Barbar Bar a skřetí farma

Napsali jste zajímavý příběh a chcete ho někomu ještě ukázat ? Tohle je potom sekce pro Vás !

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 852
Registrován: říjen 30, 2007, 2:56 pm
Bydliště: Pardubický kraj

Barbar Bar a skřetí farma

Příspěvek od Lukaaash » srpen 6, 2009, 3:30 pm

Obrázek
Obrázek

Byla tma tmoucí. Z šerých a temných zákoutí tmavého lesa začali pomalu vystupovat krvežízniví tvorové připravení na kořist. Každý, kdo slyšel strašlivé kvílení větru v korunách pralesních stromů a hrůzyplné vytí vlkůvů samotářů nebo jiný zvuk spojený se Sarkoickým lesem, dal se hned na útěk. Všichni, kromě jednoho. Jeho jméno se opakuje. Je to barbar. Jmenuje se Bar.


Obrázek
Obrázek

„Vy jste se snad zbláznili, nebo co?“ řval ne moc mladý, ale ani zase moc starý chlapec. Po odhrnutí jeho neposlušných vlasů bylo vidět nesčetně oděrek na jeho opáleném obličeji, ale i jeho ruce pokrývaly škrábance od těžkého tréninku s mečem. Byl střední postavy, dobře stavěný na meč, který nesl. Teď se mračil na otce, který byl předlohou své ratolesti. Jen svaly a výška byly rozdílné.
„Ne, je to přeci tradice, musíš tam jít!“ napomenul ho otec, hoch ale pořád nechápal pitomost lovit v tom hnusném lese, ještě ke všemu v noci.
„Jsou tam bažiny, vlkůvové a možná ještě nějaký další potvory, proč tam mám teda zbytečně chodit a nechat se třeba zabít?!?“
Jeho otec ale byl prostě neodbytný, trval na svém: „Chápeš, že každý, kdo se má stát mužem, musí projít závěrečnou zkouškou? Musíš jít do Sarkoického lesa a přinést buď prasečáka, vlkůva nebo jiné nechutné stvoření zabité vlastní rukou!“
„To neudělám!!“ křikl naposledy chlapec a odběhl do své části kamenné chýše.

