od legition » červen 1, 2012, 11:36 am
Jízda busem
Každý den jezdím busem,
z prahy do Slanýho.
Někdy se tu potíme,
jindy po vzduchu prahnem.
Brzo ráno vztávat do školy,
brzo vracet se ze zábavy.
Všechno brzo a přesně včas,
ujel mi bus, sakra už zas?
To věčné prokletí dojíždění,
vidím vám v očích zděšení.
Člověk si časem zvykne,
na hodinu v buse vypne.
Poslech hudby jízdu krátí,
jiní radši vrohu usínají.
To se pakt ta čtvrthodinka
velmy rychle stratí.
Já a holky
Sposty nových lidí potkávám,
flirtem si snimi pohrávám.
Je to možná pro ně zábávné,
někomu zdá se to únavné.
Je třeba ovšem vždy věděti,
a na paměti mýtí, mysleti.
Nechci žádnou rychou známost,
nebo prokazovat svou státnost.
Já na vztah pomyšlení mám.
holkama jenž mě přitahují,
je zde spusta, a pár jich znám.
a kněkterým se já dost mám.
Některých zájem relativně lákám,
možná že já v krocích se flákám.
Nechci však skončit v přátelství,
mě už totiž žadné další nestačí.
Z přatelství se láska nestává,
přitažlivost tam prohrává.
Přátelství je třeba rychle utnout,
k něčemu většímu se pohnout.
Zarazit to hned v počátku,
volantem prudce zahnout,
sjet na velmy ostrou zatáčku.
Ošem je třeba v čas uhnout.
Pak když již nový směr máme,
k těžší části se tím dostáváme.
Ve chvíly nečekané útok provést,
svými slovy odtaživostí se proplést.
Přivázat si její zvědavost k sobě,
neboj se, tahle možnost je i v tobě.
Každý se tak seznamuje v téhle době,
proto vzniklo: "Chlapy k sobě!".
Kooperativní práce v jednu chvíly,
to je to co často lidi vede k cíly.
Dobré slůvko sem a pak ještě druhé,
pomůže to, dřív než jí oslovíš poprvé.
To je konec mých rad k sepsání,
já vždy skončil jen u jejich selhání.
Nebojte se však, žádné strachy,
za nespokojenost vracíme prachy.
Oslovení
Potkal jsem paní,
krásnou, milou,
konevrzaci otevřenou.
Chci jí předat psaní.
Kde bych rád vylíčil,
že její přrozená krása
dál než za hvězdy sahá.
pak svůj úsměv bych nalíčil.
Dále bych jí napsal,
jak můj pohled upoutala.
Mou hlavu jedním směrem,
směrem jejím, spoutala.
Chtěl jsem se jí zalíbit,
v autobuse jí pak oslovit.
Třeba o kapesník požádat,
slušně se jí na něj dotázat.
Pak další konverzaci rovést,
jen nevím co jí mám předvést.
Otevřuli ústa, hlas mě zradí.
O jak jen jste krásná má paní.
Rád bych já jí poznal,
třeba na kávu jí pozval.
Ovšem jak se zeptat?
Jak jí nevystrašit?
Říct jí to rovnou?
nebo nakonci cesty,
jí to bude stačit?
Bože to jsou nervy,
ale každý to má stejný.
Inu do toho, velká chvíle.
Její znamení bude,
když sundá brýle.
Snad ve mě duše zbude
Moje první kamarádka
Ty pozvedla jsi mě ze dna,
ukázala jsi se, jako ze sna.
Krásné chvíle, lepší svět,
po třídách roznesla se zvěst.
Byl jsem k tobě jako zvěd vyslán,
tvou povahou by jsem za to strestán.
Dovolila jsi mi v klidu stebou být,
kluk veselejší být, lepší život mít.
Stala jsi se mou dobrou přítelkyní,
já však tobě změnil přesvědčení.
Neobstál jsem ve tvém prověření,
Milovat tě, měly jenom muži jiní.
A však srdci neporučíš, bije dál,
říci podstatu svích citů já se bál.
Ale pote přišel onen smutný den,
kdy jsem ti řekl vše - rozplinul se sen.
Stal jsem se pro tebe čímsí jiným.
Snahy býti jako předtím,
zbytečně jsem házel perly sviním.
A živto byl zas prostým.
A přesto do dnes marně doufám,
svojí hrdost snažím se pozvednout.
Ze tvých věčných odmítnutí zoufám.
onu stvurů mou, snažím se rozseknout.
NIkdy se samotou svojí nesmířím,
že budu sám? Na to si posvítím!
Přesto každý další den osamocení,
krutá bolest, můj boj o přežití!
Ačkoliv to tak správné není,
o lásce tvé bude pořád mé snění.....
O mé můze
Proč jste tak posmutnělá?
Paní moje překrásná.
Proč se smutně tváříte?
Život si tak krátíte.
Raději bych usměv milí,
ten se na lidech moc nevidí.
A nebojte se žádný strach,
nesnažím se vás nikam zvát.
Jen jste se mi můzou stala,
báseň v hlavě započala.
Ovšem je-li můza smutná,
bude i má báseň smutná...
Jak dál?
Já táži se vás?
nesnažím se mást.
ale otázku klást.
Prosím jedno otočení,
oči však žádné protočení.
prosím prosím bedlivě,
vše je opravdu neviné.
Rodiče i přítel,
budou jistě rádi.
Když bude veselá,
před nima státi.
Já vážně snažím se,
pousmání vyvolat.
Já začínám se strachovat,
možna měl bych se přestat ztrapňovat.
Možná bych měl ukončit,
tu báseň svou,
tak jak jste rozhodla,
smutně a chmůrnou.
Zde tedy končí úsilí mé,
hlukem motoru zkažené.
Přátelé milí, selhal sem.
přestaňte se koukat sem.
Rychle jsem to možná vzdal,
nejspíše jsem se hrozně bál.
Teď tiše pojedu cestou dál.
Nebo všechny rýmy jsem jí dal.
Třeba se ta dáma s gumičkou,
později přeci jen zasměje.
Tím že mluvím sám se sebou,
přesto nekončí má naděje.
Z nudy poslední verš píšu,
na své činy, hlavu neohlídnu.
Hrdě stojím za svým slovem,
Byl jsem tu teď a ještě tu budem.
Mě max. přepadá fantas snění 
)
. Mě se tvá líbí, i když je tak trošku depresivní.