodi rychle běhá.


Jakmile ke druhé lodi dorazí,
na krátkou dobu se před ní zarazí.
Začíná umírat, začíná mizet,
začíná se zmenšovat a mě to bude mrzet.


Třetí ryba se drží u druhé lodi
a barva je strašně nevýrazná.
Osoba, která tu loď řídí,
je neskutečně krásná.


Se smutkem sleduji druhou loď.
Vím, že jsem tu jako její doprovod
a naše cesty se pomalu rozdělují,
to mi ty tři ryby nepřímo sdělují.


Její loď odplouvá a ryba společně s ní
a já nic nedělám, voda mě vězní.
Moje tělo na jednom místě stojí
a já můžu čekat, kdy se naše cesty spojí.


Druhou loď ještě chvíli pozoruji
a po chvíli se k cestě osměluji.
Voda je už pro mě krásně volná
a já se proto ještě chvíli toulám.


Jenomže bohužel, tak už to chodí.
Já nemůžu plout za druhou lodí.
Třetí ryba se na své místo vrací
a svoje oči pomalu na mě obrací.


Má přesně z té druhé lodi barvy
a rychlým pohybem mi skáče do hlavy.
Ryba se do mě rychle zavrtává
a moje hlava s minulostí se setkává.


A čím víc se dostávám z toho opojení,
tím víc mi do hlavy leze pochopení.
První ryba byla ryba smutku
a svůj účel splnila, vskutku.


Druhá mi říkala, že čas vypršel
a přišla doba, abych odešel.
Ale já tam ještě chtěl chvíli být
a poslední vteřiny ji na očích mít.


A poslední byla ryba vzpomínání,
která mi bude připomínat naše setkání.
Ale ani ta mi v hlavě dlouho nevydrží
a až zemře, čekání už nikdo nezadrží.


Budu čekat do naší příští schůzky
a mezitím budu vycházet života schůdky.
A pokud nebudu moc aktivně žít,
o našem příštím setkání budu snít.

----------------------------------------------------------------------
Třetí jsem napsal zase na češtinu, tehdy jsme měli absolutně volnou ruku k literárnímu dílu. Některé oblasti můžou znít komicky, ale není divu, psal jsem to na Vyšehradě dlouho do večera a s tím, jak se blížil večer, se snižovala teplota a vítr se stával řezavějším, takže se mi do smutku vloudilo i sem tam trochu vzteku :D


Smutná slova na rozloučenou (lepší název mě nenapadl)

Je smutná noc a prší.
Déšť je taky smutný.
V hlavě smutné vzpomínky mi srší.
Smutek je zde však nutný.


Já jsem totiž na hřbitově,
na místě smutném a ponurém
a věnuji se pouze a jen Tobě
smutně, na hřbitově zavřeném.


Před tvým hrobem stojím
a nůž u krku si držím.
Jak to všechno začalo?
Co mě k tomu dohnalo?


Je to už tak dlouho,
a přitom tak krátce.
Hořel jsem po tobě touhou,
když ses usmála sladce.


Byli jsme tehdy strašně mladí.
Strašně mladí a nerozvážní.
Já ti řekl, co na tobě mě vábí
a ty sis myslela, že blázním.


Jenže já si vážně nemohl pomoci.
Nehledě na dotěrné otázky,
nemohl jsem se zbavit té nemoci,
té lidmi zvané lásky.


Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl
všechno bylo marné.
Získat jsem tě prostě neuměl.
Bylo to jednotvárné.


Jenže i když jsem se nehodlal vzdát,
pro tebe jsem byl nemehlo.
O Tobě jsem si mohl nechat jen zdát,
ty sis našla jiného.


Já jsem byl tenkrát hrozně naštvanej.
Měla sis tenkrát vybrat mě.
Já bych si na tebe, na rozdíl od něj
nikdy nevzal hrábě.


On tě zabil po pár týdnech.
Ani nevíš, jak mě to mrzí.
Zdálo se mi o tom i v mých snech.
Z toho mi z očí vždy tekly slzy.