***

Barbar Bar se probral kdesi v lese a snažil se vypudit staré vzpomínky z hlavy. Vstal, rozhlédl se, ale stále mu dělalo obtíže pořádně se zorientovat mezi křovinami, hustě stavěnými stromy, ztrouchnivělými kmeny a rozlehlými bažinami.
Konečně našel to, co hledal: v nízkém porostu se ztrácela vychozená stezka. Sebral pár svých švestek a s hrůzou zjistil, že meč, který včerejší noci zabořil do země, ležel na balvanu roztříštěný. Hned se v barbarovi probudila vlna zlosti – vždyť toto byla jediná památka na jeho rodinu… Sebral tedy všechny kusy oceli a vydal se po oné stezce, která vedla do jeho rodné vesnice.
Kdo to mohl udělat? Kdo mohl zničit meč z tvrdé oceli? Vždyť by přesekl i ten balvan… Jeho meč? A proč? Bar byl rozčilený, věděl ale, že ve vesnici žije zdatný kovář, který mu může meč za menší službičku opravit. Ještě lepší bylo, že službičky už nebylo zapotřebí.
Cesta lesem nebyla kdovíjak příjemná. S různou havětí, jako třeba s malými pavouky prasečáky, se vypořádal ručně docela hravě, ale meč je meč…
Stezka se tu a tam ztrácela, jak se ale Bar blížil k okraji lesa, bylo čím dál snazší držet se jí. Konečně se barbar dostal z lesa a sundal ze sebe všelijaké pavučinky a příchytné bodláčí. Gisna už nebyla moc daleko, stačilo přejít nevysoký kopec a cesta už vedla jen do zeleného údolíčka.
V údolí se rozprostíralo menší jezírko obklopené pár desítkami chýší, hlavně dřevěných, některé byly i kamenné. Sem tam tu také rostly mohutné jilmy, které pod sebou tvořily stíny, při těchto letních dnech příjemně ochlazující a hojně využívané lidmi ve vesnici.
Jak se Bar přibližoval k vesničce, lidé se za ním stále víc otáčeli a za chvíli byl barbar obklopen nadšenými dětmi poskakujícími kolem něj. Mužovi to nevadilo, ale když mu děcka začala strhávat jeho váčky s bylinami, mastičkami a dalšími užitečnými věcmi, pár pohyby rukou mláďata odehnal.
Bar přišel na větší plácek mezi domky, kde se shromáždilo plno zvědavců. Moc často se nestávalo, že by k nim do vesnice přišel nějaký cizinec, i když toto cizinec vlastně nebyl. Pozorně si prohlíželi mužovo tělo, napůl pokryté kožešinami z medvlka, silné nohy obuté do pevně látkou vystlané obuvi, velké ruce, jenž by mohly jediným máchnutím zabít zvíře, a nakonec i jeho hlavu, na které spočívaly krátké, nahrubo ořezané černé vlasy a obličej tvrdých rysů, bez výrazu. Ale ten se zanedlouho změnil, když uslyšel hlas starého kmeta, muže, kterého znal už hodně, hodně dlouho.
„Bare, opravdu jsi to ty?“ zaskřehotal stařík vyběhnuvší z nejbližšího příbytku. Mohlo mu být něco přes sedmdesát, měl šedé prořídlé vlasy, vrásčitou tvář a celý shrbený se belhal s roztřesenými koleny k barbarovi.
„Jakmile jsem zaslechl povyk, musel jsem se jít podívat ven a přesvědčit se, že jsi skutečně přišel zpět po tak dlouhé době…“
„Ano,“ pravil nedočkavě Bar, „opravdu jsem se vrátil, Kedrile. Je to tu nějaké jiné, než jsem tu byl naposledy.“
„Změnilo se mnohé, chlapče. Povídej, co jsi dělal?“
„Už dávno nejsem chlapec, kmete. O svých příhodách a dobrodružstvích ti budu vyprávět později, teď potřebuji jediné – kde najdu Bachyra?“ Při těchto slovech rozbalil větší vak a před starcovými zraky spočinul rozlámaný meč.
„Jistě, pojď za mnou, Bare.“ řekl Kedril a společně s barbarem se přes zástupy nashromážděných lidí, kteří na něj pořád upřeně zírali, vydali k domku posázenému přibitými štíty.
„Zde pracuje a přebývá Bachyr. Jdi dál, já si zatím půjdu někam lehnout. Už to není, co bývalo, to víš, stáří…“ pravil stařík a odešel kamsi do vesnice.
Naposledy upravil Lukaaash dne leden 27, 2010, 7:03 pm, celkově upraveno 3
ObrázekObrázek Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 852
Registrován: říjen 30, 2007, 2:56 pm
Bydliště: Pardubický kraj

Kapitola 2.