Plakal jsem pro tebe celé měsíce,
které mi připadaly jako celé roky.
Z mých očí tryskaly slz stacisíce,
než jsem podniknul ráznější kroky.


Už jsem nechtěl dále sedět,
plakat a nic nedělat.
Chtěl jsem, aby o tom začal vědět
a šel jsem se trochu předělat.


Nechtěl jsem dál smutnit,
nechtěl jsem dál brečet.
Jen jsem ho chtěl donutit
na kolenou klečet.


Jenže co jsem udělal, byla chyba.
Pomsta nic nevyřešila.
Zpráva, že byl pořád zdravý jako ryba,
tvrdě mě na zem složila.


Už nemám sílu s tím nic dělat
a žalem nechci nocovat.
A když si nemůžu tvé dítě pochovat,
chci radši se vším skoncovat.


Proto jsem tu, na hřbitově,
kde to všechno končí.
A život můj, z lásky k tobě,
před tvým hrobem skončí.


Nechci tu už dál přežívat,
živiti se smutkem.
Chci už cítit, jaké je usínat
tím vše uklidňujícím spánkem.


Proto dodám sílu rukám.
Můj nůž projde kůží
a já se naposledy podívám
na tvůj hrob, plný růží.


Pak mé tělo na tvůj hrob padá.
Aspoň to mě těší.
Zkrátka, v mém případě sebevražda
všechny strasti řeší.

--------------------------------------------------------------------------
A v poslední řadě tu mám kousek, který e jediný starší než jeden rok. Nudil jsem se, blíže nejmenovaná osoba mi zadala pár slov a dal jsem se do díla. Co se týká pravopisu, mám tam nějaké chyby, ale ty nebudu opravovat :)

Sen nadevšechno krásnější

V postýlce si v klidu ležím,
zdá se mi hezký sen,
že po rozkvetlé louce běžím,
je nádherný bílý den.


Okolo mě vítr sviští.
Příjemně to chladí.
Jeden z ptáčků tady piští,
mě to vůbec nevadí.


Trochu jsem se nad tím zasmál,
běh je skoro věčný.
Tento sen je jeden z mála,
za který jsem vděčný.


Daleko už jsem doběhl,
noc je vážně krásná,
Nerušeně pozoruji,
jak je obloha jasná.


Okolo jsou samé hvězdy,
svítí, přímo září,
opodál já můžu spatřit
kosy, co se páří.


Tento sen je něčím jiný,
něčím přímo zvláštní.
Právě teď si uvědomuji,
že hořím velkou vášní.


Přede mnou se zjevila dívka,
tvář má vážně úžasnou,
v této chvíli vážně nechci
vidět, jak hvězdy hasnou.


Ale bohužel, až nerad,
musím ten sen opustit.
Budík zvoní, je čas vstávat.
Do nového dne se pustit.


Co však zjistím, dnes je víkend,
čas, kdy můžu sníti.
Sníti nebo přemýšliti,
jak se mi chce býti.


Jak se mi chce stráviti čas,
kterého je dneska dost.
První jíti na snídani,
jsem hubený až na kost.


K snídani si dám jen rohlík
a něco málo k tomu,
Dám si na čas a jak to sním,
běžím rychle z domu.


Doma je nuda, tak už to bývá,
vidím, že se ještě rozednívá.
Říkám si, jestli je tohle vtip.
Bohužel tohle je jen můj tip.


Ale mě to nevadí. Já si jdu snít.
Chci si znovu přehrát ten sen,
který zdál se mi pouze a jen
tuto noc a jindy ho nebudu mít.


Naštěstí jsem mladý. Co to znamená?
Můžu vylézt na svůj strom.
Chytit se větví, zvednout kolena
když tu najednou zazní hrom.


Sním si takhle v hustém větvoví.
Tomu hromu nevěnuji pozornost.
Snažím se snít co nejdýl. Kdo ví?
Možná zítra přejdu na jiný most.


Na most, který mě zbaví života.
Na most, který vše ukončí.
Na most, který mě zbaví utrpení.
Až život můj konečně skončí.