Příspěvek od Lukaaash » prosinec 27, 2009, 10:53 pm

Obrázek
Obrázek

Vchod do domku byl ověšen provázky s korálky, které Bar odhrnul a vstoupil dovnitř, načež se ozvalo radostné zahalekání.
„Á, kohopak nám to sem víla Amálka přivádí? Bare, starý kamaráde, copak potřebuješ?“ Barbara oslovil Bachyr, napůl obr, napůl skřet. Byl vysoký přibližně stejně jako Bar, stejně svalnatý, jen to, co ho odlišovalo, byla zelená pleť, uši mu viditelně odstávaly a nos byl dlouhý asi dvakrát tak jako jeho oči.
„Bachyre, brachu můj, vím, že je tvé umění přímo mistrovské a taky mi něco málo dlužíš, takže bych od tebe potřeboval jednu službičku.“ spustil Bar a na dřevěný stolek rozprostřel plátno s rozpadlým mečem.
Bachyr nevypadal moc překvapeně, spíš polohlasně říkal:
„Tak takhle to myslel, lišák!“ Barbar nad tím jen nechápavě zavrtěl hlavou.
„Příteli, o tento meč se moje skřetí polovina umí výborně postarat, nemusíš mít starosti, ale teď bych ti chtěl představit svého bratrance, Siřničku. Má nějaké starosti, se kterými by se chtěl podělit s mistrem z oboru mistrovského. Nějaká pomoc by se prý též hodila.“ řekl kovář a ukázal do tmavého kouta, ze kterého vystoupil pohublý, v potrhaných šatech nastrojený skřet. Jeho zelená pokožka s protáhlýma ušima a nosem byla stejně odpudivá, jako jeho skřehotavý hlas.
„Ó, velký a úžasný Bare!“ řekl Siřnička, Bar nezaujatě odpověděl, pořád sledujíce svůj drahocenný zlámaný meč. „Buď pozdraven, skřete!“
„Pane, musíte mi odpustit před tím, než po vás budu něco chtít!“ začal Siřnička, Bachyr ho ale hned okřikl:
„Nech toho, když něco chceš, řekni to hned, Bar není zvědavý na nějaké tvoje kecy!“
Bar jako by si té bratrské rozmluvy nevšímal, přemýšlel, jestli bude meč stejně pevný, jako předtím. Musel, jinak si to bude do smrti vyčítat…
„Tak povídej, prťousi!“ řekl barbar najednou, Siřnička tedy začal temně vyprávět:
„Dobře, tedy. Takže, abych nezačínal od konce, jak my začínáme, ale jelikož vám to, z nějakého mě poněkud neznámého důvodu, vadí, řeknu vše, co se mi přihodilo od začátku. Před nějakým tím časem jsem si žil úplně poklidně ve svém zcela zapadlém voňavě smradlavém brlohu se svou rodinkou. Můj život by šel normálně po skřetovsku dál, kdyby se k nám nedostaly zvěsti o skřetí farmě.“
„Skřetí farmě?“ podivil se s nadšením Bar, Siřnička si toho ale nevšiml.
„Správně. Skřetí farma. Slyšel jsem, že se skřeti chytají a drží se na nějakém tajném místě. Poté je nechají zabít a jejich maso se používá jako přísada do různých jídel rozvážených po celé Oresilii.“
Barbar ho samozřejmě musel vyrušit znovu: „A proč zrovna skřetí maso? Je nějaké specielní?“
„Ano, naše maso je prý výtečné, ale já ho nezkoušel a ani ho jíst nikdy nebudu. Děti samozřejmě pobraly novou věc, které se bojí, manželka jim ale pořád povídala, že je to jen báchorka. Myšlenky o skřetí farmě mě ale nějak neopouštěly. Musel jsem zjistit víc. Nejprve jsem se poptal v okolních brlozích. Věděli asi tolik co já. Neodradilo mě to. Šel jsem do nejbližšího města, kde by mohli něco vědět, do Hi. To je také místo masové výroby jídel, dováží pro většinu měst v Oresilii, ale to už jsem říkal. Hlavní je, že jsem tu konečně dostal informace o farmě. Od tamějších opilců se toho dozvíš docela dost…“
„I místních!“ dodal se smíchem Bachyr a dál prohlížel Barův meč.
„A mluvili také o tom, kde se farma nachází?“ zajímalo zase barbara.
„No, mluvili o nějakém lese. Odvodil jsem si, že to bude Ne-hvozd, je nejblíže Skřetihvozdu.“ Siřnička se na kratičkou chvíli odmlčel, pak pokračoval ve výkladu. „To bude ono, Ne-hvozd byl vždycky takový divný… Může se v něm schovávat kdokoli…“
„Nemyslím si, že to bude Ne-hvozd.“ odporoval Bar. „Mít základnu blízko není moc bezpečné, je tu velká šance prozrazení. I když nějaký menší tábor by tam mohli mít. A mám tu ještě otázku – slyšel jsi už o nějakém únosu? O někom, kdo se ztratil a nikdo ho už nenašel?“
Siřnička byl najednou zmatený. „Ale… jistěže… slyšel jsem…“ Skřet přemýšlel a bylo to na něm znát. Konečně ze sebe vypravil: „Už vím! Kamaráda Býblice hledají už pěkných pár týdnů. Nezanechal po sobě žádnou stopu…“
„Neztratil se jen náhodou?“ pokračoval Bar. “Nechtěl třeba jen odejít?“
„To ne, ten by nenechal svou rodinu napospas osudu a jiným skřeťákům. To by neudělal!“ Vypadalo to, že si stojí za svým, ale něco se na něm barbarovi přece jen nezdálo. Řekl si, že ho nebude dál vyslýchat a nechá Siřničku, aby ho přemluvil.
„Tak dobře,“ řekl nakonec Bar po několika dalších prosbách skřeta, „půjdu se připravit, lehnu si a ráno vyrazíme směrem, který určíš. Samozřejmě, že si nejdřív vyzvednu svou mocnou zbraň.“ Bar při těchto slovech obrátil hlavu na Bachyra. „Jak tě tak znám, budeš s prací hotov dřív, než kohoutivec zakokrhá a Slunna zajde za Obzornými horami. A ty, skřete,“ řekl barbar otočiv hlavu zpět, “nečekej, že pro tebe udělám vše, jak se říká, za pár králičích bobků.“
„Neboj se, bobků bude spousta, chrahahachrraacha! Ale vážně. Dostaneš dost. I za meč, co jsem ti zničil. Vlastně, Bachyr ho už opravuje, ale to nevadí, budeš mít ještě jeden takový. I štít. A to není vše! Pokud zakoupíte sadu luku a třiceti šípů, dostanete pět dalších šípů navíc! Kvalita zaručena! … Eh… promiňte, ó Bare, já totiž prodávám na trhu ve městě HI a občas se mi prostě stane tohle… Ale dostaneš takovou sumu, o jaké se ti ani v těch nejdivočejších snech nezdálo. No, možná ano, ale to je fuk.“
Barbar už Siřničkovy kecy moc nevnímal, po chvíli skřet domluvil, tak mohl Bar v klidu odejít do domku, který mu připomínal nejen mládí, tak i stáří.
ObrázekObrázek Obrázek