Okolo mě létají blesky,
jenže mě je to vcelku fuk.
Musím však uznat, svítí to hezky
a od stromů zní „ťuk ťuk ťuk“.


Jenže já pořád myslím na svůj sen.
Nic pro mě není vzácnější.
Než sen, který se mi právě zdál,
sen nadevšechno krásnější.


Sen o dívce, nádhernější než vše,
co jsem za svůj krátký život spatřil.
Jen jediné přání moje mluví za vše.
Co mám udělat, abych jen jí patřil?


Láska, nikdy jsem s ní nepočítal.
Jenže, co se stalo, nelze vzít zpět.
Do dívky ze snu jsem se zamiloval.
Smutné, až se mi z toho chce brečet.


Jenže najednou vše kolem mě vzplane.
Celý strom se rozhořel za chvíli.
Okolo mě lehký vánek vane
a já se vydám na poslední míli.


Vstříc smrti a poslednímu dechu
pomalu se připravuji,
sbírám síly k poslednímu vzdechu
a pomalu se unavuji.


Během vteřiny usnu a zase sním.
Co je to za sen? Já se divím.
Přede mnou stojí člověk. Kdo to je?
Mé srdce se ale raduje.


Po chvíli ji poznám. Dívka ze snu
je ta, kterou proti sobě mám.
„Počkej na mě,“ radostně hlesnu
a pln radosti ze snu umírám.

-------------------------------------------------------------------------
Všechny básně mají takové hloupé začátky, nicméně... je to kvůli tomu, že s rostoucím počtem veršů získávám větší soustředění, které na začátku nemám vůbec. Jinak co se týká rýmů, je snadné si všimnout, že běžně spojuji verše, že střídám rýmy,... a ještě spousta perliček :)
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » červen 30, 2012, 12:44 am

A teď ještě dodatkem trocha prózy :) aneb co se nezrodí, když se jeden nudí a psát by chtěl s chutí :) Takže s chutí do čtení :)

Díky za vše

"Díky za vše." Magická věta, jako mnoho dalších na světě. Ale přesto má hluboký význam. Obzvlášť pro mě. Už od dětství... Od dětství jsem tuto větu slýchával... Když se spolu kamarádi loučili, aby šli každý svoji cestou..."Díky za vše." říká jeden druhému a já je zdálky pozoruji. Jak se objímají, jak prožívají své poslední společné okamžiky. Nerozluční přátelé... Ale přesto se musí rozloučit. A možná se nikdy nesetkají. Život tomu tak chce. A na závěr života je jediná věta, kterou člověk může chtít říct. "Díky za vše."

Můj příběh začíná od dětství, jak jsem řekl, v mých devíti letech. Tehdy jsem se musel rozloučit se svými rodiči. Nevěděl jsem pořádně, proč. Ale své rodiče jsem poslechl. "Musíš utéct," říkal mi otec v posledních okamžicích před smrtí. Před tím, než na něj spadla střecha našeho domu, který vypálili vojáci, aby donutili naši vesnici zaplatit daně. Já jsem uprchl. Ale rodiče ne. Ti už tam zůstali. To jsem pochopil ihned. Začal jsem se tedy učit tomu, jak přežít. Až teď ale vidím, že jsem jim tehdy zapoměl říct: "Díky za vše."

Za tři roky už jsem dokázal leccos. Schovával jsem se v lesích i ve městech. Občas jsem si nakradl, abych nezemřel hlady. Bojoval jsem o to, abych přežil. A jsem za to vděčný. Mnoho lidí se nudí, mnoho lidí se stará o bezvýznamné věci. Jenže můj život se staral o to, abych se nenudil... Naopak, abych dokázal přežít. Takže na to můžu říct jediné: "Živote, díky za vše."

Ale neřeknu, protože můj život neskončil.

Jenže... Jakmile jsem se začal blížit k těm patnácti letem, tak už mi samota začínala vadit. Cítil jsem, že si musím najít dívčí společnost. Jenže ani tady jsem nemusel dlouho otálet. Ve městě jsem našel zlodějku, kterou stráže chytily při činu. Nepamatuji si už, jak se mi to povedlo, ale bezpečně jsem ji odtamtud dostal. A teprve tehdy jsem měl pocit, že jsem začal doopravdy žít. Teprve tehdy jsem měl pocit, že už to nebylo jen přežívání.

Opatrně jsem ji dotáhl do svého skromného domu a jak jsem čekal, hltavě se pustila do zbytků mého oběda. Tedy... Vařil jsem si vždycky jeden oběd na několik dní. Poté mi odvyprávěla svůj příběh. Jak žila s otcem rolníkem, jak ji tam jeden soused šikanoval, jak ho zabila a pak musela utéct. Musím se přiznat, její příběh mě dojal. Bylo jí stejně let jako mně, patnáct. Ale to nebylo moc důležité. Důležité bylo, že mi chtěla pomáhat, jako díky za to, že jsem jí zachránil život. První se učila tomu, co už jsem uměl. Bylo vidět, že se učí s nadšením a já ji to učil rád. Její společnost mě plnila takovým zvláštním blahem... Cítil jsem, jako kdyby ke mně patřila.. Ale nedokázal jsem určit, co to mělo znamenat. Jakmile jsem si byl jist, že už může "vylétnout z hnízda", poslal jsem ji na první akci. Jelikož jsme byli dva, zásoby nám unikaly dvakrát větší rychlostí a obchodníci si začínali najímat stráže, takže se stávalo čím dál obtížnější ty zásoby získat. Jenže... Nikdy nás nic nezastavilo. Až do chvíle, kdy jsme potřebovali přepadnout kostel pro svíčky. Vidím to jako dnes.

Byli jsme asi 200 metrů od kostela. Ona mě sledovala svýma hnědýma živýma usměvavýma očima. Bylo mi to divné... Rok od roku byla krásnější a já čím dál víc chtěl být s ní. Jen jsem pořád nechápal, co se to děje. O to víc jsem byl překvapen, když jsem si uvědomil, že jsem ji právě objal. Zatrnulo ve mně a pustil jsem ji. Odpovědí mi byl její smích a já ucítil, jak rudnu. Až mě z toho probrala její věta: "Pojď, ty můj hlupáčku." a zase se trochu zasmála. Ale pak utichla. Věděla totiž, že jde o život. Vždycky, když jsme něco prováděli, šlo o život. Ale neuvědomil jsem si, jak podceňuju riziko a oba nás ženu do záhuby.

Nedávali jsme dostatečný pozor. Někteří z mnichů tvořili poměrně věrnou kopii zdi a byli díky ní docela maskovaní. A toho jsem si nevšimnul. Jakmile jsme začali páčit dveře, jeden z nich vyběhnul. "Poplach, narušitelé!" začal hulákat a kostelem se naráz rozléhal zvuk zvonu. "Do háje, musíme pryč!" konstatoval jsem vcelku zbytečně. Věděli jsme to oba. Jenže... Zdrhat mě nic nenaučilo. A ji tím pádem taky ne. Utíkali jsme oba stejným směrem a to byla chyba. Nakonec nás odřízli, tak jsme se schovali v jednom z keřů.

"Je po n..." začal jsem řvát panicky, ale ona mi přiložila svoji dlaň na rty, tak jsem se pokusil uklidnit.

"To už je lepší." promluvila tiše a usmála se na mě. "Máš pravdu. Je po nás. Pokud s tím nic neprovedeme. A já u tebe mám jeden dluh, vzpomínáš si?" pokračovala a s každým jejím slovem jsem chápal stále víc její úmysly.

"Ne... Prosím, ne..." odpověděl jsem jí, ve snaze ji od toho odradit. Nechtěl jsem, aby odešla. Chtěl jsem být s ní a umřít s ní.

"Ty jsi mi jednou zachránil život. Teď je načase, abych ti to oplatila." řekla mi a v očích měla odhodlání. Chtěl jsem protestovat, ale zase mi na rtech přistála její dlaň. "Miluji tě." řekla mi a políbila mě na rty. Pak vyběhla ven. To poslední, co jsem mohl dělat, bylo nepřítomně sledovat, jak ji svazují a odvádějí někam pryč. Ještě ten den se začaly městem šířit letáky, které poukazovaly na to, že za dva dny má být popravena a já tu dobu proseděl ve své chatce a teprve tehdy jsem začínal chápat. Byl jsem do ní celé ty roky zamilovaný... Ale nevěděl jsem to. A teď už je pozdě na to, abych jí to řekl. Za dva dny byla poprava. Já tam přišel taky, abych ji naposledy uviděl. Ať se dělo, co se dělo, nikdy se nepřestala usmívat. A když mě uviděla, její úsměv se roztáhl ještě víc. "Samantho Berre, za své činy jste byla shledána vinnou a trestem budiž rozsudek smrti. Chcete něco říct, než bude rozsudek vykonán?" mluvil královský písař. Tehdy se mi podívala do očí. "Díky za vše." pronesla svým krásným hlasem. Hlasem, který jsem zaslechl naposledy. Pak už jsem sledoval, jak jí pokládají hlavu na špalek a přichází poslední rána... Která navždy ukončila její život. Poté se všichni vydali svojí cestou...

Ale já tam ještě chvíli stál a vzpomínal na všechno, co jsme si prožili. "Díky za vše." šeptaly moje rty a já cítil, že poprvé po dlouhé době mi tečou z očí slzy. Vydal jsem se proto domů. Dva dny mi rvalo, než jsem zastavil slzy. Ale nikdy jsem se z toho nevyrovnal. A co bylo horší, za další dva dny mi došlo jídlo a já musel lovit. Jenže... Všude jsem byl hledaný jako ten druhý, kdo přepadl kostel. A nebyl jsem schopen se soustředit. Takže jsem tušil, že můj konec je blízko. Jenže... Byl mnohem blíž, než jsem si myslel. Vytipoval jsem si snadnou kořist. Slabá ochrana a měl jsem výhodu, že jsem si vybral místo k přepadu já. Pak jsem chvíli počkal, než budou dostatečně blízko a šel jsem na věc. "Tohle je přepa..." začal jsem, ale zbytek jsem nedořekl. Pustil jsem zbraň a klesl jsem na kolena se slzami v očích, když jsem uviděl strážcovu sekeru. Před očima se mi mihly obrazy její popravy. Nic jiného jsem nevnímal. Dokonce ani slova strážného. Celou cestu do vězení jsem nevnímal. Před očima mi běžely obrázky našeho společného života. A její smrti...

Z truchlení mě ale vytrhlo otevření dveří, když mi stráž nesla večeři. "Za da dny tě popraví, těšíš se?" zeptal se mě a já jsem nevěděl, co odpovědět. Přál jsem si umřít, abych se zbavil toho věčného utrpení... Ale věděl jsem, že Samantha by si přála, abych se neohlížel za její smrtí, ale abych pokračoval dál. Jenomže... Už bylo pozdě. Už jsem v žaláři... Odtud neuteču, ani kdybych chtěl. Můžu jen čekat, až mě popraví... A využít ten čas trochu konstruktivněji. Proto ve svých podsledních hodinách píšu tento příběh... Příběh o tom, jak celý můj život provázela magie ukrytá v jedné jediné větě.

Za pár dní nastávají poslední okamžiky. Stráž zarachotí klíčem v zámku. "Tak, trochu života do toho umírání." řekne mi povzbudivě stráž a vyvádí mě na denní světlo. Musím se přiznat, takhle zvrchu je na ty haldy lidí trochu hrozný pohled. Nervózně jsem polkl. "Dnes, v devět hodin se bude konat poprava Atamese Krona!" vyřvával ten samý písař a pak se podíval na mě. "Atamesi Krone, za své činy jsi byl shledám vinným a budiž tvým trestem rozsudek smrti. Přeješ si říct poslední větu před tím, než bude rozsudek vykonán?" dořekne své formality a pak všechno utichne. Mně se začnou míhat útržky z mého života. Od té doby, co jsem se narodil, po moji blížící se smrt. S klidem zavřu oči a po tváři mi přelétne úsměv, který doprovodí věta, která doprovází celý můj život. "Díky za vše."
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 794
Registrován: únor 14, 2010, 10:07 pm
Bydliště: Slaný. To je kousek od Prahy.

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od legition » srpen 26, 2012, 7:36 am

Perfektní, příznávám, že delka mi dělala potíže s přečtením (čekalo na mě jídlo :D), ale velice se mi to líbí. Máš to hezké, opravdu hezké BALADY. :yes: :yes: :yes:
Obrázek


Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » srpen 29, 2012, 9:35 pm

Bohužel, tímhle to asi bude muset skončit... Protože nerad píšu slátaniny :( A jelikožž nemám múzu, tak nic jiného než slátanina nevznikne :(
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 794
Registrován: únor 14, 2010, 10:07 pm
Bydliště: Slaný. To je kousek od Prahy.

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od legition » září 21, 2012, 7:58 pm

:( :( :( :( :( :( :? :cry: :cry: :cry: :cry:
Obrázek


Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » prosinec 17, 2013, 7:33 am

Tak jsem přece dneska něco vytvořil :) Původně to je do školy na recitační soutěž, ale myslím, že to v klidu můžu publikovat i sem :) Bacha, je to opravdu dlouhé, zatím nejdelší kreace. (Má 39 slok) Název je pouze provizorní, nenapadnul mě žádný lepší, na názvy jsem trochu eunuch, mno :D Kdyby měl někdo nápad, můžu to přejmenovat.

Příběh člověka nečlověka

Byla jednou jedna postava tajemná.
Její siluera nebyla objemná.
Nápadně se podobala člověku.
Přesněji mrňousi v dětském věku.

Nicméně kdo se dostal blíž,
nenazýval ho člověkem.
A tak přestože byl ještě dítětem,
rodičům byl jen na obtíž.

Co na něm bylo tak odlišného?
Co způsobilo jeho trápení?
Bylo to jeho narození.
Tehdy parazit obsadil jeho tělo.

Už v prvních letech nebyl normální.
Byl větší než obyčejný smrtelník
tvrdost hlavy měl podobnou kameni
a učil se líp než kdejaký učedník.

Neměl žádné vlasy, Jen jizva mu šla přes kost
tam, kde mu parazit vstoupil do hlavy.
Od člověka to byla přílišná odlišnost,
takže ho raději z vesnice vyhnali.

Zkusil štěstí v jiných vesnicích.
Ale všude to bylo stejné.
Drby o něm byly rozšířené
tak rychle, jako padal sníh.

Kráčel světem s hlavou sklopenou
a litoval, že se narodil.
Hledal místo, kde ho nevyženou.
Hledal místo, kde by se usadil.

Byla zima, ale necítil chlad.
Neměl jídlo, ale ani hlad.
Nepotřeboval jíst, nemusel ani spát,
přesto za tohle nebyl rád.

Chtěl najít domov, místo, kde žít,
ale zatím o něm mohl jen snít.
Nacházel totiž pravý opak.
Pokud ne vztek, tak našel strach.

Když mu lidé do očí pohlédli,
buď ho zavrhli, nebo utekli.
Jeho oči rudé, živé, ale plné žalu.
nechápaly, proč působí tolik strachu.

Jeho život pokračoval dál,
a přitom na jednom místě stál.
Pořád hledal místo k usazení.
Místo, kde se setká s pochopením.

Ale nacházel u lidí akorát strach.
Ale proč? Vždyť není žádný vrah.
Proč v místě, kde byl, se lidi báli,
místo toho, aby se s ním smáli?

Roky plynuly a když jich bylo devět,
už o něm uslyšel snad celý svět.
A taky se stalo, že jeho cesta
zavedla ho do jednoho města.

Cestu do jedné z uliček si razil
a náhle omylem do někoho vrazil.
Tentokrát měl štěstí. Tento človíček
neslyšel z drbů o něm ani ždibíček.

Tímto človíčkem byla mladá slečna
normálnímu kluku nebezpečná.
Ale když viděla chlapce tenkého jak žito,
přišlo jí ho náhle strašně líto.

Aniž by přemýšlela nad tím, co provedla,
okamžitě si ho domů odvedla.
A když pak jeho příběh vyslechla,
s hrůzou vyjekla.

Jak mu tohle mohli udělat, nechápala.
Tak protože on neměl kam jít,
nabídla mu, že s ním bude žít.
A od toho dne se o něj starala.

Od té doby byl jako vyměněný.
Zde konečně našel, co hledal.
Místo, kterému by svůj život dal,
kdyby se objevil někdo zlý.

Co spolu prožili, to se nedá popsat.
Byla toho totiž opravdu spousta.
Spolu jedli, pili, spolu si hráli,
spolu spali, spolu se smáli,....

Všechno možné dělali jen spolu.
A on si nestěžoval. Byl spokojen
s tím, že s ni mohl prožít každý den.
Jenže co jde nahoru, musí jít i dolů.

Nové vlny zvěstí se náhle rozvířily
a rychlostí blesku po světě se šířily.
A tak vinou toho, že lidé se báli,
nevědomky k sobě církev táhli.

Netrvalo dlouho, snad jen dva měsíce,
a do města přijela inkvizice.
Dala do toho vše, aby ho nalezli
a obyvatelé jim rádi pomohli.

Děvče, které ho chránilo, omráčili
a jeho během okamžiku chytili.
a bez odkladu ho začli souditi.
Odsoudili ho k trestu smrti.

Až podivný hluk zvládl dívku probudit.
Lidé na náměstí, i přes vánici,
tvořili velkolepou hranici.
Viděla, že ho chtějí upálit.

Do očí jí to vhrklo slzy,
že měl umřít tak strašně brzy.
Nechtěla se s tím ale lehce smířit,
a tak kde je, začla se pídit.

Uplynulo pár dní a ona ho nenašla.
Ve tváři se jí zračilo zoufalství.
Ale ani to nemohlo nic dělat s tím,
že poprava právě začala.

Ulice se začaly plnit zástupy lidí.
Každý mu ukazoval, jak moc ho nenávidí.
Každý se snažil být k němu krutý.
Každý chtěl, aby už byl mrtvý.

Jak ho vedli přeplněnými uličkami,
lid ho zasypával urážkami.
Občas po něm létaly i kameny,
ale co s tím mohl dělat? Jen pokrčit rameny.

Její postavu poznal, když ji míjel
a bylo mu líto toho, co viděl.
Dívka, vždy radosti tak plná,
teď tu před ním klečela zlomená.

A tak průvod musel zastavit
a nechat ho se s ní rozloučit.
Když byl dost bízko, kolem krku mu skočila
a mezi vzlyky své omluvy spustila.

„Omlouvám se! Co jsem to provedla,
když jsem si tě domů odvedla?
Nebýt toho mého rozhodnutí,
nebyl bys teď tak blízko smrti.

Kdybys mě nikdy v životě neviděl,
nemusel bys umřít! Žil bys dál!“
Další příval slov rukou umlčel
a vlídně se na ni usmál.

Aby ji trochu uklidnil, něžně ji pohladil.
A pak k ní promluvil i on sám.
„Já jsem rád, že jsem na tebe narazil,
dokonce i teď, když umírám.

Tys mi dala to, co jiní ne.
Něco, co nelze okem uzřít.
Dala jsi mi cestu, po které jít.
A leccos jsem se dozvěděl.

Taky vidím něco, co oni ne.
Přestože jsem lidmi nenáviděný,
přestože tento s vět je zkažený,
ne všechno na něm je nutně zlé.“

Nebyl již čas, musel jít dál.
A než se nadál, před hranicí stál.
Kat ho ke kůlu za nohy přivázal
a on světu na rozloučenou zamával.