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 852
Registrován: říjen 30, 2007, 2:56 pm
Bydliště: Pardubický kraj

Re: Barbar Bar a skřetí farma

Příspěvek od Lukaaash » červen 4, 2010, 11:08 am

Obrázek
Obrázek

Barbar se probouzel. Sluneční paprsky pronikaly polootevřeným okýnkem do chýše a dopadaly na Barovo a dívčino tělo. Barbar ze sebe jemně odsunul lehké dívčiny údy, vstal, protáhl se a vyšel ven na čerstvý vzduch. Znovu se protáhl. Rozhlížel se. Začal se procházet vesničkou a prohlížel si místo, které mu připomínalo dětství. Dětství, které již bylo nenávratně pryč…
Z rozjímání ho vyrušil nepříjemný skřek.
„Takže vyrážíme?“ ozval se skřet.
„Z čeho tak usuzuješ?“ optal se trochu rozrušený Bar, i když na sobě nedával nic znát.
„No, měli bysme vyrazit brzo, aby nás v lese nezastihla noc…“
„Proč? Ty se bojíš?“ ptal se Bar, aniž se podíval na toho tvora, a pokračoval v chůzi.
„Ne, já jen, že by nás tam v noci mohlo něco napadnout…“
Bar se uchechtl. „Ale kdež. V lese nás nezastihne o nic víc potvor, než kdekoli jinde.“ Barbar se na chvíli zahleděl na Siřničkovu hlavu. „Máš moc bujnou kštici. Chci říct představivost.“
„Aha, nad tím sem, no, neuvažoval…“ řekl s trochou lítostí v hlase.
„Měl bys začít. Na téhle cestě od tebe nebudu očekávat nic jiného.“
„Takže nepudeme ihned, ty tu jistě chceš nějakej ten čas pobejt…“
„Chtěl bych. Už je tomu dlouhá doba, co jsem odešel z vesnice. A samozřejmě si taky musím počkat na meč.“ Bar se na chvíli odmlčel. Pomyšlení na rozlámaný meč mu nedělalo dobře. „A jak jsi vůbec věděl, že přijdu zrovna teď?“
„To je vono: nevěděl jsem to. Vůbec. Když sem do Gisny dorazil, nikdo neměl tušení, kde si a kdy se vrátíš. Byl sem docela naštvanej a zklamanej, užuž sem chtěl zajít ke druhýmu největšímu borci v tomhle kraji, Iglynoj. Ale jedna zdejší menší věštkyně předpověděla krátkej návrat zdejšího odrodilce. Byl sem přesvědčenej, že to budeš ty, a tak sem zůstal.“
Hned se do toho vmísil Bar: „Je dobře, že jsi zůstal a nechodil za tím šaškem, ten by tě při nejbližší příležitosti okradl a možná, že by o tobě už nikdo neslyšel. Kchooooiisss !!“
„Aha… No nic. Jednou brzo ráno - bylo to včera – sem se šel projít do lesa. Ve dne se tam moc nebojím. A co nevidim – ty! Přibližoval sem se potichoučku k tobě, samozřejmě tě okrást, ale pár metrů od tebe sem zakop o ten meč, a… naštval sem se a roztřískal ho na kusy! Nevěděl sem, že TY si ten Bar, ale hned mě to došlo, tak sem rychle zdrhnul…“
Siřnička teď vypadal dost zničeně. „Promiň Bare eště jednou.“
Bar nebyl překvapený, dávalo mu to smysl. Chytla ho menší křeč v zádech, proto se trochu napřáhl, aby se protáhl.
„Prosím, nebij mě!“ vykřikl skřet a skrčil se do klubka.
„Na mlácení nemám náladu. Ale v pravý čas na pravém místě dostaneš určitě v nějaké bitce pořádnou nakládačku, to ti zaručuju,“ pověděl mu s klidem Bar a odešel směrem příbytek stařičkého přítele. Siřnička se už nepokoušel promluvit a vrátil se do bratrovy kovárny.