Poté okolí rozzářila pochodeň.
Lidem už nebylo co víc říct.
Byl připraven jít smrti vstříc.
Čekal, až dřevo pohltí oheň.

Chlapec zanedlouho mizí v záři
ohně, ale s rozesmátou tváří.
Beze vzteku, bez bolesti, bez lítosti, bez vzlyků,
jen jeho rty šeptají slova díků.

„Díky tobě jsem měl důvod žít.
Díky tobě je můj cíl naplněn
a teď už je můj čas. Musím jít.
Děkuji ti za všechno. Sbohem.“
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 529
Registrován: květen 21, 2012, 7:28 pm
Bydliště: Ústecký kraj

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od feryk » prosinec 18, 2013, 3:02 pm

Je to dobré, ale příliš dlouhé, některé sloky bych vypustil.
Aktuální projekty v RM VXA:
: Bludný holanďan ... 100 % hotovo : http://uloz.to/xptFokkX/bludny-holandan-v1-03-exe
: TOW I: Escape from The Chaos ... 25 % hotovo

Více na https://www.feryk.cz
Fb: https://www.facebook.com/feryk.cz
Telegram: https://t.me/+ZsRVWyY3w-1mYjVk

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » prosinec 19, 2013, 1:54 pm

Vždycky je to delší, když to obsahuje určitý příběh. Ale je pravda, že 39 slok je asi opravdu moc :D
btw. jaké sloky bys vypustil?
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 529
Registrován: květen 21, 2012, 7:28 pm
Bydliště: Ústecký kraj

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od feryk » prosinec 19, 2013, 5:27 pm

Třeba 3,6,12,18,20,26,34 ... některé věci se ti tam zbytečně opakují a natahuje se to,třeba to, že maj lidi z něho strach se tam defacto opakuje ve třech slokách za sebou...atd..
Aktuální projekty v RM VXA:
: Bludný holanďan ... 100 % hotovo : http://uloz.to/xptFokkX/bludny-holandan-v1-03-exe
: TOW I: Escape from The Chaos ... 25 % hotovo

Více na https://www.feryk.cz
Fb: https://www.facebook.com/feryk.cz
Telegram: https://t.me/+ZsRVWyY3w-1mYjVk

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » prosinec 23, 2013, 1:31 am

svatá pravda. Inu, člověk by neměl psát v noci :D
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 122
Registrován: červenec 23, 2010, 11:38 pm
Bydliště: Českolipský kraj

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od nostradam » prosinec 31, 2013, 11:57 am

Taky jsem asi zase po dlouhé době něco postnu

Dostal jsem chut psát
vím nebaví vás moje texty žrát
jestli vám to vadí můžete řvát
nechci se s vámi prát

Píšu jen když mě špatně je
Kdy se moje srdce zachvěje
kdy se mě plíce sevřou
a nemůžu se nadechnout

Když mě smutek popadne
psát básně mě napadne
tam kde smutná hudba nestačí
tam mě občas text postačí

Píšu rád o smutku
zmízí bolest aspon na chvilku
nevydrží to chvíli dlouhou
jsem rád za minutu pouhou

není to dost dlouho
ale chtěl bych od toho mnoho
nebude to stačit nikdy
snad najdu co jo někdy
V životě ma skoro každý z nás slzy smutku ale věřím že tito lidi stejně jako já by to radši vyměnily za slzy štěstí

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 586
Registrován: duben 7, 2010, 4:47 pm
Bydliště: někde v Praze

Re: Trocha prózy a poezie od Poryga

Příspěvek od Poryg » březen 17, 2014, 3:55 pm

Popadne - napadne, postačí - nestačí, to mi na tom vadí
http://www.ulozto.cz/7478224/lsdemo-zip


Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak vytvořit svoji mapu :D
Ach, jak já byl šťastný, když jsem přišel na to, jak fungují switche a variably :D
Ach, kdepak jsou ty časy? Teď RM otevřu jednou za sto let... :(


Zpět na Vaše příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 návštevníků