***

„…Když jsem do té jeskyně vešel, přepadl mě děsivý chlad. Běžel jsem dlouhou, dost širokou chodbou. Byla tak zamotaná, že jsem po chvíli nevěděl, na kterou stranu se mám modlit našim záslužným božstvům. Po pár hodinách úmorného chladu jsem konečně dospěl k hnízdu stvůry, dokonce jsem viděl i onu stvůru! Byla příšerná! Tři hlavy s pěkně ostrými zuby a nepočítaně chapadel! Hned jsem se dal do boje!“
„Jůůůů!“ žasly děti, Bar pokračoval:
„Sekal jsem do monstra, chapadla létala všemi směry. I já jsem párkrát letěl různými směry, ale nebojte se, děti, nic se mi nestalo. Ta příšera vydávala takové kňučení, že jsem ji nakonec ušetřil. Řekla mi, že je jí to líto, že musela zabíjet lidi kvůli jídlu. Tak jsem jí zahojil rány a poradil místo k lovu, kde na lidi už více nenarazí.“
„Ach jo, já myslel, že tu bestii rozcupuješ na malé kousíčky…“ posmutnělo jedno z mnoha malých dětí. Bar na to hned zareagoval:
„Ale chlapče, když vidíš, že lítost z nepřítele přímo pryští, ušetříš ho. Později ti může pomoci. Ale musíš dát pozor, kdy lítost myslí upřímně a kdy ji jen hraje. Na špatný úsudek můžete doplatit! Nespoléhejte jen na svůj instinkt, ale přemýšlejte!“
„Pravda, Bare,“ promluvil stařec. Ale teď, děti, už do svých postýlek!“
„Ale ještě nééé!!“ zakřičela sborově dítka.
„Ale ale ale! Bar vám tady vyprávěl už celý den, určitě je už utahaný. A žádný příběh už nemá, viď, synovče?“ mrkl stařík na Bara.
„No, starý brachu, mám jich ještě spousty, ale dětských uší by měly být ušetřeny. Slyšeli jste, mazejte už, nebo vás zašlapu do země jako moreskou housenu!“
„Ííííí!“ zaječely děti a byly rázem pryč.
„Hahaha. Mají tě rády, Bare.“
„Já vím…“ Bar vstal, přešel ošuntělé barevné dece na stoličce a zvedl ji. „Hm. Pořád tu je! Myslel jsem, že shořela…“ Přemílal ji mezi prsty. Pozvedl k obličeji. Přičichl. „A pořád voní po koření, i když částečně smrdí kouřem! Jak…?“
„Ano, kouřem. Našla se v troskách. Ležela v úkrytu pod zemí.“
Bar se najednou rozčílil.
„Cože? Proč jste to místo nenechali napokoji?! Copak jsem vám něco neříkal?“
„Ale Bare…“
„Nech mě být! Odcházím!“ řekl nakonec rozčileně, vyběhl z domku a starou deku odnesl s sebou.

***

Na klidné lesklé jezerní hladině se jiskřivě odrážel Měsíc s hvězdami, které se zdály malé, ve skutečnosti obrovská tělesa putující vesmírem. Ticho bezděčně prolomil ušidrásající skřek, poté další a další. Bar se nemusel ohlížet, aby poznal, kdo nebo co tak strašně lomozí. Pořád zíral na pozůstatky svého bývalého obydlí.
„Áha, to seš ty, Bare… Já tě v tom šeru nepoznal…“ ulevil si Siřnička, načež zakopl, upadl a zlomil si nos. Sakra, už zase…“
„Vyrážíme,“ řekl Bar. Skřet se zvedl.
„Jo, super. Hned ráno se sbalím a -“
„Ne. Teď. Vem sis sebou své věci a přines mi můj meč, jistě už bude připravený.“
„Do-dobře. Počkej, Bachyr chtěl, abys za ním přišel osobně…“
Muž se otočil, řekl: „Dobře,“ a odešel směrem ke kováři. Siřnička se na něj podíval, přidržujíc zakrvácený nos.
„A proč to nepočká do rána?“ křikl ještě nechápavě, možná i trochu vyděšeně na Bara, ten však již neodpovídal.
ObrázekObrázek Obrázek


Zpět na Vaše příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků